Morgan Rice - Vzestup Statečných

Duncan si prohlížel přístav, ve kterém bylo zakotveno nekonečně mnoho lodí, byl rozmrzelý, když uviděl plápolající prapory Pandesie, žluté a modré, které poletovaly jako urážka v jeho srdci. Ve větru se třepotal emblém Pandesie – lebka v zobáku orla – ze které se Duncanovi dělalo zle. Vidět tak ohromné město, které je pod vládou Pandesie, bylo pro Duncana ostudou, a dokonce v černočerné tmě se jeho tváře začervenaly. Lodě tam seděly samolibě, bezpečně zakotvené, nikdo nečekal útok. Samozřejmě. Kdo by si dovolil na ně zaútočit? A dokonce v černočerné tmě a ve sněhové vánici?

Duncan cítil, jak na něj jeho muži hledí a věděl, že nastal okamžik pravdy. Všichni čekali na osudný rozkaz, takový, který změní osud Excalonu, a on zde seděl na svém koni, vítr skučel, a pociťoval že v něm začíná vřít jeho osud. Věděl, že toto je okamžik, který vymezí jeho život – a životy všech těchto mužů.

“KUPŘEDU!” zaburácel.

Jeho muži nadšeně pokřikli a jako jeden se vrhli z kopce dolů, hnali se směrem k přístavu, vzdáleném několik yardů. Vysoko pozvedli své pochodně a Duncan ucítil, jak mu v hrudi zabušilo srdce, jak mu vítr vál do tváře. Věděl, že tato mise je sebevražedná – a přesto také věděl, že byla dost šílená na to, aby třeba vyšla.

Vrhli se do krajiny, jejich koně hnali tak rychle, že mu studený vzduch málem vzal dech, a jak se blížili přístavu, kamenné zdi byly ani ne sto yardů daleko, Duncan se připravil do bitvy.

“LUKOSTŘELCI!” vykřikl.

Jeho lukostřelci, kteří jeli v úhledných řadách za ním, zapálili své šípy, podpálili jejich hroty a čekali na jeho povel. Jeli a jeli, zněl dusot koní, pandesiané pod nimi stále nevěděli o útoku, který se na ně chystal.

Duncan čekal, dokud se nepřiblížili – čtyřicet yardů daleko, potom třicet, potom dvacet – a konečně věděl, že nastal ten správný čas.

“VYSTŘELIT!”

Černá noc byla najednou osvětlená tisícem hořících šípů, které se nesly ve vysokém oblouku vzduchem, dělali si cestu sněhem směrem k tuctům pandesianských lodí, které byly zakotvené v přístavu. Jeden za druhým, jako světlušky, si našly svůj cíl, přistály na dlouhých, třepotajících se plachtách pandesianského plachtoví.

Netrvalo ani chvilku a lodě se zapálily, vzplálo plachtoví a potom celé lodě a oheň se ve větrném přístavu rychle šířil.

“ZNOVU!” vykřikl Duncan.

Hromadná palba následovala jedna za druhou, šípy s ohnivými špicemi padali na pandesianskou flotilu jako kapky deště.

Nejprve byla flotila v klidu noci potichu, vojáci hluboce spali, žádný neměl žádné podezření. Duncan si uvědomil, že pandesiané se stali příliš arogantní, příliš lhostejní a nikdy neměli ani nepodezření, že by takový útok mohl přijít.

Duncan jim nedal čas, aby se mohli vzpamatovat; povzbuzen jel tryskem kupředu a blížil se k přístavu. Vedl je až ke kamenné zdi, která sousedila s přístavem.

“POCHODNĚ!” vykřikl.

Jeho muži vyrazili až k pobřeží, pochodně pozvedli vysoko a s velkým výkřikem následovali Duncane a vrhli své pochodně na lodě, které měli nejblíž. Jejich těžké pochodně přistály na palubě jako hole, bylo slyšet ohromné zadunění dřeva, a další tucty lodí vzplanuly.

Těch několik málo pandesianských vojáků na stráži si všimlo co se dělo až příliš pozdě a ocitli se uprostřed vlny plamenů, křičeli a skákali přes palubu.

Duncan věděl, že je jen otázkou času, než se zbytek Pandesianů vzbudí.

“TRUBKY!” vykřikl.

Z řad mužstev zazněly trubky, starý pokřik Escalonu, vyzývající ke shromáždění, věděl, že Seavig rozpozná ty krátké zvuky. Doufal, že ho to vybudí.

Duncan seskočil z koně, tasil svůj meč a spěchal ke zdi přístavu. Bez zaváhání skočil přes nízkou kamennou zídku na hořící loď, ukazoval všem cestu, jak pokračoval kupředu. Potřeboval zbavit se Pandesianů předtím, než se mohli shromáždit.

Anvin a Arthfael zaútočili po jeho boku a jejich muži se k nim přidali, všichni vykřikovali mocným válečným pokřikem, jak se svým životem vrhali po větru. Po tolika rocích podmanění se konečně nastal den pro odplatu.

Konečně se Pandesiané vzbudili. Vojáci se začali nořit z podpalubí, vybíhali ven jako mravenci, v kouři kašlali a byli omráčení a zmatení. Zahlédli Duncana a jeho muži a tasili meče a zaútočili. Duncan se ocitl pod útokem proudů mužů – a přesto nezaváhal; právě naopak, zaútočil.

Duncan zaútočil a skrčil se, jak se první muž rozpřáhnul po jeho hlavě, potom se narovnal a bodnul toho muže do břicha. Voják se rozmáchl po jeho zádech a Ducan se otočil a vyblokoval ránu – potom zatočil vojákovým mečem a bodnul ho do hrudi.

Duncan se bránil a bojoval hrdinsky, útočili na něj ze všech stran, a vzpomněl si na staré doby, kdy se ocitl ponořen do bitvy a odrážel údery na všech stranách. Když byli muži příliš blízko na dosah meče, zaklonil se a kopnul do nich, vytvořil si tak prostor na to, aby se rozmáchnul; v jiných situacích se zatočil a udeřil loktem, bojoval ruku v ruce na blízko, když to bylo nutné. Muži padali všude kolem něj a žádný z nich se nepřiblížil.

K Duncanovi se brzy přidali Anvin a Arthafael a tucty jeho mužů jim spěchali na pomoc. Jak se k němu přidal Anvin, odrazil úder vojáka, který na Duncana zaútočil zezadu, ušetřil ho rány – zatímco Arthfael přistoupil blíže, pozvedl svůj meč a odrazil sekerku, která mířila na Duncanovu tvář. Jak to udělal, Duncan zároveň udělal krok kupředu a bodnul toho vojáka do břicha, s Arthfaelem ho společně skolili.

Bojovali jako jeden muž, dobře promazaný stroj díky těm společným létům, všichni si navzájem hlídali záda, jak nocí pronikal jasný kovový zvuk mečů a brnění.

Všude kolem sebe Duncan viděl, jak muži nastupují na lodě po celém přístavu, útočí na flotilu jako jeden muž. Duncan bojoval, dokud mohl pozvednout své paže, potil se, v očích ho pálil kouř, všude kolem něj cinkaly meče, skolil jednoho muže za druhým, jak se snažili utéct na pevninu.

Nakonec byly plameny příliš horké; pandesianští vojáci, v plné zbroji, byli polapeni plameny a skákali ze svých lodí do vody – a Duncan vedl své muže z lodí pryč přes kamennou zeď a zpět na okraj přístavu. Duncan uslyšel výkřik a otočil se, uviděl stovky pandesianských vojáků, kteří se ho snažili pronásledovat a kteří se je snažili dostat z lodě pryč.

“PROVAZY!” zakřičel Duncan.

Po celé délce přístavu muži následovali jeho příkladu a zpřetrhaly provazy, kterými byla flotila přikotvená k břehu. Jak před ním ten ohromný provaz konečně prasknul, Duncan se postavil botou na palubu a velkým kopnutím loď odsunul od břehu. Samou snahou zasténal a Anvin, Arthfael a tucty ostatních přispěchali na pomoc a přidali se. Jako jeden muž všichni odsunuli hořící trup lodi od břehu.

Loď v plamenech, plná křičících vojáků, byla nevyhnutelně unášena směrem k ostatním lodím v přístavu – a jak se k nim přiblížila, vzplanuly od ní. Muži skákali z lodí po stovkách, křičeli a potápěli se do černých vod.

Duncan tam stál, ztěžka dýchal a díval se, jeho oči zářily, a celý přístav byl brzy osvícen ohromným požárem. Tisíce Pandesianů, které byly nyní plně vzhůru, se objevily z nižších pater podpalubí ostatních lodí – ale bylo již příliš pozdě. Vyběhli na palubu, kde se setkali s ohnivou zdí a neměli jiný výběr, než shořet zaživa nebo skočit do vody, kde se utopí nebo umrznou, všichni si vybrali to druhé. Duncan sledovat jak se přístav brzy zaplnil stovkami těl, pohupovaly se ve vodách, křičeli, jak se snažili plavat na břeh.