Morgan Rice - Vzestup Statečných

“LUKOSTŘELCI!” zakřičel Duncan.

Jeho lukostřelci zamířili a stříleli salvu za salvou a mířili na ohánějící se vojáky. Jeden po druhém si našly střely svůj cíl a Pandesiané se potápěli.

Vody se zabarvily krví a brzy zaznělo křupání a výkřiky, jak se vody zaplnili zářivě žlutými žraloky, kteří hodovali v krví přeplněném přístavu.

Duncan se rozhlédl a pomalu mu došlo, co udělal: celá pandesianská flotila, která před několika málo hodinami vzpurně seděla v přístavu, symbol pandesianského vítězství byl ten tam. Stovky jejich lodí byly zničené, všechny společně plápolaly na známku Duncanova vítězství. Jeho rychlost a moment překvapení zafungovaly.

Mezi jeho muži zazněl velký křik a Duncan se otočil a uviděl jak všichni jeho muži radostně pokřikovali, jak sledovali hořící lodě, jejich tváře byly černé sazemi a plné únavy z celonoční cesty – a přesto byli všichni opilí vítězstvím. Byl to pokřik úlevy. Pokřik za svobodu. Pokřik, na který čekali celá dlouhá léta.

Ani nedozněl a už zazněl další zvuk – tento byl mnohem hrozivější – byl následován zvukem, ze kterému Duncanovi vstaly chlupy na krku. Otočil se a zabušilo mu srdce, když uviděla, jak se pomalu otevírají ohromné brány kamenných kasáren. Zároveň se mu naskytl děsivý pohled: tisíce pandesianských vojáků, plně vyzbrojených, v perfektních řadách; profesionální armáda, byli v převaze nad jeho muži deset k jednomu a chystali se na ně. Jak se brány otevřely, zazněl výkřik a zaútočili.

Bestie byla ponouknuta. Nyní začne ta skutečná válka.

Kyra se držela Andorovy hřívy, pádila nocí, vedle ní Deidra, Leo u jejích nohou, všichni hnali přes zasněžené planiny západně od Argosu jako zloději, kteří prchají nocí. Jak jela, hodina míjela hodinu, dunění koní jí hlučelo v uších a Kyra se ztratila ve svém vlastním světě. Představovala si, co jí čeká ve Věži Ur, kdo by mohl být její strýc, co by o ní mohl říci, o její matce a jen ztěží zvládala své vzrušení. A přesto musela přiznat, že se bála. Do Escalonu to byla dlouhá cesta, jakou ještě nikdy nepodstoupila. Viděla, jak se před nimi rýsuje Trnový les. Otevřené planiny končily a brzy se ponoří do stísněného lesa, plného divokých bestií. Věděla, že jak vjedou do lesa, žádná pravidla již neplatí.

Sníh jí bičoval obličej a skučel přes otevřené planiny a Kyra, která měla necitlivé ruce, upustila z rukou pochodeň a uvědomila si, že už dávno vyhasla. Jela tmou, ztracená ve svých myšlenkách, jediný zvuk byl ten od koní, sněhu pod nimi a Andorovo občasné zavrčení. Cítila jeho rozčilení, jeho nezkrotnou náturu, nebyl jako žádné zvíře, na kterém kdy jela. Bylo to jako by se Andor neobával, co bylo před nimi – ale snad dokonce otevřeně doufal v konfrontaci.

Zahalená do svých kožešin, Kyra pocítila další vlnu hladu a když znovu zaslechla, jak Leo zakňučel, věděla, že jejich hlad nemůže už déle ignorovat. Jeli již hodiny a zhltli zmražené kusy masa; příliš pozdě si uvědomila, že si s sebou nevzali dost potravin. V tuto zasněženou noc se neobjevila žádná malá lovná zvěř a to nevěstilo nic dobrého. Musí zastavit a brzy si najít něco k snědku.

Jak se přiblížili okraji lesa, zpomalili, Leo vrčel na potemnělý okraj stromů. Kyra se podívala přes rameno na vlnité planiny, které vedly zpět do Argosu, na poslední otevřené nebe, které již nějakou dobu zase neuvidí. Otočila se zpět a hleděla na les a něco v ní se zdráhalo postupovat dopředu. Znala pověst Trnového lesa a věděla, že toto byl moment, kdy již nebylo návratu.

“Jsi připravená?” zeptala se Dierdra.

Dierdra se zdála nyní být úplně jinou dívkou, než která opustila vězení. Byla silnější, rozhodnější, jako by byla až na samém dnu pekla a zase zpět a byla připravena čelit čemukoli.

“To nejhorší, co se mohlo stát, se mi již stalo,” řekla Deidra, její hlas byl chladný a tvrdý jako les před nimi, hlas, který byl na její věk příliš starý.

Kyra pokývala plná porozumění – a společně vyrazily přes hranici lesa.

Hned jak to udělali, Kyra okamžitě pocítila chlad, dokonce i za této studené noci. Byla zde větší tma, stísněné prostředí, plné prastarých černých stromů, zkroucených větví, které připomínaly trny a tučných, černých listů. Les nevyzařoval mír ale ďábla.

Pokračovali rychlou chůzí, co nejrychleji mohli mezi těmito stromy, sněhem a ledem, který pod jejich zvířaty křupal. Pomalu byl více a více slyšet zvuk zvláštních tvorů, schovaných ve větvích. Otočila se a hledala, odkud zvuk přichází, ale nic nenašla. Cítila, jako by je někdo pozoroval.

Pokračovali hlouběji a hlouběji do lesa, Kyra se snažila zamířit na západ a sever, jak jí to říkal její otec, dokud nedojde až k moři. A jak šli, Leo a Andor vrčeli na schovaná stvoření, která Kyra neviděla, zatímco ona uhýbala větvím, které ji škrábaly. Kyra uvažovala o té dlouhé cestě před sebou. Byla nadšená myšlenkou na svou misi, ale přesto toužila být se svým lidem, bojovat po jejich boku ve válce, kterou začala. A už cítila potřebu se vrátit.

Jak hodina následovala hodinu, Kyra vyhlížela do lesa a přemýšlela, jak ještě dlouho pojedou, než dojedou k moři. Věděla, že jízda v takové tmě je nebezpečná – a přesto věděla, že bylo až příliš nebezpečné tu přenocovat – obzvláště když zaslechla další znepokojivý zvuk.

“Kde je moře?” zeptala se Kyra konečně Dierdry hlavně proto, aby přerušila to ticho.

Z Dierdřiného výrazu usoudila, že ji vyrušila z jejích myšlenek; ani si nedokázala představit, do jakých nočních můr byla ponořená.

Dierdra zakroutila hlavou.

“Kéž bych to věděla,” odpověděla vyprahlým hlasem.

Kyra byla zmatená.

“Nešla jsi tudy, když tě unesli?” zeptala se.

Dierdra pokrčila rameny.

“Byla jsem zamčená v kleci na voze,” odpověděla, “a většinu cesty jsem byla v bezvědomí. Mohli mě vézt kudykoli. Neznám tento les.”

Povzdychla si a pohlédla do temnoty.

“Ale jak se budeme blížit Bílému lesu, rozeznám více.”

Pokračovaly dále a upadli do příjemného mlčení a Kyra si nemohla pomoci a přemýšlela o Dierdřině a své minulosti. Cítila její sílu, a zároveň také její hluboký smutek. Kyra se ocitla pohlcena temnými myšlenkami na tu cestu před sebou, jejich nedostatek jídla, kousavý chlad a divoká stvoření, která na ně čekala a otočila se k Dierdře, aby se rozptýlila.

“Řekni mi o Věži Uru,” řekla Kyra. “Jaká je?”

Dierdra na ni pohlédla, pod očima měla černé kruhy, a pokrčila rameny.

“Nikdy jsem ve věži nebyla,” odpověděla Dierdra. “Jsem z města Ur – a to leží alespoň den jízdy na jih.”

“Pak mi řekni o svém městě,” řekla Kyra a chtěla myslet na cokoli jiného, jen ne na toto místo.

Dierdřiny oči se rozzářily.

“Ur je nádherné místo,” řekla a v jejím hlase zazněla touha. “Město u moře.”

“Na jih od nás je město, které je blízko moře,” řekla Kyra. “Esephus. Je asi den jízdy od Volisu. Kdysi jsem tam jezdívala s mým otcem, když jsem byla malá.”

Dierdra zakroutila hlavou.

“To není moře,” odpověděla.

Kyra byla zmatená.

“Co tím myslíš?”

“To je moře Slz,” odpověděla Dierdra. “Ur leží na moři Smutku. Naše moře je mnohem rozsáhlejší. Na našem východním pobřeží jsou slabé proudy; na našem západním pobřeží má Smutek dvacet stop vysoké vlny, které naráží do našich břehů, a proud, který může v mžiku oka odtáhnout lodě, a co teprve člověka, když je měsíc vysoko. Naše město je jediné v celém Escalonu, kde jsou útesy dostatečně nízko, aby umožnily lodím přistát u pobřeží. Naše má jako jediné pláže v celém Escalonu. Tak proto byl Andros postaven ani ne den cesty na východ od nás.”