Morgan Rice - Vzestup Statečných

Duncan a Seavig, vojenský vůdce Esephusu, byli kdysi blízko. Společně jeli několikrát do bitvy jako bratři ve zbroji a Duncan s ním vyrazil na moře více než jednou. Ale od invaze už nebyli v kontaktu. Seavig, který byl kdysi pyšným vojevůdcem, byl nyní jen pokorný voják, který nebyl schopný plachtit na moři, nebyl schopný vládnout svému městu nebo navštívit jiná opevnění, jako všichni vojenští vůdci. To ho mohli rovnou zajmout a označit ho tím, čím skutečně byl: vězněm jako všichni vojevůdci Escalonu.

Duncan jel nocí, kopce byly osvětleny jen pochodněmi jeho mužů, stovky jisker, mířících na jih. Jak jeli, padal více sníh a vítr běsnil, a pochodně jen tak tak nezhasly a měsíc se snažil prorazit mraky. A přesto Duncanova armáda postupovala a pokračovala, s těmito muži, kteří by s ním šli kamkoli na světě. Bylo to nezvyklé, to Duncan věděl, zaútočit v noci a ještě ve sněhu – ale Duncan byl vždycky nekonvenční bojovník. Proto se mu podařilo získat takovou hodnost, stát se velitelem starého krále, získat vlastní opevnění. A jen proto se stal jedním z nejvíce uctívaných ze všech roztroušených vojevůdců. Duncan nikdy nedělal to, co jiní muži. Snažil se žít podle jednoho hesla: dělej to, co jiní nejméně očekávají.

Pandesiané by nikdy neočekávali útok, protože zpráva o Duncanově vzpouře se nemohla tak daleko na jih dostat tak rychle – ne, pokud tam Duncan dorazí včas. A oni by jistě nikdy neočekávali útok v noci, a už vůbec ne ve sněhu. Znali by rizika jízdy v noci, koně by si mohli zlomit nohy a byla celá řada dalších problémů. Duncan věděl, že války byly často vyhrány díky překvapení a rychlosti, spíše než kvůli síle.

Duncan plánoval jet celou noc, dokud nedorazí k Esephusu, pokusit se dobýt ohromnou pandesianskou jednotku a vzít si zpět město a několik stovek jeho mužů. A pokud se zmocní Esephusu, pak možná, ale jen možná, budou schopni nabrat spád a začít válku, aby se zpět zmocnili celého Escalonu.

“Tam dole!” vykřikl Anvin a ukázal do sněhu.

Duncan se podíval do údolí pod sebou a uviděl, mezi sněhem a mlhou, několik malých vesnic, které byly posety po krajině. Duncan věděl, že tyto vesnice byly obydleny statečnými bojovníky, kteří byli věrní Escalonu. Každý z nich bude mít hrstku mužů, ale i to se počítá. Mohl by nabrat obrátky a podpořit řady své armády.

Duncan se snažil překřičet vítr a koně.

“Zatrubte!”

Jeho muži zatroubili několika krátkými zvuky, starý výkřik Escalonu, volající po shromáždění, zvuk, který mu rozehříval srdce, zvuk, který v Escalonu nezazněl celá léta. Byl to zvuk, který byl jeho krajanům známý, zvuk, který jim sdělil vše, co potřebovali vědět. Pokud byly ve vesnici dobří muži, ten zvuk by jimi pohnul.

Trubky zazněly znovu a znovu a jak se blížili, ve vesnicích se pomalu rozsvěcovaly pochodně. Vesničané, upozorněni na jejich přítomnost, začali zaplňovat ulice, jejich pochodně blikali ve sněhu, muži se narychlo oblékali, chopili se zbraní a nasazovali si jakékoli nahrubo udělané brnění, které měli. Všichni pohlédli na kopec a uviděli blížícího se Duncana a jeho muže, gestikulující, jako by byli plni překvapení. Duncan si mohl jen zkusit představit, jaký obraz jeho muži vytvářeli, když jeli tryskem úplnou nocí, ve sněhové vánici, dolů z kopce, se stovkami pozvednutými pochodněmi jako legie ohně, která bojuje se sněhem.

Duncan a jeho muži přijeli do první vesnice a zastavili, stovky jejich pochodní osvětlovaly překvapené obličeje. Duncan pohlédl dolů na doufající tváře svých krajanů a nasadil si svůj nejděsivější bitevní výraz a připravoval se inspirovat své muže jako nikdy předtím.

“Muži Escalonu!” zaduněl a zpomalil svého koně k chůzi, jak se je snažil všechny oslovit, točil se a kroužil a lidé byli kolem něj natlačeni.

“Trpěli jsme pod utlačováním Pandesie až příliš dlouho! Můžete si vybrat mezi tím zůstat zde a žít svůj život v této vesnici a vzpomínat na to, jaký Escalon býval. Nebo můžete povstat jako svobodní muži a pomoci nám začít velkou válku za svobodu”

Vesničané vydali nadšený pokřik a jednotně se hrnuli vpřed.

“Pandesiané nám nyní berou naše dívky!” vykřikl jeden muž. “Jestli je toto volnost, pak nevím, co je to svoboda!”

Vesničané povzbudivě pokřikovali.

“Jsme s tebou, Duncane!” vykřikl další. “Pojedem s tebou i na smrt!”

Zazněl další povzbudivý pokřik a vesničané spěchali naskočit na koně a přidat se k jeho mužům. Duncan byl spokojen s rozrůstajícími se řadami, pobídnul svého koně a pokračoval směrem ven z vesnice a začal si uvědomovat, že Escalon měl už dávno povstat.

Brzy dojeli do další vesnice, kde byli muži již venku a čekali s rozsvícenými pochodněmi, jak zaslechli troubení a výkřiky, a uviděli rozrůstající se armádu, hned věděli, co se dělo. Místní vesničané křičeli jeden na druhého, poznávali se navzájem a uvědomovali se, co se dělo, už nepotřebovali další proslovy. Duncan se přehnal přes tuto vesnici stejně jako přes tu poslední a vesničané nemuseli být vůbec přesvědčováni, byli až příliš dychtiví po svobodě, příliš dychtivi obnovit svou důstojnost, naskočit na koně, chopit se svých zbraní a přidat se k Duncanovým řadám, ať je bral kamkoli.

Duncan se vrhal z vesnice do vesnice, pojmul celou krajinu, vše se v noci rozsvěcovalo, i přesto, že byl vítr, sníh a černočerná tma. Duncan si uvědomil, že jejich touha po svobodě byla až příliš silná na to, aby i v té nejtemnější tmě zazářila – a aby se ujali zbraní a získali zpět své životy.

*

Duncan jel celou noc, vedle svou rostoucí armádu na jih, jeho ruce byly rozedřelé a bez citu z té zimy, jak se držel otěží. Čím více na jih šli, tím více se měnil terén, studený chlad Volisu byl nahrazen mokrým chladem Esephusu, jeho vzduch těžký tak, jak si to Duncan pamatoval, s vlhkem od moře a vůní soli. Stromy tady byly také nižší, všechny se zdály být ohnuté od východních poryvů větru, které nikdy nepřestaly vát.

Stoupali na jeden kopec za druhým. Oblaka se rozestupovala i přes sněžení, a měsíc se objevil na nebi, shora na ně svítil a dostatečně jim osvěcoval cestu. Jeli jako bojovníci proti tmě, Duncan věděl, že to byla noc, kterou si bude pamatovat do konce života. Za předpokladu, že přežije. Bude to bitva, na které vše záviselo. Myslel na Kyru, svou rodinu, svůj domov, a nechtěl je ztratit. Jeho život byl v sázce a životy všech, které znal a miloval a dnes v noci to bude všechno riskovat.

Duncan pohlédl přes rameno a byl nadšen, když uviděl, že nabral dalších několik set mužů, všichni jeli jako jeden muž, který má jediný cíl. Věděl, že i s takovým počtem budou čelit velké převaze a budou stát proti profesionální armádě. Tisíce pandesianů jsou nasazené v Esephusu. Duncan věděl, že Seavig měl stále stovky jeho vlastních opuštěných mužů, které mu byly k dispozici, ale samozřejmě nevěděl, jestli budou vše riskovat, aby se připojili k Duncanovi. Duncan musel předpokládat, že to neudělají.

Brzy vystoupili na další kopec a tam zastavili a nepotřebovali ani pobídnutí. Protože tam hluboko dole se vyjímalo moře Slz, jeho vlny narážely o břeh, velký přístav a prastaré město Espehus, který se vedle něj tyčil. Město vypadalo, jako by vyrostlo z moře, vlny narážely do jeho kamenných zdí. Město bylo postaveno zády k pevnině, jako by hledělo čelem do moře, jeho brány a hradby se nořily do vody, jako by jim více záleželo na tom, aby vyhověli lodím spíše než koním.