Morgan Rice - Vzestup Statečných

V jeho hlase slyšela strach a lásku rozpolceného ustaraného otce a pokývala na něj a cítila, že v ní věří.

“Zvládnu, otče,” řekla pyšně.

Prohlížel si ji a pak konečně spokojeně pokýval. Pomalu se mu začaly řinout slzy.

“Ze všech mých mužů,” řekl, “ze všech těchto bojovníků jsi ta, kterou potřebuji nejvíce. Ne tvoje bratry a dokonce ani ne mé vojáky. Jsi to ty, jedině ty můžeš vyhrát tuto válku.”

Kyra se cítila zmateně a ohromeně; zcela nerozuměla tomu, co tím myslel. Otevřela ústa, aby se ho zeptala – když si ale náhle všimla blížícího se pohybu.

Otočila se a uviděla Baylora, mistra koní, který se k nim blížil se svým obvyklým úsměvem na tváři. Malý, otylý muž s hustým obočím a nepoddajnými vlasy, blížil se k nim svou obvyklou pyšnou chůzí a usmíval se na ni, poté se podíval na jejího otce, jako by čekal na jeho souhlas.

Její otec na něj pokýval a Kyra přemýšlela, co se děje, pak se k ní Baylor otočil.

“Slyšel jsem, že se vydáš na cestu,” řekl Baylor nosovým hlasem. “A k tomu budeš potřebovat koně.”

Kyra se zamračila, byla zmatená.

“Já mám koně,” odpověděla a pohlédla na vybraného oře, na kterém jela do bitvy proti Lordovým mužům a který byl nyní uvázán na druhé straně nádvoří.

Baylor se usmál.

“To není kůň,” řekl.

Baylor pohlédl na jejího otce a její otec pokýval, a Kyra se snažila porozumět tomu, co se právě dělo.

“Následuj mě,” řekl a aniž by čekal, najednou se otočil a odkráčel směrem ke konírně.

Kyra zmateně sledovala, jak jde a pak se podívala na svého otce. Ten na ni pokýval.

“Jdi za ním,” řekl. “Nebudeš litovat.”

*

Kyra přešla s Baylorem zasněžené nádvoří a přidal se k nim Anvin, Arthfael a Vidar, a dychtivě směřovali ke vzdálené nízké kamenné konírně. Jak Kyra kráčela, přemítala, co tím Baylor myslel a přemýšlela, jakého koni pro ni zamýšlel. Podle ní se koně jeden od druhého příliš nelišili.

Jak se přiblížili k táhnoucí se kamenné konírně, alespoň sto yardů dlouhé, Baylor se k ní otočil a oči měl rozšířené nadšením.

“Dcera našeho pána bude potřebovat vybraného koně, aby ji vzal kamkoli zamíří.”

Kyřino srdce se rozbušilo; ještě nikdy od Baylora nedostala koně, což byla pocta, která byla obvykle vyhrazena pouze významným bojovníkům. Vždy snila o vlastním koni, až na to bude dostatečně stará, a až si ho zaslouží. Byla to pocta, které se nedostalo dokonce ani jejím bratrům.

Anvin pyšně pokýval.

“Zasloužila sis ho,” řekl.

“Když zvládneš draka,” dodal s úsměvem Arthfael, “zcela určitě zvládneš i zkušeného koně.”

Jak byla konírna na obzoru, začal se shromažďovat malý shluk lidí, kteří se k nim za chůze přidávali, muži si dávali přestávku a odpočívali mezi shromažďováním zbroje, byli zcela zjevně zvědaví, kam byla odváděna. Její dva starší bratři, Brandon a Braxton, se k nim také přidali a hleděli beze slova na Kyru, v očích měli závist. Rychle se podívali jinam, jako vždy byli příliš pyšní na to, aby jí projevili uznání, natož ji jakkoli pochválili. Ona od nich bohužel ani nic neočekávala.

Kyra zaslechla kroky a ohlédla se, byla příjemně překvapená, když uviděla, že se k nim také přidala její přítelkyně Dierdra.

“Slyšela jsem, že odjíždíš,” řekla Dierdra, jak se přidala vedle ní.

Kyra kráčela vedle své nové přítelkyně, jejíž přítomnost ji uklidňovala. Vzpomněla si na společné časy v Guvernérově cele, na všechno to utrpění, které prožily, na útěk, a okamžitě k ní pocítila pevné pouto. Dierdre si prošla ještě vetším peklem, než o jakém se zmínila a jak si ji prohlížela, uviděla černé kruhy pod jejíma očima a auru bolesti a smutku, která ji obklopovala, a přemýšlela, co se s ní jednou stane. Uvědomila si, že ji zde nemůže v tvrzi jen tak zanechat. Armáda zamíří na jih a Dierdra tu zůstane sama.

“Hodila by se mi na cesty společnice,” řekla Kyra, jak ta slova vyřkla, rodil se jí v hlavě nápad.

Dierdra se na ni podívala, její oči se rozšířily překvapením a najednou se zeširoka usmála, její ztěžklá aura byla povzbuzená.

“Doufala jsem, že to řekneš,” odpověděla.

Anvin to zaslechl a zamračil se.

“Nejsem si jistý, zda by tvůj otec souhlasil,” prohodil. “Máš před sebou vážný úkol.”

“Nebudu překážet,” řekla Dierdra. “Stejně musím přejít přes Escalon. Vracím se ke svému otci. Raději bych jej nepřecházela o samotě.”

Anvin si třel vousy.

“To by se tvému otci nelíbilo,” řekl Kyře. “Může být přítěží.”

Kyra položila rozhodně ruku na Anvinovo zápěstí.

“Dierdra je moje přítelkyně,” řekla konejšivě. “Neopustila bych ji, stejně jako ty bys neopustil žádného z tvých mužů. Co jsi mě vždy učil? Žádný muž nezůstane pozadu.”

Kyra si povzdychla.

“Možná, že jsem pomohla Dierdře z té cely,” dodala Kyra, “ale ona mě také zachránila. Dlužím jí. Je mi líto, ale tolik nezáleží na tom, co si myslí můj otec. Já přecházím sama Escalon, ne on. Ona jde se mnou.”

Dierdra se usmála. Udělala krok ke Kyře a zavěsila si do ní paži, vykračovala o to pyšněji. Kyra měla dobrý pocit z toho, že s ní bude cestovat a věděla, že udělala dobré rozhodnutí, ať se stane cokoli.

Kyra si všimla, že poblíž jdou i její bratři a nemohla si pomoci a cítila zklamání, že se o ni více nestarali, že ani nepomysleli na to se k ní také přidat; příliš se s ní snažili soupeřit. Bylo jí z toho smutno, že měli mezi sebou takový vztah, ale ona nemohla změnit druhé lidi. Uvědomila si, že je na tom stejně lépe. Byli suverénní a stejně by provedli něco lehkomyslného a přivedli ji do problémů.

“Já bych se k tobě chtěl také přidat,” řekl Anvin a jeho hlas byl ztěžklý proviněním. “Ta myšlenka, že přecházíš Escalon, mi nesedne.” Povzdychl si. “Ale tvůj otec mě teď potřebuje víc, než kdy předtím. Požádal mě, abych s ním šel na jih.”

“A já,” dodal Arthfael. “Bych se k tobě také rád přidal – ale byl mi přidělen úkol přidat se k mužům na jihu.”

“A já mám zůstat zde a strážit Volis v jeho nepřítomnosti,” dodal Vidar.

Kyry se dotkla jejich snaha ji podpořit.

“Nebojte se,” odpověděla. “Nemám před sebou víc než tři dny jízdy. Zvládnu to.”

“Určitě,” přidal se Baylor a přistoupil blíže. “A tvůj nový kůň se o to postará.”

Jak to řekl, zatlačil Baylor na dveře do konírny, které se otevřely, a všichni jej následovali do nízké kamenné budovy, plné pachu koní.

Jak ho následovala dovnitř vlhkými a chladnými stájemi, které byly plné zvuků rozrušených koní, Kyřiny oči si pomalu zvykaly na tlumené světlo. Podívala se stájemi a před sebou uviděla řady těch nejkrásnějších koní, jaké kdy viděla – velké, silné, nádherné koně, černé a hnědé, každý z nich byl šampion. Byla to vzácná pokladnice.

“Lordovi muži si pro sebe schovali to nejlepší,” vysvětloval Baylor za chůze, pyšně kráčel chodbou a byl ve svém živlu. Jednoho koně se dotkl, druhého poplácal a zdálo se, že v jeho přítomnosti zvířata ožila.

Kyra šla pomalu a všeho si všímala. Každý kůň byl jako umělecké dílo, větší než většina koní, které kdy viděla, oplývající krásou a sílou.

“Díky tobě a tvému drakovi patří nyní tito koně nám,” řekl Baylor. “A je jen správné, aby sis také vybrala. Tvůj otec mi nařídil, aby sis vybrala jako první, dokonce i dříve než on sám.”