Morgan Rice - Vzestup Statečných

“Nejfajnovější ocel, jakou jsem měl za poslední léta v ruce,” dodal s velkým úsměvem. “Díky tobě máme dostatek zbraní, abychom začali válku. Díky tobě všichni vzbuzujeme respekt.”

Kyru jeho slova utěšila, ostatně jako vždy; a přesto se stále nemohla zbavit pocitu deprese, zmatení a zavržení drakem. Pokrčila rameny.

“To není díky mě,” odpověděla. “to je díky Theovi.”

“Ale Theos se vrátil kvůli tobě,” odpověděl.

Kyra se podívala vzhůru na šedé nebe, které bylo nyní prázdné, a přemýšlela.

“Tím si nejsem tak jistá.”

Oba společně hleděli na nebe v tom dlouhém tichu, které následovalo, a které bylo přerušované jen poryvy větru.

“Tvůj otec na tebe čeká,” řekl konečně Anvin vážným hlasem.

Kyra se přidala k Anvinovi a jak šli, sníh a led jim křupaly pod nohama, proplétali se nádvořím mezi tou vší aktivitou. Prošli kolem tuctu otcových mužů a jak kráčeli skrz táhnoucí se tvrz Argosu, s muži všude kolem sebe, konečně se za poslední dobu uvolnili. Viděla, jak se smějí, pijí, šťouchají do sebe, jak shromažďovali zbroj a zásoby. Chovali se jako děti v předvečer svátku Všech svatých.

Další tucet otcových mužů stálo v řadě a podávali si pytle pandesiánského obilí, podávali ho jeden druhému, jak plnili vozy do výšky; další až po vrch naložený vůz, který přetékal štíty, které při jízdě vozu cinkaly. Byl tak naložen, že několik z nich vypadlo a vojáci se neohrabaně snažili je tam znovu nandat. Všude kolem ní mířily vozy směrem z tvrze ven, některé byly již na cestě zpět do Volisu, jiné se dávaly na jinými cestami, které jim nařídil jejich otec a všechny byly naložené až po vrch. Kyra v té podívané nacházela útěchu a o to méně se cítila špatně, kvůli válce, kterou zapříčinila.

Zahnuli za roh a Kyra uviděla svého otce, který byl obklopen svými muži a byl zaneprázdněn prohlížením tuctu mečů a kopí, která před ním předkládali k odsouhlasení. Jak se přiblížila, otočil se k ní a udělal posunek na své muže, kteří se rozešli a nechali je o samotě.

Její otec se otočil a pohlédl na Anvina a Anvin tam ještě chvíli nejistě stál a zdálo se, že byl překvapen tichým pohledem jejího otce, který jej také žádal o to, aby odešel. Nakonec se Anvin otočil a přidal se k ostatním, až Kyra zůstala s otcem sama. Sama byla také překvapená – ještě nikdy nepožádal Anvina, aby odešel.

Kyra se na něj podívala, jeho výraz byl jako vždy výrazem velitele, jeho tvář měla vzdálený výraz veřejného vůdce svých mužů, nebyla to ta důvěrná tvář otce, kterého znala a milovala. Shora na ni pohlédl a ona pocítila nervozitu, jak jí hlavou najednou proběhlo tolik myšlenek: byl na ni pyšný? Byl zklamán, protože ho do této války dovedla? Byl zklamán, protože jí Theos zavrhnul a opustil jeho armádu?

Kyra čekala, byla na to dlouhé ticho před proslovem zvyklá, a už nevěděla, co si myslet; tolik se toho mezi nimi tak rychle změnilo. Cítila, jako by dospěla přes noc, zatímco on byl pozměněn událostmi posledních dnů; bylo to jako by už nevěděli, jak se k sobě mají chovat. Byl tím otcem, jak ho znala a milovala, otcem, který jí dlouho do noci čítal příběhy? Anebo byl nyní velitelem?

Stál tam a hleděl a jak ve vzduchu viselo ticho, uvědomila si, že on neví co má říci, jediné zvuky byly poryvy větru a třepotající se pochodně, které za nimi muži zapalovali, aby je nepohltila noc. Kyra už nemohla to ticho vydržet.

“Převezeš toto všechno zpět do Volisu?” zeptala se, jak kolem nich projel vůz naplněný cinkajícími meči.

Otočil se a prohlédl si ten vůz a zdálo se, že ho to vyvedlo z jeho zasnění se. Na Kyru už se nepodíval, raději pohlížel za tím vozem a zavrtěl hlavou.

“Volis už pro nás nechystá nic, než smrt,” řekl a jeho hlas byl hluboký a rozhodný. “Nyní zamíříme na jih.”

Kyra byla překvapená.

“Na jih?” zeptala se.

Pokýval.

“Espehus,” vyřkl.

Kyřino srdce se zalilo vzrušením, jak si představila jejich cestu do Espehusu, prastarého opevnění, které bylo usazené na moři, jejich největší jižní soused. Vzrušovalo ji to ještě více, než si uvědomovala – jestli tam mířil, mohlo to znamenat jen jediné: připravoval se na válku.

Pokýval, jako by jí četl myšlenky.

“Nyní už není cesty zpět,” řekl.

Kyra pohlédla na svého otce s pocitem pýchy, jak ji necítila celá léta. Už nebyl poslušným bojovníkem, který prožíval svůj střední věk v bezpečí své malé tvrze – ale nyní byl tím velitelem, jak ho znala dříve, a který byl ochoten pro svobodu riskovat úplně vše.

“Kdy vyrazíme?” zeptala se s bušícím srdcem v očekávání své první bitvy.

Byla překvapená, když viděla, jak zatřásl hlavou.

“Ne my,” opravil ji. “Já a moji muži. Ty ne.”

Kyra byla z jeho slov sklíčená, zabodly se jí do srdce jako dýka.

“Ty bys mě tu nechal?” zajíkavě se zeptala. “Po tom všem, co se stalo? Co ještě musím udělat, abych se osvědčila?”

rozhodně potřásl hlavou a ona se cítila zničená, když uviděla jeho tvrdý pohled, pohled, který znamenal, že jej nelze zlomit.

“Půjdeš za svým strýcem,” řekl. Byl to rozkaz, ne žádost a ona z těchto slov věděla, na čem stojí: nyní byla jeho vojákem, ne jeho dcerou. To jí zabolelo.

Kyra se zhluboka nadechla – tak snadno se nevzdá.

“Chci bojovat po tvém boku,” trvala na svém. “mohu ti pomoci.”

“Ty mi pomůžeš,” řekl, “tím, že půjdeš tam, kde jsi potřebná. Potřebuji, abys byla u něj.”

Svraštila obočí a snažila se tomu porozumět.

“Ale proč?” zeptala se.

Dlouho mlčel, až si konečně povzdychnul.

“Máš…” začal, “…schopnosti, kterým nerozumím. Schopnosti, které budeme potřebovat, abychom tuto válku vyhráli. Schopnosti, které umí podpořit jen tvůj strýc.”

Vztáhl ruku a významně ji chytil kolem ramen.

“Jestli nám chceš pomoci,” dodal, “jestli chceš pomoci svému lidu, pak to musíš udělat. Nepotřebuji dalšího vojáka – potřebuji tvůj výjimečný talent. Schopnosti, které nemá nikdo jiný.”

V jeho očích uviděla upřímnost a i když se cítila příšerně, protože se k nim nebude moci přidat, jeho slova ji ujišťovala – a stejně tak i vzrůstající zvědavost. Přemýšlela, o jakých schopnostech to mluvil a uvažovala, kdo je vlastně její strýc.

“Jdi a uč se to, co tě já naučit nemohu,” dodal. “Vrať se silnější a pomož mi vyhrát.”

Kyra mu pohlédla do očí a pocítila úctu a vracející se vřelost a začala se znovu cítit dobře.

“Ur je daleko,” dodal. “Dobré tři dny jízdy na západ a na sever. Budeš muset sama přejet Escalon. Budeš muset jet rychle, nenápadně a vyhnout se cestám. O tom, co se stalo zde, se bude brzy všude mluvit – a pandesiánští lordové budou rozhořčení. Cesty budou nebezpečné – musíš se držet v lesích. Jeď na sever, najdi moře a udržuj ho v dohledu. Bude to tvůj kompas. Jeď podél pobřeží dokud nenajdeš Ur. Drž se dál od vesnic a od lidí. Nezastavuj. Nikomu neříkej, kam míříš. S nikým nemluv.”

Pevně ji chytil za ramena a jeho oči potemněly naléhavostí, až ji to vyděsilo.

“Rozumíš mi?” zapřísahal ji. “Ta cesta je nebezpečná i pro muže – neřkuli pro samotnou dívku. Nemohu postrádat nikoho, kdo by tě doprovázel. Potřebuji, abys byla dostatečně silná a cestu zvládla. Zvládneš to?”