Morgan Rice - Vzestup Statečných

A co víc, na opačném konci nádvoří byla zasazena rozlehlá kamenná zbrojnice, jejíž dveře byly doširoka otevřené, jak ji muži ve spěchu opustili, uvnitř se skrývaly hojné poklady. Na zdech byly vyřazeny meče, halapartny, kopí, sekery, bodce, kuše – vše vyrobené z nejvybranější ocele, jakou bylo vůbec možné na světě najít. Bylo zde dost zbraní na vyzbrojení poloviny Escalonu.

Zaznělo zařehtání a Kyra se podívala na protilehlou stranu nádvoří a uviděla řadu kamenných stájí a uvnitř dupala armáda nejlepších koní, ušetřených drakovu dechu. Bylo tam dost koní na to, aby vezli celou armádu.

Kyra uviděla v očích svého otce zvyšující se naději, byl to pohled, který neviděla celá léta a věděla, na co právě myslí: Escalon by mohl být opět na vzestupu.

Najednou zaznělo pištění a Kyra vzhlédla a uviděla, jak Theos krouží nízko, své pařáty měl otevřený, mával svými ohromnými křídly, jak přelétal nad městem, bylo to vítězné zamávání. Jeho zářivé žluté oči byly upnuté na ty její, dokonce i na tu dálku. Nebyla schopná se dívat nikam jinam.

Theos zamířil dolů a přistál před branami města. Seděl tam pyšně a hleděl na ni, jako by ji volal. Cítila, jak na ni volá.

Kyra cítila na své kůži mravenčení, uvnitř jí stoupalo teplo a pocítila intenzivní propojení s tímto tvorem. Neměla na vybranou a musela k němu.

Jak se Kyra otočila a přešla přes nádvoří a zamířila si to zpět k branám města, cítila na sobě oči všech mužů, hleděli střídavě na draka a na ni, dokud nepřestali. Sama kráčela k branám, ve sněhu jí křupaly boty, jak šla, bušelo jí srdce.

Najednou na své paži Kyra pocítila jemný dotek ruky, který ji zastavil. Otočila se a uviděla tvář svého otce, jak na ni, plná obav, hledí.

“Buď opatrná,” varoval ji.

Kyra pokračovala dál, nepociťovala žádný strach, i přes děsivý pohled v drakových očích. Jen s ním cítila intenzivní spojení, jako by se jedna její část opět vynořila, ta část, bez které již nemohla žít. Zvědavostí se jí točila hlava. Odkud Theos přiletěl? Proč přiletěl do Escalonu? Proč se nevrátil dříve?

Jak Kyra prošla branami Argosu a blížila se k drakovi, jeho zvuky byly stále hlasitější, zněly jako předení a vrčení a on na ni čekal, jemně mával svými ohromnými křídly. Otevřel tlamu, jako by chtěl plivnout oheň, obnažil své ohromné zuby, každý z nich byl tak dlouhý, jako ona, a tak ostrý jako meč. Na chvíli se polekala, jeho oči byly zaměřené na ni s takovou intenzitou, že jí dělalo potíže vůbec přemýšlet.

Kyra se konečně pár stop před ním zastavila. V úžasu ho pozorovala. Theos byl skvostný. Tyčil se třicet stop vysoko, měl tlusté, tvrdé, pravěké šupiny. Jak dýchal, třásla se země, v jeho hrudi to chrčelo a ona se cítila, že je mu zcela napospas.

Stáli tam v tichosti, oba si toho druhého měřili a prohlíželi a Kyře v hrudi bušilo srdce, napětí ve vzduchu bylo tak husté, že sotva mohla dýchat.

Vyschlo jí v krku a konečně nabrala dost odvahy, aby promluvila.

“Kdo jsi?” zeptala se, její hlas nebyl víc, než zašeptání. “Proč jsi za mnou přišel? Čeho si ode mne žádáš?”

Theos sklonil hlavu, zavrčel, naklonil se dopředu, tak blízko, že se jeho ohromný čumák téměř dotknul její hrudi. Jeho oči byly tak ohromné, zářily žlutě a zdálo se, jako by hleděl přímo skrz ní. Hleděla do nich, každé z nich bylo téměř tak velké jako ona, a ona se cítila jako ztracená v jiném světě a v jiné době.

Kyra čekala na odpověď. Čekala, až její mysl zaplaví jeho myšlenky, jako se to stalo tenkrát.

Ale čekala a čekala a byla překvapená, že její mysl zůstala prázdná. Žádná myšlenka do ní nevplula. Přestal Theos mluvit? Ztratili mezi sebou spojení?

Kyra na něj hleděla a přemýšlela, tento drak byl pro ni ještě větším tajemstvím, než předtím. Najednou se přikrčil, jako by ji vyzýval k jízdě. Rozbušilo se jí srdce, když si představila, jak na jeho zádech plachtí vzduchem.

Kyra pomalu přešla k jeho boku, vztáhla ruce, chytla se za jeho šupiny, tvrdé a drsné, připravená ho uchopit kolem krku a vyšplhat.

Ale hned jak se ho dotkla, najednou se začal kroutit a ona ztratila sevření. Zavrávorala, jak zamával svými křídly a v jednom jediném pohybu se vznesl tak náhle, že se její dlaně odřely o jeho šupiny, které byly jako smirklový papír.

Kyra tam stála, spálená, zmatená – a ze všeho nejvíc, se zlomeným srdcem. Bezmocně přihlížela, jak se toto ohromné stvoření zvedlo do vzduchu, zapištělo a letělo výš a výš. Připlachtil tak rychle, jako zase odletěl a Theos najednou zmizel mezi mraky a nezbylo po něm nic než ticho.

Kyra tam stála, otupělá a osamocená, jako nikdy předtím. A jak dozněly jeho poslední výkřiky, věděla, prostě věděla, že tentokrát byl Theos navždy pryč.

Alec běžel po tmě lesem, Marco vedle něj, klopýtali přes kořeny ponořené do sněhu a přemýšlel, jestli z něho vyjde živý. Jeho srdce mu bilo v hrudi, jak běžel o život, lapal po dechu, chtěl zastavit, ale potřeboval se držet Marca. Po sté se ohlédl přes rameno a pozoroval zář Plamenů, která slábla, čím hlouběji byli v lese. Minul hustý shluk stromů a brzy byla záře ta tam, oba dva se vnořili téměř do úplné tmy.

Alec se otočil a šmátral, protože narážel do stromů, rameny vrážel do kmenů, větve mu škrábaly paže. Hleděl do tmy před sebou, sotva rozpoznával cestu a snažil se neposlouchat cizí zvuky všude kolem sebe. O tomto lese, kde žádný uprchlík nepřežije, byl jak se patří varován, a čím hlouběji byl v lese, tím sklíčenější se cítil. Cítil kolem sebe nebezpečí, všude číhající zlomyslná stvoření, les byl tak hustý, že bylo těžké se v něm orientovat a každým krokem se do něj stále více zamotával. Začal přemýšlet nad tím, jestli by mu nebylo bývalo lépe u Plamenů.

“Tudy!” zasyčel hlas.

Marco ho chytil za rameno a přitáhl ho k sobě, jak uhnul doprava, mezi dvěma ohromnými stromy, a sehnul se pod jejich zkroucenými větvemi. Alec ho následoval, ve sněhu mu to klouzalo, a brzy se ocitl na mýtině uprostřed hustého lesa, měsíční svit jím prosvěcoval a ozařoval jim cestu.

Oba dva se zastavili, předklonili se, ruce dali v bok a lapali po dechu. Podívali se jeden na druhého a Alec se ohlédl zpět přes rameno a pohlédl do lesa. Ztěžka dýchal, jeho plíce ho zimou bolely, jeho žebra ho bolela a on přemýšlel.

“Proč nás nepronásledují?” zeptal se Alec.

Marco pokrčil rameny.

“Možná ví, že za nich odvede práci tento les.”

Alec poslouchal, jestli neuslyší zvuky pandesiánských vojáků, čekal, že je budou pronásledovat – ale žádný se neobjevil. Místo toho se Alecovi zdálo, že uslyšel jiný zvuk – něco jako hluboké, rozčilené vrčení.

“Slyšíš to?” zeptal se Alec a za krkem mu vstaly chlupy.

Marco zakroutil hlavou.

Alec tam stál a čekal, přemýšlel, jestli se mu to jenom nezdá. Potom to znovu zaslechl. Byl to vzdálený zvuk, sotva slyšitelné vrčení, hrozivé, takové Alec nikdy neslyšel. A jak poslouchal, bylo to hlasitější, jako by se to blížilo.

Marco se na něj najednou z hrůzou podíval.

“Tak proto nás nepronásledovali,” řekl Marco a v jeho hlase zaznělo pochopení.

Alec byl zmatený.

“Co tím myslíš?” zeptal se.

“Wilvox,” odpověděl a jeho oči byly plné strachu. “Kvůli nám je pustili.”