Morgan Rice - Kouzelná továrna

„Chlapci…“ varovala je matka měkkým hlasem.

Chris zahrozil Oliverovi pěstí. Zcela jasně mu dal najevo, že tímhle to nekončí.

Po snídani se celá rodina rychle převlékla a vyrazila z domu. Každý šel vstříc svému dni.

Oliver sledoval, jak rodiče nastupují do otlučeného auta a jedou pryč. Chris zabořil ruce do kapes a odešel. Neřekl mu ani slovo, jen se mračil. Oliver věděl, jak důležité je pro Chrise získat pověst někoho, s kým je lepší si nic nezačínat. Byla to jeho zbroj, způsob, jak se vyrovnával s novou školou po šesti týdnech nového školního roku. Oliver byl bohužel pro něj příliš hubený a příliš malý na to, aby se byť jen pokoušel ho napodobit. Jeho vzhled vlastně přispíval k tomu, jak se na něj všichni dívali.

Chris rázoval pryč, až nakonec zmizel Oliverovi z dohledu. Nechal ho tak v neznámých ulicích úplně samotného. Pro Olivera to nebyla zrovna příjemná procházka. Nebylo to nijak příjemné sousedství, za ploty štěkala spousta vzteklých psů, po rozbitých ulicích se hnalo množství starých aut a nikdo si nevšímal přecházejících dětí.

Když se před ním objevila Campbellova juniorská střední škola, přeběhl Oliverovi mráz po zádech. Bylo to ošklivé místo ze šedých cihel, celé hranaté a s počasím otlučenou fasádou. Nikde žádné travnaté prostranství, kde by se dalo posedět, jen velké asfaltové hřiště s rozbitými basketbalovými koši na obou koncích. Děti se naháněly kolem a bojovaly o míč. A ten hluk! Byl ohlušující. Děti se dohadovaly, zpívaly, hádaly se a pomlouvaly.

Oliver by se nejraději otočil a utekl zpátky tam, odkud přišel. Přinutil se ale potlačit strach a se skloněnou hlavou a rukama v kapsách šel dál. Prošel kolem hřiště směrem k velkým proskleným dveřím.

Chodby Campbellovy juniorské střední byly tmavé. Páchly dezinfekcí, a to i přes to, že vypadaly, jako by tam celá desetiletí nikdo neuklízel. Oliver si všiml šipky k recepci, a tak zamířil směrem, kterým ukazovala. Věděl, že by se měl někomu ohlásit. Když dorazil na místo narazil na znuděnou a nepříjemně se tvářící ženu, která bušila do klávesnice prsty s dlouhými, rudě nalakovanými nehty.

„Promiňte…“ ozval se Oliver.

Žena neodpověděla. Oliver si odkašlal a zkusil to znovu, hlasitěji.

„Promiňte. Jsem tu nový. Dnes nastupuji.“

Žena konečně odtrhla oči od počítače a zadívala se na Olivera. „Nový student?“ zeptala se a zatvářila se podezřívavě. „Je přeci říjen.“

„Já vím,“ odpověděl Oliver. Tohle mu nikdo připomínat nemusel. „Právě jsme se přestěhovali. Jmenuji se Oliver Blue.“

Mlčky si ho dlouze prohlížela. Pak, aniž by cokoli řekla, se obrátila zpátky k počítači a znovu začala bušit do klávesnice. Její dlouhé nehty přitom nepříjemně klapaly.

„Blue?“ řekla. „Blue. Blue. Blue. Aha, tady. Christopher John Blue. Osmá třída.“

„Ale ne, to je můj bratr,“ odpověděl Oliver. „Já jsem Oliver. Oliver Blue.“

„Žádného Olivera tu nemám,“ prohlásila.

„No… jsem tady,“ pronesl Oliver a chabě se pousmál. „Měl bych na tom seznamu být. Někde.“

Recepční se zatvářila, jako by ji obtěžoval. Oliverův první den ve škole se nevyvíjel zrovna příznivě. Žena znovu něco zadala do počítače a dlouze si povzdechla.

„Jasně. Tady. Oliver Blue. Šestá třída.“ Obrátila se na otočné židli a práskla složkou s materiály o stůl. „Tady máš rozvrh, mapu, užitečné kontakty a tak dál. Prostě všechno, co potřebuješ.“ Líně zaklepala jedním z nalakovaných nehtů. „První hodinu máš angličtinu.“

„To je super,“ pronesl Oliver. Vzal si složku a vrazil si ji do podpaží. „Mluvím plynule.“

Zakřenil se, aby dal najevo, že to byl vtip. Recepční pozvedla koutek úst, aby naznačila, že ji to pobavilo. Oliver si uvědomil, že si spolu nemají víc co říct a také to, že by recepční asi chtěla, aby už vypadl. Vycouval z místnosti a soustředil se, aby složku neupustil.

Jakmile byl na chodbě, otevřel ji a začal studovat mapu. Hledal v ní učebnu angličtiny. Byla ve třetím patře, takže zamířil ke schodům.

Postrkující se děti se tu strkaly snad ještě víc. Oliver měl pocit, jako by se prodíral mořem těl. Příliv ho hnal vzhůru po schodech, a i kdyby chtěl jít opačným směrem, asi by to nedokázal. Musel se protlačit davem, aby se ve třetím patře dostal z proudu pryč.

Na chodbě ve třetím patře se zastavil a prudce oddechoval. Něco takového nebylo nic, co by si chtěl zopakovat několikrát denně!

S použitím mapy se Oliverovi podařilo najít učebnu angličtiny. Nakoukl dovnitř malým čtveratým okénkem ve dveřích. Třída už byla z poloviny plná studentů. Zmocnila se ho nervozita ze seznamování s novými lidmi. Z toho, že si ho budou prohlížet a posuzovat. Stiskl kliku a vešel dovnitř.

Samozřejmě, že se bál. Prošel si tím už tolikrát, že dobře věděl, jak si ho budou prohlížet. Všichni budou zvědaví na toho nového. Oliver to zažil víckrát, než si pamatoval. Snažil se vyhýbat pohledům ostatních.

„A ty jsi kdo?“ ozval se hrubý hlas.

Oliver se prudce ohlédl a všiml si učitele – starého muže s neskutečně bílými vlasy, který si ho prohlížel zpoza stolu.

„Oliver. Oliver Blue. Jsem tu nový.“

Učitel se zamračil. Tmavýma očima si Olivera podezřívavě přeměřil. Prohlížel si ho nepříjemně dlouho. Oliverovi to samozřejmě nijak nepomohlo, nervozita v něm nepřestávala narůstat. Teď si ho totiž prohlíželo ještě víc spolužáků a do třídy přicházeli stále další a další. Připadal si jako exponát v muzeu – nebo jako zvíře v cirkuse.

„Netušil jsem, že přijde někdo nový,“ pronesl učitel smířeně. „Bylo by hezké, kdyby mi o tom řekli.“ Unaveně si povzdechl a připomněl tak Oliverovi jeho otce. „Tak se asi posaď.“

Oliver spěšně zamířil k prázdnému místu. Cítil na sobě pohledy ostatních. Snažil se pokud možno zmenšit. Samozřejmě si ho ale všichni všímali, jako by měl nějakou vyrážku nebo co. Konec konců, byl tu nový.

Když byla obsazena v podstatě všechna místa, začal učitel přednášet.

„Navážeme na to, co jsme si říkali posledně,“ pronesl. „O gramatice. Může prosím Oskarovi někdo vysvětlit, o čem jsme se bavili?“

Celá třída se začala pochechtávat.

Oliverovi se udělal knedlík v krku. „Ehm, omlouvám se, ale jmenuji se Oliver. S V, ne Oskar s K.“

Učitelův výraz se prudce změnil. Oliver okamžitě věděl, že to není člověk, který je rád, když ho někdo opravuje.

„Kdybys žil šest a šedesát let se jménem jako je pan Portendorfer,“ pronesl učitel a probodával ho pohledem, „smířil by ses s tím, že lidé pletou tvé jméno. Profendoffer. Portenworten a podobně. Takže bych ti doporučoval, Oskare, aby ses tolik nezabýval správnou výslovností svého jména!“

Oliver udiveně pozvedl obočí. Učitelova reakce ho šokovala. Zbytek třídy na tom byl zřejmě podobně, protože se nikdo ani nezasmál. Reakce pana Portendorfera byla naprosto nepřiměřená, to bylo jasné úplně všem. Tím spíš, že směřovala na nově příchozího. Vzhledem k zapšklé recepční a výbušnému učiteli angličtiny začal Oliver uvažovat, jestli je v téhle škole vůbec někdo příjemný.

Pan Portendorfer začal drmolit něco o zájmenech, Oliver sklouzl ještě níž do lavice a cítil napětí a smutek. Pan Portendorfer si ho už naštěstí dál nevšímal, když ale zazvonil zvonek, Oliver měl stále pocit nespravedlnosti.