Morgan Rice: Kouzelná továrna

Na konci chodby byly podivné dřevěné dveře – byly nižší než klasické dveře a nahoře měly klenbu, jako by patřily k nějaké kapli. Dokonce v nich bylo i malé okénko rámované leštěným kovem.

Armando otevřel dveře a pokynul Oliverovi, aby šel dál. Oliver cítil jakési nervózní očekávání, překročil práh.

Místnost byla větší, než očekával a v porovnání s kuchyní také byla v mnohem lepším stavu. Působila útulným dojmem. Byla v ní velká postel s bílou peřinou a polštáři, navíc na ní čekala vlněná přikrývka. Pod oknem s dlouhými modrými závěsy stál stůl s válečnými figurami. V jednom rohu stálo polstrované křeslo a hned vedle něj knihovna plná knih s dobrodružnými příběhy.

Připomínalo to pokoj, o jakém by snil jedenáctiletý chlapec. Rozhodně to vypadalo lépe než výklenek v chladném koutě nevybaveného obývacího pokoje. Při té vzpomínce se Olivera zmocnil smutek. Silnější, než pocit smutku ale byl pocit vděku za tuto možnost tomu všemu alespoň na pár hodin uniknout.

Oliver se podíval na Armanda. „Tohle je opravdu hezký pokoj,“ řekl. „Vážně vám nevadí, když tu zůstanu?“

Uvědomil si, že jeho promočené oblečení a zabahněné boty zanechávají stopy po celé továrně. Místo toho, aby mu Armando vynadal nebo ho přímo potrestal – jako to udělali jeho rodiče kvůli promočenému svetru – se jen vědoucně usmál.

„Doufám, že se dobře vyspíš a až se probudíš, bude ti dobře,“ řekl. Pak se otočil a odešel.

Oliver ještě sekundu ohromeně stál a pak si uvědomil, že je příliš unavený na to, aby se držel na nohou. Chtěl se zamyslet nad všemi podivnostmi, které dnes zažil, najít v nich nějaký smysl, přehrát si je a uspořádat. Ovšem jediné, co teď chtělo a zvládalo jeho tělo, byl spánek.

Svlékl tedy mokré oblečení, navlékl na sebe velké pyžamo, které na něj čekalo ve skříni a zalezl do postele. Matrace byla tak pohodlná. Peřina byla teplá a voněla čerstvou levandulí.

Když se Oliver schoulil ve velké, vyhřáté posteli, cítil se bezpečněji než kdy dřív. Konečně měl pocit, že je někde, kam patří.

Všude bylo naprosté ticho. Oliverovi se do víček opřelo jasné sluneční světlo. Pomalu je otevřel. Mezerou v závěsech procházel paprsek světla.

Текст предоставлен ООО «ЛитРес».

Прочитайте эту книгу целиком, на ЛитРес.

Безопасно оплатить книгу можно банковской картой Visa, MasterCard, Maestro, со счета мобильного телефона, с платежного терминала, в салоне МТС или Связной, через PayPal, WebMoney, Яндекс.Деньги, QIWI Кошелек, бонусными картами или другим удобным Вам способом.