Morgan Rice - Kouzelná továrna

Olivera už boj s Chrisem unavil. Přestal sebou mrskat a prudce oddechoval.

„NENÁVIDÍM tuhle rodinu!“ vykřikl.

Rozběhl se ke svému výklenku, sesbíral přitom poškozené cívky a kusy drátků, rozlámané páky i zohýbané kovové tyčky. Všechno to naházel do kufru.

Matka s otcem byli okamžitě u něj.

„Jak se opovažuješ?!“ vykřikl otec.

„Hned to odvolej!“ vyjekla matka.

„Tak teď jsi tomu dal,“ přisadil si Chris a krutě se ušklíbl.

Teď, když na něj všichni ječeli, věděl Oliver, že je jen jediné místo, na které může uniknout. Jeho snový svět, místo ve vlastní představivosti.

Zavřel oči a snažil se nevnímat ječící hlasy.

A pak tam náhle byl – v továrně. Ne v té továrně plné pavučin, kterou dnes navštívil, ale v její čisté verzi, všechny stroje tam zářily jako nové, stropní světla svítila.

Oliver zíral na továrnu v rozkvětu. Ale stejně jako v její skutečné verzi, ani tady nebyl Armando. Žádný spojenec. Žádný kamarád. Dokonce i ve vlastní fantazii byl Oliver úplně sám.

*

Teprve, když byli všichni v postelích a v domě panovala naprostá temnota, měl Oliver pocit, že může začít pracovat na opravě svých výtvorů. Chtěl být optimistický a zkoušel k sobě přikládat jednotlivé díly, snažil se je vrátit na jejich místa. Bylo to ale k ničemu. Všechno to bylo zničené. A cívky a dráty byly tak poškozené, že se vším bude muset začít úplně od začátku.

Praštil věcmi do kufru a zabouchl víko. Oba zámky byly rozbité, takže se víko odrazilo, dopadlo zpátky a zůstalo pootevřené. Oliver si povzdechl a pak se zhroutil na matraci. Přetáhl přes sebe přikrývku a zakryl si i hlavu.

Jediný důvod, proč se mu tu noc podařilo usnout, bylo vyčerpání, které cítil. Nebyl to ale klidný spánek. Když odplul do snů, uvědomil si, že stojí u okna a dívá se na hubený strom na druhé straně ulice. Stejně jako předchozí noc, i tentokrát pod ním stáli muž a žena a drželi se za ruce.

Oliver zabušil na sklo.

„Co jste zač?“ vykřikl.

Žena se vědoucně usmála. Její úsměv byl tak laskavý – dokonce laskavější než úsměv paní Belfryové.

Ani jedna z postav ale nepromluvila. Jen se na něj dívaly a usmívaly se.

Oliverovi se podařilo otevřít okno. „Co jste zač?“ vykřikl znovu, ale jeho hlas zanikl ve vyjícím větru.

Muž se ženou tam jen mlčky stáli, ruku v ruce, a mile se na něj usmívali. Jako by ho volali k sobě.

Oliver vylezl na okno. Jakmile to ale udělal, postavy se zavlnily a zablikaly – jako kdyby šlo o pouhé hologramy a jejich projektory ztrácely výkon. Začaly mizet.

„Počkejte!“ vykřikl. „Nechoďte!“

Seskočil z okna a rozběhl se přes ulici. S každým krokem ale byly postavy stále průsvitnější.

Když byl kousek od nich, byly téměř nerozeznatelné. Natáhl se a chtěl vzít ženu za ruku. Jeho dlaň ale prošla skrz, jako by to byl duch.

„Prosím, řekněte mi, co jste zač!“ škemral.

Muž otevřel ústa, aby mu odpověděl, ale jeho hlas zanikl v dujícím větru. Oliver byl stále zoufalejší.

„Co jste zač?“ zeptal se znovu a snažil se překřičet vítr. „Proč mě sledujete?“

Muž se ženou rychle mizeli. Muž znovu promluvil. Tentokrát Oliver něco zaslechl.

„Jsi předurčený…“

„Cože?“ nechápal Oliver. „Jak to myslíte? Nerozumím.“

Ale než měl kdokoli z nich možnost něco říct, postavy zmizely úplně. Byly pryč.

„Vraťte se!“ vykřikl Oliver do prázdné ulice.

A pak, jako by mu někdo šeptal do ucha, zaslechl jemný ženský hlas. „Zachráníš lidstvo.“

Oliver otevřel oči. Byl zpátky ve výklenku zalitém bledým světlem procházejícím oknem. Bylo ráno. Cítil, jak mu buší srdce.

Sen jím úplně otřásl. Co tím ten muž myslel, když řekl, že je předurčený? A co to s tou záchranou lidstva? A vůbec, co byli ti dva zač? Šlo o výplody jeho fantazie, nebo něco jiného? Na Olivera toho bylo moc.

Když se trochu vzpamatoval, cítil Oliver, jak se ho zmocňuje nový pocit. Naděje. Někde hluboko uvnitř cítil, že zažije důležitý den. Že se všechno změní.

Náladu Oliverovi ještě vylepšilo zjištění, že ho první hodinu čekají přírodní vědy, což znamenalo, že uvidí paní Belfryovou. Dokonce i když šel přes hřiště a uhýbal basketbalovým míčům, které, jak předpokládal, mířily záměrně na jeho hlavu, vzrůstalo v něm vzrušení.

Dostal se ke schodišti a poddal se valící se vlně dětí, která ho hnala jako surfaře až do čtvrtého patra. Tam se protlačil ven a zamířil ke třídě.

Znovu tam byl první. Uvnitř už čekala paní Belfryová v šedých lněných šatech a připravovala na stůl řadu malých modelů. Oliver si všiml, že jde o malý dvojplošník, horkovzdušný balon, kosmickou raketu a moderní letadlo.

„Dnes se budeme učit o létání?“ zeptal se.

Paní Belfryová sebou trhla, očividně si nevšimla, že do třídy vešel jeden ze studentů.

„Aha, Oliver,“ pronesla a usmála se. „Dobré ráno. Ano, máš pravdu. Předpokládám, že o těchto vynálezech určitě něco víš.“

Oliver přikývl. Jeho kniha vynálezců měla celou jednu část vyhrazenou létání. Od prvních balonů vynalezených francouzskými bratry Montgolfiéry, přes rané návrhy letadel bratří Wrightů až po raketovou vědu. Stejně jako zbytek knihy, i tuto část četl tolikrát, až se mu z větší části vryla do paměti.

Paní Belfryová se usmála, jako kdyby předem věděla, že Oliverovi bude tohle téma blízké.

„Možná budu potřebovat, abys mi to pomohl vysvětlit ostatním,“ řekla mu.

Oliver se usadil na místo a začervenal se. Neměl rád, když musel mluvit před spolužáky, zvlášť, když si o něm mysleli, že je šprt. Tímhle by jim to dokonale potvrdil a přilákal k sobě víc pozornosti, než by chtěl. Na paní Belfryové ale bylo něco uklidňujícího, jako kdyby si myslela, že Oliverovy vědomosti by měly být něco, z čeho je potřeba mít radost, a ne se tomu posmívat.

Oliver si vybral místo téměř v přední řadě. Když už bude muset mluvit před ostatními, bude radši, když se na něj ostatní nebudou obracet přes rameno. Takhle uvidí jen ty čtyři děti, které budou sedět před ním.

Pak už se do třídy začali hrnout a zabírat si místa Oliverovi spolužáci. V místnosti začal narůstat hluk. Oliver nikdy nechápal, kde lidé berou tolik témat k hovoru. On by sice mohl mluvit o vynálezcích a vynálezech téměř do nekonečna, ale nenapadalo ho nic jiného, o čem by si mohl kdo chtít povídat. Mátlo ho, že ostatní dokážou vést nezávazné rozhovory, a jak se mohou tak dlouho věnovat něčemu, co on sám považoval za naprosto nedůležité věci.

Paní Belfryová zahájila výuku a zamávala přitom rukama ve vzduchu, jako by se snažila všem naznačit, že mají mlčet. Oliverovi jí bylo líto. Zdálo se, že se musí hodně snažit, aby byly děti v klidu. Byla tak milá a jemná, že se nikdy neuchýlila ke zvyšování hlasu nebo ke křiku. Její metody vyžadovaly celou věčnost, než zabraly. Nakonec ale třída začala utichat.

„Dnes, děti,“ začala paní Belfryová, „tu mám problém, který potřebuji vyřešit.“ Pozvedla dřívko od nanuku. „Potřebovala bych, aby mi někdo z vás řekl, jak udělat, aby tahle věc létala.“

Ve třídě znovu vypukla vřava. Někdo vykřikl.

„Prostě to hoďte!“

Paní Belfryová dřívko hodila. To ale urazilo stěží dvě stopy a pak dopadlo na zem.