Morgan Rice - Kouzelná továrna

Na kusu chodníku, který viděl, se objevila dívka. Přešla do kroku a začala se rozhlížet. Určitě ho hledala. Pak zaslechl další dusající kroky a viděl, že dívku doběhl Chris a zbývající kumpáni.

„Kam zmizel?“ slyšel Oliver vykřiknout jednoho z nich.

„Jak jsi ho mohla ztratit?“ ozval se Chrisův hlas.

„Prostě tady byl a pak byl najednou pryč!“ vykřikla dívka.

Oliver se ani nehnul. Srdce mu divoce bušilo a měl pocit, že mu nepatří ani ruce ani nohy.

„Udělal nějaký ty svoje čáry,“ pronesl Chris.

Oliver se ve své páchnoucí, temné skrýši zamračil. Co tím Chris myslel.

„To je fakt ujetý,“ vyhrkla dívka. „Jako že jen tak zmizel?“

„Už jsem vám to říkal, ne?“ odpověděl Chris. „Je to zrůda.“

„Možná je posedlý,“ pronesl jeden z chlapců.

„Nebuď blbej,“ štěkl Chris. „Není posedlý. Je na něm ale něco fakt divnýho. Teď už mi věříte?“

„Já jo,“ prohlásila dívka. Oliver si uvědomil, že její hlas slyší z větší dálky.

Opatrně vykoukl a viděl, že Chris i s kumpány míří pryč.

Oliver čekal. Dokonce ani když utichla ta podivná konverzace, ve které se zabývali přímo jím, nechtěl opustit bezpečí odpadkového koše. Pořád ještě hrozilo, že opodál čeká někdo z nich a doufá, že zjistí, kam se Oliver poděl.

Netrvalo dlouho a déšť ještě zesílil. Oliver slyšel, jak tvrdě buší do odpadkového koše. Teprve v tu chvíli akceptoval, že je Chris opravdu pryč. Dokonce i když chtěl zbít Olivera, nestál by kvůli tomu v takovémhle dešti. Oliver si byl téměř jistý, že ani Chrisovi kumpáni nebudou tak vytrvalí.

Rozhodl se tedy vylézt z koše. Když se ale přesouval k jeho ústí, opřel se do koše ohromný poryv větru. Srazil Olivera zpátky do jeho hlubin. Pak zřejmě vítr změnil směr, protože Oliver cítil, jak se koš pohnul. Vítr byl tak silný, že ho valil po ulici!

Oliver se zapřel o stěny svého kovového vězení. Jediné, co cítil byl strach. Nedokázal se zorientovat, převracel se ze strany na stranu. Z paniky a neustálého otáčení se mu zvedal žaludek. Oliver by byl nejradši, kdyby to všechno skončilo, ale zdálo se, že počasí má jiné úmysly. Smýkalo jeho košem a metalo ho ze strany na stranu.

Náhle narazil Oliver hlavou do stěny koše. Byl to prudký náraz. Zajiskřilo se mu před očima. Oliver vydechl a vše pohltila temnota.

*

Oliver pomalu otevřel oči, první, co uviděl, byl klenutý strop jeho kovového vězení. Otáčení přestalo, ale zvenčí bylo stále slyšet vytí větru a dunění bouře. Zamrkal a snažil se zorientovat. Po ráně, která ho srazila do bezvědomí, mu tepalo v hlavě.

Netušil, jak dlouho byl mimo, ale viděl, že je celý pokrytý odpadky. Zvedl se mu žaludek.

Oliver se rychle vyhrabal ven. Když vykoukl, viděl, že je nebe temné a jako šedá opona z něj padá déšť.

Když se postavil, trvalo jen několik sekund a už byl zase skrz naskrz promočený. Zamnul si ruce – marně se pokoušel si je takhle zahřát. Roztřeseně se rozhlédl, aby zjistil, kde je.

Náhle si uvědomil, kam se dostal. Kovový koš ho totiž dokutálel až ke staré továrně! Tentokrát se v ní ale svítilo.

Údivem otevřel ústa. Měl snad halucinace? Možná, že je ještě zmatený po ráně do hlavy.

Déšť neustával – stále Olivera bičoval. Světla továrny působila jako maják, táhla chlapce k sobě.

Oliver přidal do kroku. Stoupl na trávník obklopující továrnu, ten se mu pod nohama prohnul, byl také celý rozmáčený – jako miniaturní bažina. Oliver prošel kolem továrny, prodral se kopřivami a břečťanem. Spěchal, aby se co nejdříve dostal k zadnímu vchodu. Aby se měl kde ukrýt. Dveře na tom byly stejně, jako když tu byl posledně – pootevřené tak akorát, aby se jimi protáhl dovnitř. Rychle to udělal a uvědomil si, že je zase v té samé potemnělé místnosti. Že cítí stejný pach prachu a opuštěné budovy.

Oliver se zastavil. Ulevilo se mu, že je pryč z deště. Čekal, až se mu oči přizpůsobí temnotě. Když se to stalo, viděl, že je všechno tak, jak to bylo předtím. Všude prach, pavučiny, nepoužívané staré stroje. Až na to, že…

Oliver si všiml tenké rovné čáry na podlaze. Nebyla to barva, ale světlo. Světelný paprsek. Oliver věděl, že každý paprsek musí mít nějaká zdroj, takže vyrazil kupředu. Sledoval světlo jako cestu z drobečků. Doběhl až na jeho konec, kde narazil na pevnou cihlovou zeď.

To je divné, pomyslel si Oliver, když zastavil a dotkl se zdi prsty. Světlo nemůže procházet skrz objekty.

Rozhlížel se, ohmatával zeď a přemýšlel, jak je to možné, že světlo prochází skrz pevnou překážku. Náhle rukou narazil na něco jiného. Klika?

Oliver ucítil příval naděje. Stiskl kliku a když se ozval hlasitý skřípot, odskočil.

Země se zachvěla. Oliver zakolísal. Snažil se udržet rovnováhu, zatímco se země pod jeho nohama pohybovala.

Otáčel se. Nejen on, ale i zeď. Muselo jít o nějaký ohromný otočný mechanismus! Jak se otáčela, zalila Olivera ohromná záře.

Oliver zamrkal. Náhlé světlo ho oslepilo. Kvůli pohybující se podlaze navíc ztrácel rovnováhu. Připadal si nejistě.

A pak, stejně náhle, jako pohyb začal, i ustal. Ozvalo se cvaknutí a zeď zapadla na místo. Oliver se zakymácel, tentokrát kvůli prudkému zastavení.

Rozhlédl se a to, co viděl, ho šokovalo. Stál v úplně novém křídle továrny. Bylo plné úžasných, fantastických vynálezů. Nešlo o ty pavučinami pokryté, skřípající, rezavé relikty, které viděl předtím. Od podlahy po strop – kam jen jeho oko dohlédlo – stály nové, lesklé a opravdu velké stroje.

Oliver si nemohl pomoct. Nadšeně se rozběhl k prvnímu stroji. Měl pohyblivé rameno, které se otáčelo přímo Oliverovi nad hlavou. Ten se přikrčil v pravou chvíli. Rameno ho minulo a ruka na konci ramene vložila uvařené vejce do snídaňového pohárku na vajíčka. Hned vedle byly dvě mechanické ruce bez těla – a hrály na piano. Do rytmu jim tikal ohromný mosazný metronom.

Oliver byl tak zaujatý a rozradostněný vynálezy kolem, že si ani nevšiml podivného miskovitého stroje ze včera, ani muže, který na něm pracoval. Náhle zakukala mechanická kukačka v kukačkových hodinách. Oliver uskočil stranou a narazil přitom do cizího muže. V tu chvíli si uvědomil, že tam není sám.

Oliver leknutím zalapal po dechu a prudce se obrátil. Náhle si uvědomil, na koho se dívá. I když byl mnohem starší než na obrázku v knize, věděl Oliver, že hledí do očí Armanda Illstroma.

Prudce vydechl. Nemohl tomu uvěřit. Jeho hrdina byl přímo před ním, opravdu stál přímo před ním, živý a zdravý!

„Vida!“ usmál se Armando. „Čekal jsem, kdy se tu ukážeš.“

Oliver ohromeně zamrkal. Na rozdíl od zaprášené a pavučinami pokryté továrny, která byla na druhé straně mechanické zdi, byla továrna na téhle straně vyhřátá a blýskala se čistotou. Všechno tu žilo.

„Není ti zima?“ zeptal se Armando. „Vypadáš, že jsi zmokl.“

Oliver sklouzl pohledem zpátky k vynálezci. Šokovalo ho, že opravdu stojí přímo před ním. Několik okamžiků se nezmohl na slovo.

Pokusil se vyslovit, „zmokl jsem,“ ale to, co z něj vyšlo, bylo jen jakési zachrochtání.

„Aha, aha,“ pronesl Armando. „Připravím ti něco horkého k pití.“

I když to byl jasně Armando z Oliverovy knihy vynálezců, měl obličej poznamenaný časem. Oliver v hlavě rychle počítal. Věděl, že Armandova továrna fungovala během druhé světové války. Že Armando byl v době rozkvětu továrny zhruba dvacetiletý mladík, což znamenalo, že teď mu muselo být přes devadesát! Teprve teď si Oliver všiml, že se Armando opírá o hůlku.