Morgan Rice - Kouzelná továrna

Paní Belfryová byla z Olivera nadšená.

„CVOKU!“ vykřikl někdo zezadu.

„Tohle si odpusť, Paule,“ pronesla paní Belfryová ostře k chlapci, který vykřikl. Obrátila se k tabuli a začala psát o Katharine Blodgett.

Oliver se usmál. Po knihovníkovi, který mu daroval jeho knihu byla paní Belfryová nejlaskavějším dospělým, kterého kdy potkal. Její nadšení bylo jako neprůstřelný štít, kterým se Oliver chránil a nemusel si tak všímat úsměšků zbytku třídy. Zavrtěl se na židli a připadal si tak dobře, jako už několik dní ne.

*

Dřív, než by to čekal, oznámil zvonek konec vyučování. Všichni spěchali ven, předbíhali se a pokřikovali. Oliver sesbíral své věci a zamířil k východu.

„Olivere, jsem velice překvapena tvými znalostmi,“ pronesla paní Belfryová, když na něj narazila v hale. „Kde ses o vynálezcích tolik dozvěděl?“

„Mám takovou knihu,“ vysvětlil. „Vynálezci mě baví. Chtěl bych se stát jedním z nich.“

„Vynalézáš i ty sám?“ zeptala se ho a vypadala, že ji to opravdu zajímá.

Oliver přikývl, o neviditelném plášti jí ale nic neřekl. Co kdyby si myslela, že je to hloupost? Rozhodně by nesnesl, kdyby v jejím obličeji uviděl něco, co by připomínalo úsměšek.

„Tak to je skvělé, Olivere,“ řekla a pokývala hlavou. „Je důležité mít své sny. Kdo je tvůj nejoblíbenější vynálezce?“

Oliver si vybavil portrét Armanda Illstroma na zašlém obrázku v knížce.

„Armando Illstrom,“ řekl. „Není moc slavný, ale vynalezl spoustu super věcí. Dokonce se pokoušel sestavit stroj času.“

„Stroj času?“ zeptala se paní Belfryová a pozvedla obočí. „To je zajímavé.“

Oliver znovu přikývl, cítil, že se může víc otevřít. „Jeho továrna je nedaleko. Přemýšlel jsem, že bych za ním zašel.“

„To bys měl,“ pronesla paní Belfryová a obdarovala Olivera vřelým úsměvem. „Víš, když jsem byla v tvém věku, milovala jsem fyziku. Všechny děti se mi posmívaly, nechápaly, proč mě baví stavět obvody, místo hraní si s panenkami. Jednoho dne se ale ve městě zastavil můj nejoblíbenější fyzik. Točil tam jeden díl svého televizního pořadu. Zašla jsem se podívat a promluvila si s ním. Řekl mi, že se nesmím vzdát. Ani když se mi bude někdo posmívat, že jsem divná a podobně. Když mám svůj sen, musím za ním jít. Kdyby ten rozhovor neproběhl, nestála bych tu teď s tebou. Nikdy nepodceňuj sílu povzbuzení od někoho, kdo pro tebe něco znamená. Zvlášť, když se zdá, že nikdo jiný tě nepovzbudí.“

Slova paní Belfryové měla na Olivera ohromující vliv. Poprvé za celý den měl pocit, že by se mu mohlo něco podařit. Byl odhodlaný najít tu továrnu a setkat se se svým hrdinou tváří v tvář.

„Děkuju, paní Belfryová,“ řekl a usmál se na ni. „Uvidíme se na hodině!“

Když utíkal pryč, slyšel ještě paní Belfryovou, jak za ním volá: „Jdi za svými sny!“

Oliver se vlekl k autobusové zastávce. Bojoval přitom s dujícím větrem. Soustředil se na jedinou svoji útěchu, paprsek světla v jeho nové temné kapitole života: na Armanda Illstroma. Pokud najde vynálezce a jeho továrnu, bude Oliverův život snesitelnější. Možná, že by se z Armanda mohl stát jeho spojenec. Člověk, který se kdysi pokoušel vynalézt stroj času by se určitě spřátelil s chlapcem, který se snaží stát neviditelným. Kdo jiný, než podobně zaměřený člověk by dokázal snést Oliverovy výstřednosti? A když už nic jiného, byl Armando ještě větší šprt než Oliver!

Zašmátral v kapse a vylovil lístek papíru, na který si naškrábal adresu továrny. Ve skutečnosti byla od jeho školy dál, než si původně myslel. Bude tam muset jet autobusem. Zkontroloval si peníze a zjistil, že mu z peněz na oběd zbylo tak akorát na cestu. Ulevilo se mu. Současně ale cestou na zastávku cítil velké očekávání.

Zatímco čekal na autobus, vítr kolem jen hvízdal. Pokud ještě zesílí, nebude Oliver moct stát rovně. Vlastně i lidé, kteří chodili kolem se museli předklánět, aby se větru ubránili. Kdyby nebyl tak vyčerpaný z prvního dne ve škole, pravděpodobně by ho to pobavilo. Zrovna teď se ale soustředil jen na myšlenky na továrnu.

Konečně dorazil autobus. Byl starý a otřískaný, rozhodně už měl to nejlepší za sebou.

Oliver nastoupil a zaplatil jízdenku, pak se posadil na zadní sedadlo. Autobus páchl mastnými hranolky a cibulí. Oliverovi zakručelo v žaludku, uvědomil si, že pravděpodobně promešká večeři, která na něj čeká doma. Možná, že utratit peníze za autobus místo jídla nebyl dobrý nápad. Nalezení Armandovy továrny ale bylo jediným paprskem světla v Oliverových rozplizlých dnech. Pokud by to neudělal, k čemu by to všechno vlastně bylo?

Autobus sebou trhnul a vyrazil na silnici. Oliver si smutně prohlížel ulice, kterými projížděl. Odpadkové koše převrácené na chodnících, některé vítr proháněl po silnici. Mraky byly neskutečně tmavé, skoro černé.

Zástavba postupně řídla a výhled z okna byl stále neutěšenější. Autobus zastavil, několik lidí vystoupilo, po chvíli zastavil znovu a odešla z něj unavená matka s vřeštícím dítětem. Po několika zastávkách si Oliver uvědomil, že v autobuse zůstal sám. Byl to téměř děsivý pocit.

Konečně autobus projel kolem zastávky s orezlou a zašlou cedulí. Oliver si uvědomil, že to byla jeho zastávka. Vyskočil ze sedadla a hnal se k řidiči.

„Mohl bych prosím vystoupit?“ zeptal se.

Řidič se na něj podíval smutnýma, unavenýma očima. „Zazvoň na zvonek.“

„Prosím? Mám—“

„Zazvoň na zvonek,“ zopakoval monotónním hlasem řidič. „Jestli chceš vystoupit, musíš zazvonit.“

Oliver si ztrápeně povzdechl. Stiskl tlačítko, ozvalo se zazvonění. Obrátil se zpátky k řidiči a pozvedl obočí. „Už můžu vystoupit?“

„Na další zastávce,“ odpověděl řidič.

Oliver začal cítit vztek. „Já chtěl vystoupit tam na té!“

„Měl sis zazvonit dřív,“ zamručel řidič líným hlasem.

Oliver vzteky sevřel ruce v pěst. Autobus už ale začal zpomalovat. Zastavil u cedule, která byla tak stará, že z ní zbýval v podstatě jen čtverec rzi. Dveře se se zavrzáním pomalu otevřely.

„Díky,“ zamumlal Oliver směrem k neochotnému řidiči.

Seběhl po schůdcích a seskočil na rozbitý chodník. Zadíval se na ceduli, ta ale byla příliš rezavá na to, aby z ní něco vyčetl. Rozeznal jen několik písmen napsaných starým fontem, který byl populární kolem roku 1940 a během války.

Autobus při odjezdu vychrchlal oblak černých zplodin. Oliverův pocit osamělosti přitom nabral na síle. Když se ale zplodiny rozptýlily, objevila se před ním povědomá budova. Byla to továrna z knížky! Opravdová továrna Armanda Illstroma! Tu si nemohl splést. Stará zastávka zřejmě fungovala hlavně během rozkvětu továrny. Řidičova tvrdohlavost nakonec Oliverovi pomohla – dostal se tak přesně tam, kam potřeboval

Až na to, že jak si Oliver uvědomil, když si továrnu lépe prohlédl, to nevypadalo vůbec dobře. Obrovská hranatá továrna měla několik rozbitých oken, skrz ně byla vidět tma panující uvnitř. Jako kdyby tam vůbec nikdo nebyl.

Olivera se zmocnil strach. Co když Armando zemřel? Vynálezce pracující během druhé světové války by dnes byl opravdu starý a možnost, že je už po smrti, se nedala vyloučit. Pokud jeho hrdina opravdu zemřel, ke komu jinému by Oliver mohl vzhlížet?