Morgan Rice: Kouzelná továrna

Oliver se náhle zamyslel, jestli jsou jeho rodiče opravdu jeho rodiči. Možná, že právě proto ho vlastně neměli rádi? Znovu se podíval z okna, ale obě postavy byly pryč. Zahrávala si s ním jeho představivost? Obě postavy ale působily tak skutečně. A tak povědomě.

Zbožné přání, uzavřel celou situaci Oliver.

Posadil se zpátky ke chladné zdi a schoulil se do výklenku, který měl sloužit jako jeho nový pokoj. Přitáhl si kolena k hrudi, přetáhl přes sebe přikrývku a náhle si uvědomil – věděl to s naprostou jistotou – že se všechno změní.

Oliver se vzbudil s pocitem úzkosti. Celé tělo ho bolelo ze spaní na tvrdé podlaze. Přikrývky nezabránily chladu, aby se mu zakousl až do kostí. Olivera vlastně překvapilo, že vůbec usnul – vzhledem k hrůze, kterou cítil při pomyšlení na první den ve škole.

V domě bylo naprosté ticho. Všichni ostatní ještě spali. Oliver si uvědomil, že se opravdu probudil dřív, než potřeboval – oknem do místnosti pronikalo matné světlo východu slunce.

Přinutil se vstát a vykoukl z okna. Vítr v noci napáchal spoustu škod. Strhal ploty a schránky na dopisy, po chodnících rozházel odpadky. Oliver se zadíval na hubený, pokroucený strom, pod kterým včera večer viděl přátelskou dvojici. Tu, která vypadala jako on sám a přiměla ho se zamyslet, jestli je vůbec příbuzný Blueů. Zavrtěl hlavou. Opravdu to bylo jen zbožné přání. Kdokoli, kdo by měl za bratra Chrise Bluea, by zpochybňoval příbuzenský svazek s ním!

Věděl, že má chvíli času, než se probudí zbytek rodiny, a tak se odvrátil od okna a zamířil ke kufru. Otevřel ho a zadíval se na všechna kolečka, dráty, páky a tlačítka, která nashromáždil pro své vynálezy. Usmál se, když jeho pohled padl na past, kterou včera použil na Chrise. Ta ale byla jen jedním z Oliverových mnoha výtvorů a ani zdaleka nebyla tím nejdůležitějším. Nejvýznamnějším Oliverovým vynálezem bylo něco trochu složitějšího a mnohem důležitějšího – Oliver pracoval na něčem, co by ho mohlo zneviditelnit.

Teoreticky to bylo možné. Přečetl si o tom úplně vše. V podstatě byly pro zneviditelnění objektu důležité pouhé dvě věci. Tou první bylo ohnutí světla kolem objektu, tak, že by nevrhal stín – podobně, jako se láme světlo v plaveckém bazénu a plavci tak vypadají podivně zploštělí. Druhou nutnou věcí byla eliminace obrazu objektu.

Teoreticky to znělo velice snadno, Oliver ale věděl, že existuje důvod, proč se ještě nikdo nezneviditelnil. Jemu ale nic nemohlo zabránit v pokusech. Potřeboval to dokázat, aby měl možnost uniknout ze svého mizerného života. A nezáleželo na tom, jak dlouho to bude trvat.

Sáhl do kufru a vyjmul z něj kusy látek, které nasbíral, když pátral po něčem s negativními refrakčními vlastnostmi. Naneštěstí se mu zatím nepodařilo najít vhodnou látku. Pak vyjmul všechny cívky z tenkého drátu, které potřeboval k tomu, aby elektromagnetickým vlněním ohnul světelné paprsky. Naneštěstí nebyla žádná z nich dostatečně tenká. Aby fungovaly, musely by být tenčí než čtyřicet nanometrů, což bylo pro lidskou mysl něco nepředstavitelného. Oliver ale věděl, že někdy, někdo, někde vyrobí stroj, který dokáže navinout dostatečně tenké cívky. A stroj, který dokáže utkat dostatečně refrakční látku.

V tu chvíli zaslechl Oliver, že rodičům zvoní budík. Rychle všechno sbalil, protože dobře věděl, že rodiče teď půjdou vzbudit Chrise a kdyby se Chris, byť jen doslechl o tom, co Oliver chystá, všechno by zničil.

Oliverovi zakručelo v břiše. Uvědomil si, že přichází další den, kdy ho bude Chris týrat a šikanovat. Raději by se měl najíst, než se objeví.

Prošel kolem rozbitého stolu a zamířil do kuchyně. Většina skříněk byla prázdná. Jeho rodina zatím neměla možnost zajít na nákup. Oliver ale našel krabici cereálií, kterou s sebou vzali při stěhování. V lednici bylo mléko, takže ho rychle nalil do misky a připravil si tak rychlou snídani. Právě včas, protože o chvíli později vešli do kuchyně jeho rodiče.

„Kávu?“ zeptala se matka otce rozespale. Ještě si ani nerozčesala vlasy.

Otec souhlasně zahučel. Podíval se na rozbitý stůl a hlasitě vzdychl. Vytáhl ze skříňky lepicí pásku a při opravě nohy stolu sebou několikrát škubl bolestí.

„To ta postel,“ mumlal přitom. „Je rozviklaná. A matrace proleželá.“ Zamnul si záda, jako by chtěl podtrhnout svá slova.

Oliver ucítil příval zlosti. Jeho otec alespoň spal v posteli! On spal na přikrývkách ve výklenku! Taková nespravedlnost.

„Nevím, jak přežiju celý den v callcentru,“ dodala Oliverova matka a postavila kávu na nouzově opravený stůl.

„Ty máš novou práci, mami?“ zeptal se Oliver.

Vzhledem k neustálému stěhování bylo pro jeho rodiče v podstatě nemožné mít práci na plný úvazek. A když byli rodiče nezaměstnaní, bylo všechno ještě těžší. Pokud si ale matka našla práci, přineslo by mu to lepší jídlo, hezčí oblečení a kapesné na nákup dalších drobností na vynálezy.

„Ano,“ usmála se unaveně matka. „Já i taťka. Máme ale dlouhé směny. Dnes máme zácvik a potom budeme hned pracovat. Takže tu nebudeme, až se vrátíš ze školy. Chris na tebe ale dohlédne, takže se nemáš čeho bát.“

Oliverovi se sevřel žaludek. Byl by raději, kdyby se o něj staral kdokoli jiný, hlavně ne Chris. Vlastně se o sebe dokázal postarat i sám.

Jako by ho přitáhlo vyslovení jeho jména, byl Chris náhle v kuchyni. Byl to jediný člen rodiny, který vypadal, že se dobře vyspal. Protáhl se a teatrálně zazíval, tričko mu přitom vyjelo výš a odhalilo jeho kulaté, růžové břicho.

„Dobré ráno, drahá rodino,“ pronesl se sarkastickým úšklebkem. Hodil ruku Oliverovi kolem ramen a stiskl ho v kravatě, kterou dovedně maskoval jako bratrské objetí. „Jak je, prcku? Těšíš se do školy?“

Chris držel Olivera tak pevně, že téměř nemohl dýchat. Rodiče si šikany jako obvykle nevšímali.

„Nemůžu… se… dočkat,“ vymáčkl ze sebe Oliver.

Chris Olivera pustil a posadil se proti otci.

Matka přinesla talíř s toasty namazanými máslem. Položila ho doprostřed stolu. Jeden si vzal otec, pak se k talíři naklonil Chris a sebral všechny zbývající kusy. Na Olivera už nic nezbylo.

„HEJ!“ vykřikl Oliver. „Viděli jste to?“

Matka se podívala na prázdný talíř a vyrazila ze sebe jeden ze svých vyčerpaných povzdechů. Podívala se na otce, jako kdyby čekala, že snad něco řekne. Ten ale jen pokrčil rameny.

Oliver sevřel ruce v pěst. Tohle bylo neskutečně nespravedlivé. Kdyby se nepřipravil, přišel by kvůli Chrisovi o další jídlo. Rozčílilo ho, že se ho ani jeden z rodičů nikdy nezastal. V podstatě si nevšímali toho, co Chris neustále dělá.

„Půjdete do školy spolu?“ zeptala se matka, očividně se snažila změnit téma.

„To nejde,“ pronesl Chris s plnou pusou. Na rtech se mu lesklo máslo. „Kdyby mě viděli se šprtem, nikdy si nenajdu kamarády.“

Otec pozvedl obočí. Na okamžik se zdálo, že Chrisovi něco řekne. Že mu vynadá za to, jak se Oliverovi posmívá. Nakonec se ale rozhodl nic neříct, protože si jen povzdechl a vrátil se pohledem ke stolu.

Oliver zaskřípal zuby a snažil se držet svůj narůstající vztek na uzdě.

„Jedině dobře,“ zasyčel a upíral pohled na Chrise. „Budu rád, když budeš nejmíň sto stop daleko.“

Chris se štěkavě uchechtl.