Morgan Rice - Kouzelná továrna

„Magie,“ ozvalo se za ním.

Oliver sebou trhnul. V jeho snovém světě nikdy nebyli žádní další lidé!

Když se ale ohlédl, nikdo za ním nebyl. Rozhlížel se na všechny strany a pátral po tom, kdo promluvil, ale nikoho neviděl.

Otevřel oči a vrátil se do skutečného světa, do tmavého kouta zašlé místnosti. Do kouta, který teď byl jeho domovem. Proč si zatraceně jeho představivost vybrala jako řešení problému zrovna magii? Magie nebyla jeho oborem. Kdyby ano, obstaral by si knihu s různými triky, a ne knihu o vynálezcích. Líbily se mu vynálezy, spolehlivé přístroje, předměty s praktickým využitím. Měl rád vědu a fyziku, ne neurčité a mystické záležitosti.

Náhle ho přes nos praštila vůně, která k němu zavanula z kuchyně. Oliver si nemohl pomoct, podíval se ze svého místa na podlaze směrem k jídelnímu koutu. Jeho oči se střetly s Chrisovýma. Ten seděl u stolu, nacpal si do pusy ohromný kus brambory a široce se usmíval, zatímco mu po bradě stékal omastek.

Oliver z něj nemohl spustit zrak. Zmocňoval se ho vztek. To měla být jeho brambora! Zmocnilo se ho nutkání vstát a smést všechno ze stolu, shodit to na podlahu. Úplně to viděl. Bylo by to pro něj ohromné zadostiučinění!

Oliverův pocit vzteku náhle nahradilo něco úplně jiného. Něco, co nikdy dřív necítil. S podivným zasvištěním se ho zmocnil podivný klid. Jako by jistě věděl, že se něco stane. V tu chvíli se od stolu ozvalo hlasité zapraštění. Jedna jeho noha se zlomila právě uprostřed. Stůl se naklonil ke straně. Všechny talíře po něm začaly sklouzávat a jeden po druhém padaly na podlahu. Byl to strašlivý zvuk.

Matka i otec vykřikli, oba překvapil náhlý vývoj událostí. Vyskočili ze židlí a hrášek s bramborami létaly všude kolem.

Oliver se prudce postavil. Byl v šoku. Může za to on? Způsobil to myšlenkou? To určitě ne!

Matka spěchala do kuchyně pro utěrky, kterými by mohla uklidit tu spoušť, otec zatím poklekl a prohlížel si stůl.

„Levnej šmejd,“ zavrčel. „Ta noha se zlomila přímo uprostřed!“

Chris nespouštěl Olivera z očí. Ať už Oliver tu nohu nějakým způsobem zlomil nebo ne, Chris to očividně kladl za vinu jemu.

S pohledem upřeným na Olivera Chris pomalu vstal ze židle. Z klína se mu skutálely brambory a hrášek. V obličeji byl stále brunátnější. Sevřel ruce v pěst. A pak vystartoval jako raketa, hnal se přímo k Oliverovi.

Oliver vyjekl a obrátil se k pasti. Rychle ji sestavoval.

Prosím, funguj! Prosím, funguj! přehrával si v hlavě znovu a znovu.

Všechno to probíhalo jakoby zpomaleně. Chris se tyčil přímo nad Oliverem. Oliver dupnul nohou na spouštěcí páku. V duchu si stále opakoval přání, aby past fungovala. Představoval si, jak letí voják vzduchem, stejně jako si předtím představoval padající talíře. A pak se dal mechanismus pasti do pohybu. Voják proletěl vzduchem, opsal oblouk a zasáhl svojí špičatou plastikovou puškou Chrise přímo mezi oči!

Čas se vrátil ke svému normálnímu tempu. Oliver zalapal po dechu, nemohl uvěřit tomu, že past fungovala.

Chris ohromeně stál. Voják spadl na podlahu. Na Chrisově čele byla malá červená tečka – stopa po plastikové zbrani.

„Ty malej zmetku!“ zaječel Chris a s nevěřícím výrazem si mnul čelo. „Za tohle tě dostanu!“

Vůbec poprvé ale zaváhal. Zdálo se, jako by se k Oliverovi bál přiblížit. Jako by se bál plivnout mu do ucha nebo ho praštit. Místo toho ucouvnul, jako by ho něco vyděsilo. Pak vyběhl po schodech a vzápětí bylo slyšet zvuk dveří, které za sebou zabouchl.

Oliver údivem otevřel pusu. Nemohl uvěřit tomu, že to opravdu zabralo! Nejen, že jeho vynález v poslední chvíli zafungoval, ale nejspíš dokázal silou myšlenky shodit Chrisovo jídlo na podlahu!

Podíval se na své ruce. Měl snad nějakou podivnou moc? Opravdu existovalo něco jako magie? Jen kvůli tomu, co se stalo, na ni nemohl začít věřit. Ale hluboko uvnitř věděl, že je jiný. Že skutečně má moc, kterou jiní nevládnou.

Nedokázal se teď na nic soustředit, takže se vrátil ke své knize. Už po milionté si četl o Armandu Illstromovi. Díky jeho vynálezu se teď zbavil Chrise. Vůbec poprvé v životě. Oliver teď víc, než kdy dřív toužil se s Armandem Illstromem setkat. Ta továrna opravdu nebyla daleko od jeho nové školy. Možná, že by se tam zítra mohl zastavit cestou domů.

Armando teď už ale určitě bude velice starý. Tedy za předpokladu, že ještě nezemřel. Při té myšlence se Oliverovi sevřel žaludek. Mrzelo by ho, kdyby jeho hrdina zemřel, aniž by měl možnost se s ním setkat a poděkovat mu za jeho past!

Znovu si přečetl pasáž o Armandovi a jeho řadě nefunkčních vynálezů. Uvádělo se v ní – poněkud ironickým tónem, jak si Oliver povšiml – že byl Armando Illstrom velice blízko vynálezu stroje času. Pak ale vypukla druhá světová válka. Jeho továrna byla uzavřena. Když ale válka skončila, Armando se o dokončení stroje času nepokoušel a všichni se mu vysmívali, že s ním vůbec kdy začal. Nazývali ho „malým Edisonem.“ Olivera by zajímalo, proč s tím Armando přestal. Určitě ne proto, že se mu někdo posmíval.

Musel tomu přijít na kloub. Rozhodl se, že zítra do té továrny zajde. A pokud je Armando Illstrom stále naživu, zeptá se ho, co se stalo s jeho strojem času.

Zpoza rohu se vynořili rodiče, celí špinaví od jídla.

„Jdeme spát,“ oznámila matka.

„A co moje přikrývky a další věci?“ zeptal se Oliver a sjel pohledem k holému výklenku.

Otec si povzdechl. „Předpokládám, že chceš, abych je přinesl z auta, že?“

„To by bylo fajn,“ odpověděl Oliver. „Chtěl bych se pořádně vyspat, když jdu zítra do školy.“

Stejně jako narůstala bouře venku, zvětšil se i jeho pocit hrůzy, který cítil při pomyšlení na zítřek. Už teď věděl, že to bude jeden z nejhorších dnů jeho života. Když už nic jiného, alespoň se chtěl vyspat, než mu bude muset čelit. V nových školách už zažil tolik příšerných prvních dnů a zítřek bude dalším v řadě.

Otec váhavě otevřel dveře. Dovnitř se vehnal závan větru. Otec vyšel ven a během několika okamžiků se vrátil i s Oliverovým polštářem a přikrývkou.

„Brzy ti seženeme postel,“ řekl a podal obě věci Oliverovi. Po celém dni v autě byly studené.

„Děkuju,“ odpověděl Oliver a byl vděčný alespoň za tohle.

Rodiče odešli, zhasnuli světla a nechali Olivera v temnotě. Jediné světlo v místnosti teď pocházelo z pouliční lampy venku.

Znovu se ozvalo zahučení větru a okenní tabulky se zachvěly. Oliver cítil, že bouře bude opravdu velká. Ve vzduchu se vznášelo něco zvláštního. V rádiu slyšel, že by mělo jít o bouři století. Nemohl si pomoct, těšil se na ni. Většina dětí by se bouře bála, ale Oliver se bál jen svého prvního dne ve škole.

Přešel k oknu a opřel se lokty o římsu tak jako předtím. Nebe bylo téměř úplně černé. Oliver sledoval tenký strom, jak se ve větru naklání. Zajímalo by ho, jestli se zlomí nebo ne. dokázal by si představit, jak tenký kmen praská a strom letí vzduchem, jak ho prudký vítr nese někam pryč.

A pak si jich všiml. Přesně ve chvíli, kdy se málem zasnil si všiml dvou postav stojících právě u toho stromu. Žena a muž, kteří vypadali téměř jako on. V podstatě by to mohli být jeho rodiče. Měli milé tváře, drželi se za ruce a usmívali se na něj.

Oliver odskočil od okna. Vyděsilo ho, že si vůbec poprvé v životě uvědomil, že nemá rysy ani jednoho ze svých rodičů. Oba měli tmavé vlasy a modré oči, stejně tak i Chris. Oliver měl ale vzácnější kombinaci blond vlasů a hnědých očí.