Morgan Rice: Kouzelná továrna

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

Oliver Blue se rozhlédl po tmavé, omšelé místnosti. Povzdechl si. Tenhle nový dům byl stejně špatný jako ten starý. Sevřel v rukách svůj jediný kufr.

„Mami?“ ozval se. „Tati?“

Oba se na něj podívali svými neustále zachmuřenými pohledy.

„Co, Olivere?“ zeptala se podrážděně jeho matka. „Jestli chceš říct, že se ti tu nelíbí, tak raději mlč. Nic lepšího si dovolit nemůžeme.“

Působila ještě vystresovanějším dojmem než obvykle. Oliver jen zavrtěl hlavou.

„To je jedno,“ zamumlal.

Obrátil se a zamířil ke schodům. Slyšel, že jeho starší bratr už je nahoře a probíhá jednotlivými místnostmi. Jeho zlý, dupající bratr vždy proběhl novým domem jako první, aby si mohl zabrat nejlepší pokoj dřív, než se k němu dostal Oliver.

Začal stoupat vzhůru. Na odpočívadle narazil na troje dveře. Za jedněmi byla koupelna, za druhými ložnice s ohromnou postelí a za třetími byl Chris roztažený na posteli jako mořská hvězdice.

„Kde mám pokoj já?“ zeptal se hlasitě Oliver.

Jako kdyby jeho matka tu otázku očekávala, zakřičela ze spodního patra. „Pokoj je jen jeden. Budete se o něj muset podělit.“

Oliver cítil, jak jím projel záchvěv paniky. Podělit? To nebylo slovo, které by měl Chris zrovna v oblibě.

Bylo to tak, Chris vyletěl z postele jako raketa. Přihnal se k Oliverovi a přitiskl ho ke stěně. Vyrazil z Olivera hlasité uf.

„Rozhodně se nepodělíme,“ zasyčel Chris. „Je mi třináct, nebudu se dělit s DĚCKEM!“

„Nejsem děcko,“ zamumlal Oliver. „Je mi jedenáct.“

Chris si odfrkl. „Právě. Jsi nula. Takže jdi dolů a řekni mamce a taťkovi, že se o pokoj dělit nechceš.“

„Řekni jim to sám,“ zamručel Oliver. „Ty s tím máš problém.“

Chris se zamračil ještě hrozivěji než předtím. „A ohrozit tak svoji pozici oblíbenějšího syna? To těžko. Řekneš jim to ty.“

Oliver věděl, že Chrise je lepší neprovokovat. Jeho bratr se dokázal rozčílit kvůli naprostým malichernostem. Během let, kdy měl tu smůlu být mladším bratrem Chrise Bluea se Oliver naučil dávat si pozor na Chrisovy nálady. Pokusil se tedy vyjednávat.

„Nikde jinde spát nemůžu,“ vysvětloval. „Kam bych podle tebe měl jít?“

„To není můj problém,“ odpověděl Chris a přitiskl Olivera silněji ke zdi. „Klidně se nastěhuj do skříňky pod dřezem. Třeba si tam povídej s krysami. Je mi to jedno. Já se s tebou o pokoj dělit nebudu

Zamával rukou ve vzduchu. Jeho výhružné gesto nepotřebovalo slovní doprovod. Nebylo co víc dodat. Oliver si rezignovaně povzdechl a odlepil se od zdi. Uhladil si zmuchlané oblečení a začal se ploužit po schodech dolů.

Jeho velký bratr se rozběhl za ním, prohnal se kolem, a ještě ho přitom stihl strčit loktem.

„Oliver se se mnou nechce dělit,“ zařval Chris, když kolem něj probíhal.

Oliver slyšel, jak se v obývacím pokoji hádá jeho matka, otec a Chris o tom, kdo kde bude spát. Ještě víc zpomalil, protože se nechtěl nechat zatáhnout do zuřící hádky.

Oliver teprve nedávno objevil strategii, jak se vypořádat s probíhajícími hádkami. Spočívala v tom, že se v mysli přenesl na jiné místo. Do snového světa, kde panoval klid a bezpečí. Jediné hranice určovala jeho představivost. Přenesl se tam i teď – zavřel oči a představoval si sám sebe v obrovské továrně, obklopeného úžasnými vynálezy. Létající draci z mědi a mosazi, obrovské parní stroje s otáčejícími se čepy. Oliver miloval vynálezy, a tak byla velká továrna plná magických přístrojů přesně tím místem, na kterém by si přál být. Raději tam než v tomhle příšerném domě se svojí příšernou rodinou.

Pronikavý matčin hlas ho vrátil do skutečného světa.

„Olivere! Proč pořád děláš problémy?“

Oliver polkl a udělal poslední krok. Když došel k obývacímu pokoji, byli už všichni tři jeho obyvatelé nastoupení vedle sebe, ruce založené na prsou a ve tvářích stejné zachmuřené výrazy.

„Víš, že tu jsou jen dva pokoje,“ spustil jeho otec.

„A stejně děláš problémy a nechceš se dělit,“ dodala matka.

„Co podle tebe máme dělat?“ navázal otec. „Nemáme dost peněz, abyste měli pokoj oba dva.“

Oliver by se nejraději rozkřičel, že to není jeho, ale Chrisova chyba. Na to se ale bratra příliš bál. Chris stál přímo před ním a probodával ho pohledem. Jediné, co mohl dělat, bylo dál snášet výtky rodičů.

„Takže?“ zakončila matka. „Kde přesně si přeje jeho lordstvo spát?“

Oliver si všiml, že se Chris spokojeně ušklíbl. Podle toho, co zatím viděl, byl prostor pod schody ve tvaru písmene L, z obývacího pokoje se přecházelo do jídelny – která ovšem nebyla ničím jiným než koutem, ve které stál rozkývaný stůl – a za rohem pak byla kuchyně. Žádná další místnost dole nebyla, jen otevřený prostor.

Oliver nemohl uvěřit, že se tohle skutečně děje. Všechny jejich domy byly strašné, ale vždy měl alespoň pokoj.

Za sebou viděl Oliver drobný výklenek – možná zbytek krbu, který už dávno někdo odstranil. Jeden malý výklenek, ale měl snad nějakou jinou možnost? Bude muset spát v koutě! A nebude mít ani trochu soukromí!

A co jeho tajné vynálezy, ty, na kterých pracoval po nocích, kdy ho nikdo nesledoval? Věděl, že kdyby se o nich Chris dozvěděl, všechny by je zničil. Rozšlapal by je na prach. Bez vlastního pokoje, bez místa, kde by mohl mít všechny svoje drobnosti, na nich nebude moct pracovat!

Oliver na okamžik skutečně zvažoval možnost bydlení ve skříňce pod dřezem. Pak si ale uvědomil, že kdyby mu po vynálezech běhaly krysy, bylo by to skoro stejně špatné, jako kdyby je Chris rozdupal. Takže se rozhodl. Při troše představivosti a dobré vůle – závěs, skříň, nějaká světla a podobně – bude výklenek skoro jako vlastní pokoj.

„Tamhle,“ pronesl Oliver tiše.

„Tamhle?“ vyjekla jeho matka.

Chris se štěkavě uchechtl. Oliver ho probodl pohledem. Otec zavrtěl hlavou.

„Je to vážně zvláštní kluk,“ pronesl jen tak do vzduchu. Pak si zmučeně povzdechl. Jako kdyby pro něj celá tahle roztržka byla opravdu vyčerpávající. „Ale jestli chce spát v koutě, tak ať si spí v koutě. Já už vážně nevím, co s ním dělat.“

„Dobře,“ pronesla smířeně matka. „Máš pravdu. Chová se stále podivněji.“

Všichni tři se od Olivera odvrátili a zamířili do kuchyně. Chris se ještě ohlédl, zašklebil se přes rameno a zamumlal: „Cvoku.“

Oliver se zhluboka nadechl a zamířil k výklenku. Odložil si kufr na podlahu. Neměl kam si dát oblečení – žádné skříně ani police. V podstatě ani neměl místo, kam si dát postel – za předpokladu, že mu rodiče nějakou pořídí. Bude mu to takhle muset stačit. Soukromí by mu zařídil pověšený závěs, z prken si udělá police a také zásuvku pod postel – pod tu postel, kterou doufal, že dostane – takže bude mít kam dát své vynálezy.