Morgan Rice - Kouzelná továrna

A navíc, když se na to podíval z té světlejší stránky – což bylo něco, o co se Oliver vždycky snažil – byl hned vedle velkého okna, což znamenalo, že bude mít spoustu světla a možnost dívat se ven.

Položil si lokty na římsu a zadíval se ven do šedivého říjnového dne. Venku foukal silný vítr a honil odpadky po ulici. Naproti jejich domu stálo rozbité auto a rezavá pračka, kterou tam někdo vyhodil. Šlo o opravdu chudé sousedství, uvědomil si Oliver. Jedno z nejhorších, ve kterých kdy žili.

Vítr dul a rozechvíval okenní tabulky. Škvírami v rámu táhlo dovnitř. Oliver se zachvěl. Tenhle říjen byl na New Jersey skutečně neobvykle chladný. V rádiu dokonce hlásili, že se blíží velká bouře. To ale Oliverovi nevadilo, protože bouře miloval. Hlavně když se hodně blýskalo a hřmělo.

Když ucítil vůni z kuchyně, začenichal. Odvrátil se od okna a zamířil kolem rohu do kuchyně. Jeho matka stála u sporáku a ve velkém hrnci něco míchala.

„Co je k večeři?“ zeptal se.

„Maso,“ odpověděla. „A brambory. A hrášek.“

Oliverovi při těch slovech zakručelo v žaludku. V jeho rodině se vždy podávala prostá jídla. Jemu to ale nevadilo, nebyl náročný.

„Běžte si umýt ruce, chlapci,“ pronesl otec od stolu.

Oliver si koutkem oka všiml, že se Chris krutě ušklíbl a okamžitě věděl, že si na něj chystá nějakou zlou věc. Poslední, co by si přál, bylo společné mytí rukou. Otec u stolu se ale zatvářil udiveně.

„To vám musím všechno opakovat?“ zabručel.

Oliver neměl na vybranou. Obrátil se k odchodu a Chris mu šel v patách. Rozběhl se po schodech a mířil přímo ke koupelně. Doufal, že si umyje ruce co nejrychleji. Chris ho ale pronásledoval a jakmile byli mimo doslech, chytil Olivera a přimáčkl ho na zeď.

„Hádej co, skrčku,“ řekl.

„Co?“ zeptal se Oliver s obavami.

„Dneska večer mám vážně hlad,“ pronesl Chris.

„No a?“

„No, takže mi necháš svoji večeři, že ano? Řekneš mamce a taťkovi, že nemáš hlad.“

Oliver zavrtěl hlavou. „Už jsem ti nechal pokoj!“ bránil se. „Tak mi nech alespoň brambory.“

Chris se zachechtal. „To těžko. Zítra jdeme do nové školy. Musím být silný pro případ, že by tam byli jiní skrčci, kteří by potřebovali dostat za vyučenou.“

Při zmínce o škole se Oliverovi sevřel žaludek. Prošel už spoustou škol a v každé mu to připadalo horší než v té předchozí. Vždycky se našel někdo, jako byl jeho bratr, někdo, kdo si na něj vyskakoval, ať už dělal cokoli. Oliver si nikdy nenašel spojence. Už dávno se vzdal naděje, že si najde kamarády. K čemu by mu to bylo, když se za několik měsíců stejně stěhovali jinam?

Chrisův výraz změkl. „Víš co, Olivere, protentokrát na tebe budu hodný.“ Zakřenil se a maniakálně se rozchechtal. „Dostaneš něco do huby, moji pěst!“

Napřáhl se, Oliver se přikrčil a jen o vlásek se vyhnul svištící pěsti. Utíkal po schodech dolů do obývacího pokoje.

„Vrať se, smrade!“ zaječel Chris.

Hnal se hned za Oliverem. Ten byl ale rychlý a zamířil k jídelnímu stolu. Otec vzhlédl a zadíval se na oddechujícího Olivera.

„Vy dva už se zase perete?“ Povzdechl si. „O co jde tentokrát?“

Chris prudce zastavil vedle Olivera.

„O nic,“ vyhrkl.

Oliver náhle ucítil u pasu bodavý pocit. Chris do něj bořil nehty. Oliver na něj koukl koutkem oka a viděl, jak se Chris spokojeně šklebí.

Otec si je podezřívavě prohlížel. „Nějak se mi to nechce věřit. Co se děje?“

Bodavý pocit zesílil, Oliverovi projížděla bokem nepříjemná bolest. Věděl, co musí udělat. Neměl na vybranou.

„Jen jsem říkal,“ pronesl s námahou, „že dnes nějak nemám hlad.“

Otec se na něj podezřívavě podíval. „Mamka se kvůli tobě dře u plotny a ty teď řekneš, že nemáš hlad?“

Matka po něm střelila ublíženým pohledem. „Co se děje? Nechceš jíst maso? Nebo ti vadí brambory?“

Oliver cítil, jak Chrisovo sevření ještě zesílilo. Projížděla jím čím dál silnější bodavá bolest.

„Promiň, mami,“ pronesl a do očí se mu přitom draly slzy. „Vážím si tvojí práce, ale opravdu nemám hlad.“

„Co s ním mám dělat?“ zvolala matka. „Nejdřív ten pokoj, teď tohle! Já už to vážně nevydržím.“

„Vezmu si jeho porci,“ přihlásil se rychle Chris. A pak dodal sladkým hlasem: „Nechci, aby tvá práce přišla nazmar, mami.“

Matka i otec se podívali na Chrise. Nebyl nijak hubený a stále přibíral, jim to ale asi nedělalo starosti. Buď to, nebo nechtěli řešit, že se z jejich syna stává tyran.

„Dobře,“ povzdechla si matka. „Ale koukej se srovnat, Olivere. Vážně mě nebaví se každý večer dohadovat.“

Oliver cítil, jak Chrisovo sevření povoluje. Promnul si bolavý bok.

„Jasně, mami,“ pronesl smutně. „Omlouvám se.“

Oliver se odvrátil od cinkání nádobí a příborů. Zamířil k výklenku a kručelo mu přitom v břiše. Aby si přestal všímat zvuků a vůní, které jen zvyšovaly jeho hlad, rozhodl se otevřít kufr a vyndat z něj jediný svůj majetek. Knihu o vynálezcích. Před mnoha lety mu ji věnoval jeden laskavý knihovník, který si všiml, že se Oliver stále vrací, aby si v ní četl. Kniha teď měla oslí uši a byla ošoupaná od toho, jak v ní Oliver už milionkrát listoval. Nezáleželo ale na tom, jak často si ji četl, nikdy ho nepřestala bavit. Vynálezci a vynálezy ho fascinovaly. Popravdě, jedním z důvodů, proč Oliverovi nevadilo, že se přestěhovali právě sem, bylo, že někde nedaleko odsud stála továrna, o které si přečetl, že v ní pracoval vynálezce Armando Illstrom. A že tam vytvořil některá svá nejlepší díla. Oliverovi nijak nevadilo, že byl Armando Illstrom zařazený v sekci Blázniví vynálezci, ani že většina jeho výtvorů nikdy nefungovala. I přesto mu totiž Armando připadal velice inspirativní. Hlavně se mu líbila jedna z jeho pastí, která měla odhánět mývaly. Oliver se pokusil vytvořit její napodobeninu, kterou by odháněl Chrise.

V tu chvíli ho z rozjímání vytrhlo zaskřípání nože o talíř. Vzhlédl a viděl rodinu sedící kolem stolu. Všichni byli zabraní do večeře. Chris hltal Oliverovu porci.

Oliver se zamračil. Připadalo mu to nespravedlivé. Vyjmul z kufru jednotlivé vynálezy a rozložil je na zemi před sebou. Past byla dokončená jen z poloviny. Byl to v podstatě prak, který se aktivoval, když někdo šlápl na určené místo. Metal oběti do obličeje žaludy. Vzhledem k tomu, že Armandova verze byla určená k plašení mývalů, musel ji Oliver zvětšit, aby odpovídala rozměrům jeho bratra. Žaludy nahradil jedinou věcí, kterou měl právě k dispozici – tedy malou plastikovou soškou vojáka. Podařilo se mu zkonstruovat větší část spouštěcího mechanismu, stejně jako nášlapnou plochu. Kdykoli ji ale vyzkoušel, past nikdy nespustila. Voják jen čekal s namířenou puškou a nic se nedělo.

Když se teď rodina věnovala večeři, pustil se Oliver do práce. Rozložil před sebou všechny díly pasti, nalíčil ji, ale nemohl přijít na to, proč nefunguje. Možná právě proto považovali Armanda Illstroma za bláznivého. Žádný z jeho vynálezů nefungoval zrovna dobře. Pokud vůbec.

V tu chvíli uslyšel Oliver od stolu hádku. Zavřel oči a snažil se ji ignorovat. Dovolil myšlenkám, aby ho vzaly na jeho snové místo. Zase byl v továrně. Tentokrát tam s sebou měl i svoji past. Až na to, že tady ta past fungovala. Metala žaludy všude kolem. Oliver ale netušil, v čem je rozdíl. Proč tahle dělá to, co má, a ta doma ne.