Morgan Rice - Žalozpěv pro Prince

Angelicino propuštění bylo bez jakýchkoli dvorností. Pokud by šlo o kohokoli jiného, postarala by se Angelica, aby trpěl. S vdovou ale Angelica nic nesvedla a o to to pro ni bylo horší.

Přesto královnu poslechla. Až se Sebastian vrátí, svede ho. Brzy bude královská svatba a její nová pozice u dvora tak bude víc než dobrou odměnou.

Nicméně jí nepřestávaly vrtat hlavou vdoviny pochyby ohledně Sophiiny smrti. Angelica ji zabila, tím si byla jistá, ale…

Ale když zjistí, co se děje v Ishjemme, ničemu to neuškodí. Prostě jen pro jistotu. Konec konců, měla tam nejméně jednoho přítele.

Sophia cítila rytmické pohupování lodi. Šlo ale o vzdálený pocit, dokonce i uvědomění si, že je na lodi, ji stálo spoustu sil a soustředění. Rozhodně neviděla nic, co by jí loď připomínalo, i když věděla, že na ni nastoupila.

Byla na nějakém místě plném stínů a mlhy, která se neustále vlnila a převalovala. Lámala procházející světlo, takže slunce vypadalo jen jako vlastní chabá napodobenina. Sophia byla dezorientovaná. Netušila, kde je vpředu a kde vzadu, ani kam by vlastně měla jít.

Slyšela dětský křik, který se jasně nesl mlhou. Na rozdíl od světla ho nic nezkreslovalo. Sophiino podvědomí jí řeklo, že jde o její vlastní dítě a že ho musí najít. Sophia neváhala a rozběhla se mlhou směrem, ze kterého nářek přicházel.

„Už jdu,“ ujišťovala své dítě. „Najdu tě.“

Dítě stále plakalo, ale mlha jako by náhle začala zkreslovat směr, ze kterého zvuk přicházel. Sophia měla pocit, jako by ho slyšela ze všech stran. Náhodně vybrala jeden směr a rozhodla se ho prozkoumat. K ničemu to ale nebylo, nářek zněl stále ze stejné vzdálenosti.

Mlha se zavlnila a kolem Sophie jako by se zformovaly kulisy nějakého divadelního představení. Viděla samu sebe při porodu. Zatímco přiváděla na svět nový život, držela ji za ruku její sestra. Viděla samu sebe, jak svírá v náručí maličké dítě. Viděla samu sebe, mrtvou.

„Po tom napadení nebyla dost silná,“ pronesl doktor, který stál vedle ní.

To přece nemohla být pravda. Nemohla to být pravda, pokud to ostatní pravda byla. Mohla to zvládnout.

„Možná, že nic z toho není pravda. Možná to všechno jsou jen představy. Nebo možnosti toho, co by se mohlo stát a nic není předem dané.“

Sophia okamžitě poznala Angelicin hlas. Prudce se obrátila a spatřila před sebou mladou ženu se zakrvácenou dýkou v ruce.

„Ty tu nejsi,“ řekla. „Nemůžeš být.“

„A tvé dítě snad ano?“ opáčila Angelica.

Udělala krok kupředu a bodla Sophii. Ta ucítila ochromující bolest, která ji spalovala jako oheň. Sophia vykřikla… a byla sama uprostřed mlhy.

Někde v dálce slyšela naříkat dítě a okamžitě k němu vyrazila, protože podvědomě věděla, že to je její dítě. Její dcera. Utíkala, snažila se dostat na místo, ze kterého vycházel dětský pláč, i když měla pocit, že to už zažila…

Objevily se před ní výjevy z dívčina života. Veselé batole, hrající si v bezpečném domově. Kate smějící se společně s malou holčičkou, když našly úkryt pod schody, kde je Sophia nemohla najít. Dítě na poslední chvíli zachráněné z hradu, Kate bojující s tuctem mužů a ignorující kopí vražené v jejím boku, aby vykoupila čas pro Sophii a její útěk. Stejné dítě v prázdné místnosti, bez rodičů.

„Co to má být?“ vykřikla Sophia.

„Jen ty můžeš chtít vysvětlení toho, co vidíš,“ pronesla Angelica, když znovu vystoupila z mlhy. „Nemůžeš prostě snít, musíš všude vidět znamení a předzvěsti kdo ví čeho.“

Vykročila kupředu, Sophia pozvedla ruku, aby se bránila, ale dosáhla tím jen toho, že ji Angelica bodla do podpaží místo do hrudi.

Stála v mlze, kolem se nesly zvuky dětského pláče…

„Ne,“ vyhrkla Sophia a zavrtěla hlavou. „Nebudu tu pobíhat kolem. Tohle není skutečné.“

„Pro tebe je to skutečné dost,“ prohlásila Angelica a její hlas se přitom rozléhal mlhou.“

„Jaké to je, když víš, že jsi mrtvá?“

„Nejsem mrtvá,“ nedala se Sophia. „Nemůžu být.“

Angelica se rozchechtala a její smích se nesl kolem stejně, jako předtím dětský nářek. „Nemůžeš být mrtvá? Protože jsi tak výjimečná? Protože tě svět potřebuje? Něco ti připomenu.“

Vystoupila z mlhy a obě dívky teď nestály ve stínech, ale v lodní kajutě. Angelica přistoupila k Sophii a z obličeje jí sálala zášť a nenávist. Znovu Sophii bodla. Sophia zalapala po dechu a zatmělo se jí před očima. Slyšela už jen, jak Sienne zaútočila na Angelicu.

Znovu stála ve stínech a kolem se vlnila mlha.

„Takže tohle je smrt?“ vykřikla. Věděla, že ji Angelica slyší. „Pokud ano, co tu děláš ty?“

„Možná jsem taky mrtvá,“ pronesla Angelica. Znovu vystoupila z mlhy. „Možná tě nenávidím tolik, že jsem tě následovala. Nebo jsem možná ztělesněním všeho, co na světě nenávidíš.“

„Není pravda, že tě nenávidím,“ odporovala Sophia.

Slyšela, jak se Angelica zasmála. „Že není? Copak ti nevadí myšlenka na to, že jsem vyrůstala v bezpečí a ty jsi byla v Domě nechtěných? Že já jsem u dvora a ty jsi musela utéct? Že já bych si mohla Sebastiana vzít bez větších problémů, zatímco ty jsi musela uprchnout?“

Znovu vykročila kupředu, tentokrát ale Sophii nebodla. Prošla kolem ní a mířila do mlhy. Když jí Angelica procházela, mlha jako by měnila tvar. Sophia věděla, že tohle nemůže být skutečná Angelica, protože ta by se něčím takovým nezabývala.

Sophia ji následovala a snažila se zjistit, co to všechno má znamenat.

„Ukážu ti pár dalších možností,“ pronesla Angelica. „Myslím, že tyhle se ti budou líbit.“

Ze způsobu, jakým to Angelica pronesla, bylo Sophii jasné, že se jí to rozhodně líbit nebude. I tak ji ale následovala mlhou, protože nevěděla, co jiného by mohla dělat. Angelica jí sice zmizela z dohledu, ale Sophia pokračovala stále dál.

Stála teď uprostřed místnosti, ve které seděl Sebastian. Očividně se snažil neplakat. Byla tam s ním Angelica. Blížila se k němu.

„Nemusíš se bránit citům,“ pronesla dokonale soucitným tónem. Objala ho. „Je naprosto v pořádku truchlit za zemřelé, jen si pamatuj, že tu pro tebe jsou i živí.“

Aniž by Sebastiana pustila, podívala se na Sophii vítězoslavným pohledem. Sophia rozčileně vyrazila kupředu a chtěla Angelicu od Sebastiana odtrhnout, ale když se jich pokusila dotknout, prošla její ruka přímo skrz ně. Sophia byla opravdu jako duch.

„Ne,“ řekla. „Ne, tohle není skutečné.“

Ani Angelica, ani Sebastian nijak nezareagovali. Jako by tam ani nebyla. Obraz se změnil a Sophia se ocitla uprostřed ohromné svatební slavnosti. Pro sebe by takovou nikdy nechtěla. Vše se odehrávalo v sále, jehož strop byl neskutečně vysoko. Bylo tam tolik lidí, že i tak ohromný sál působil přecpaným dojmem.

Sebastian čekal u oltáře ve společnosti kněžky Maskované bohyně. Podle její róby se dalo soudit, že nejde o běžnou kněžku, ale vysokou činovnici řádu. Byla tam i královna vdova, která seděla na zlatém trůnu a sledovala svého syna. Přistoupila nevěsta zahalená závojem a oděná v čistě bílých šatech. Když kněžka odhrnula její závoj a objevila se Angelicina tvář, Sophia vykřikla…

Zjistila, že je v pokojích, které si pamatovala. Vše bylo tak, jak si to vybavovala z nocí strávených se Sebastianem. Měsíční světlo se rozlévalo po posteli přesně tak, jako tenkrát. V posteli byla propletená těla, Sophia slyšela, jak se baví, smějí se a užívají si.