Morgan Rice - Žalozpěv pro Prince

„Nařízení evakuace by vyvolalo paniku,“ řekla. „Došlo by k rabování a muži, kteří by za jiných okolností bránili své domovy, by utekli. I já zde zůstanu. Tohle je můj domov a já ho neopustím kvůli nějaké loupeživé bandě.“

„Zdaleka nejde o bandu, veličenstvo,“ podotkl lord Neresford, jako by snad vdovu její rádcové neupozornili na skutečnou velikost útočící armády. Možná, že předpokládal, že jako žena nedokáže porozumět válečným záležitostem. „I když jsem si jistý, že Rada ráda vyslechne tvé návrhy na její zničení.“

Vdova ho sjela pohledem, i když to vzhledem k tlaku na plicích nebylo nic lehkého. Hrozilo, že se každou chvíli rozkašle.

„Jak ctění lordové vědí,“ řekla, „dobrovolně jsem se vzdala role příliš těsně spojené s královskou armádou. Nerada bych, abyste se cítili špatně proto, že vám rozkazuji.“

„Jistě ti to protentokrát promineme,“ pronesl lord, jako by měl moc jí něco promíjet nebo ji naopak trestat. „Jaké je tvé řešení, veličenstvo?“

Královna pokrčila rameny. „Myslela jsem, že bychom mohli začít svatbou.“

Stála a čekala, až se uklidní rozruch, který svým prohlášením vyvolala. Royalisté ji nadšeně podporovali, antimonarchisté pokřikovali něco o promarněných prostředcích. Vojáci si mysleli, že je ignorovala a ti ze vzdálenějších krajů království chtěli vědět, co to bude znamenat pro jejich okolí. Vdova mlčela, dokud si nebyla jistá, že má jejich plnou pozornost.

„Podívejte se na sebe, dohadujete se jako vyděšené děti,“ pronesla. „Copak vám vaši učitelé a guvernantky neprozradili, jaká je historie našeho národa? Kolikrát se cizinci pokoušeli dobýt naši zem, protože žárlili na její krásu a bohatství? Mám vám to vyjmenovat? Mám vám vyprávět o selháních Podílnické flotily nebo o invazi Sedmi princů? Dokonce i při občanských válkách, kdy jsme čelili vnitřnímu nepříteli, jsme zvítězili. Od doby, kdy někdo dobyl tuto zemi, uplynuly tisíce let a přesto panikaříte, protože se někdo dostal za první linii naší obrany.“

Rozhlédla se po místnosti a sledovala reakce na jejich vyplísnění.

„Nemohu toho našim lidem nabízet příliš. Nemohu velet bez vaší podpory, a tak je to v pořádku.“ Nechtěla, aby se teď dohadovali o tom, kdo má skutečnou moc. „Můžu jim ale dát naději, což je důvod, proč tu dnes, na této Radě, chci oznámit, že proběhne radostná událost. Přeji si oznámit nastávající svatbu mého syna Sebastiana s Lady d’Angelicou, Markýzou Sowerdskou. Přeje si o této záležitosti někdo hlasovat?“

Nikdo se neozval, i když vdova předpokládala, že to bylo hlavně kvůli tomu, jak byli ohromeni jejím prohlášením. Jí na tom ale nezáleželo. Vyrazila ze sálu, rozhodla se, že její vlastní přípravy jsou důležitější než cokoli, co by se mohlo udát za její nepřítomnosti.

Měla ještě spoustu práce. Musela se postarat o to, aby byly zničeny Dansovy dcery, musela se postarat o svatbu—

Záchvat kašle ji překvapil. Čekala ho sice v průběhu své řeči, ale i tak. Když oddálila kapesník od úst, všimla si na něm krvavých skvrn. Uvědomila si, že dnes to přehnala. Všechno ji stálo spoustu sil, a navíc se události odvíjely rychleji, než jí bylo milé.

Musí to dokončit. Musí zajistit království pro své syny a ochránit jej před hrozbami – ať už vnějšími či vnitřními. Postará se, aby její rod žil dál. Zničí všechno, co ho ohrožuje.

Ale než to zařídí, musí se ještě s někým setkat.

***

„Sebastiane, moc mě to mrzí,“ pronesla Angelica a pak se zamračila. Takhle to nebylo správně. Bylo to příliš rychlé, příliš zbrklé. Musela to zkusit znovu. „Sebastiane… Moc mě to mrzí.“

Lepší, ale pořád to nebylo ono. Cvičila dál, zatímco procházela palácovými chodbami. Věděla, že až to bude říkat naostro, bude to muset být perfektní. Musela se ujistit, že Sebastian pozná, jak moc s ním soucítí, protože to byl první krok k získání jeho srdce.

Bylo by to snadnější, kdyby při pomyšlení na Sophiinu smrt cítila i něco jiného než naprostou radost. Vzpomínka na to, jak do ní vrazila dýku jí vyvolávala úsměv na rtech a ten si po Sebastianově návratu rozhodně nemohla dovolit.

Což už nebude trvat dlouho. Angelica ho předběhla jen díky tomu, že jela neskutečně rychle, ale nepochybovala, že se Rupert, Sebastian a ostatní vrátí velice brzy. Musela se na jejich návrat připravit, protože nemělo smysl odstranit Sophii, kdyby nebyla připravená zaplnit místo, které díky tomu vzniklo.

Prozatím ale nebyl Sebastian členem královské rodiny, který by jí měl dělat starosti. Stála před královninými komnatami a oddechovala, zatímco ji pozorovali strážní. Když mlčky otevřeli dveře, nasadila Angelica co nejzářivější úsměv a vstoupila.

„Pamatuj, že jsi udělala přesně to, co chtěla,“ připomněla si.

Vdova na ni už čekala. Seděla v pohodlném křesle a popíjela nějaký bylinný čaj. Angelica neopomněla hlubokou úklonu, ale zdálo se, že Sebastianova matka dnes nemá náladu na hry.

„To stačilo, Angelico,“ pronesla překvapivě milým hlasem.

Na druhou stranu dávalo smysl, že má radost. Angelica udělala všechno, co po ní chtěla.

„Posaď se,“ pokynula královna na místo vedle ní. Bylo to lepší než před ní klečet, ale to, jakým způsobem jí rozkazovala, Angelicu stále dráždilo. „A povyprávěj mi o svém výletě do Monthys.“

„Vyřízeno,“ pronesla Angelica. „Sophia je mrtvá.“

„Jsi si tím jistá?“ zeptala se vdova. „Zkontrolovala jsi tělo?“

Angelica se při těch otázkách zamračila. To té stařeně nebylo nic dost dobré?

„Musela jsem utéct, ale bodla jsem ji stiletem potřeným tím nejprudším jedem, který jsem měla k dispozici,“ pronesla. „To by nepřežil nikdo.“

„No,“ povzdechla si vdova, „doufám, že se nepleteš. Moji špehové tvrdí, že se objevila její sestra.“

Angelica si nemohla pomoct a lehce při těch slovech vykulila oči. Věděla, že se Rupert ještě nevrátil, tak jak toho mohla královna tolik vědět? Možná, že poslal ptáka se vzkazem.

„To ano,“ souhlasila. „Odplula s tělem své sestry na lodi mířící do Ishjemme.“

„Míří k Larsu Skyddarovi, o tom není pochyb,“ zamumlala vdova. Další šok pro Angelicu. Jak mohla taková špína, jako byla Sophia a její sestra, znát vládce Ishjemme?

„Udělala jsem, co jsi chtěla,“ pronesla Angelica. I jí samotné to znělo defenzivně.

„Očekáváš poděkování?“ zeptala se vdova. „Nebo odměnu? Nějaký titul k těm, které už máš?“

Angelice se nelíbilo, když s ní někdo mluvil tímhle tónem. Udělala všechno, co po ní vdova chtěla. Sophia byla mrtvá a Sebastian už se měl brzy vrátit. A ona byla připravená na jeho příjezd.

„Oznámila jsem vaše zásnuby Šlechtické radě,“ pronesla vdova. „Myslím, že sňatek s mým synem je ti dostatečnou odměnou.“

„Víc než dostatečnou,“ pronesla Angelica. „Ale přijme mě Sebastian?“

Vdova natáhla ruku a Angelica měla co dělat, aby sebou netrhla, když ji vdova poplácala po tváři.

„Myslím, že jsem ti řekla, že i tohle musíš zvládnout. Oblouznit ho. Svést ho. Klidně si před ním klekni a pros ho, jestli to bude nutné. Podle mých zpráv se vrátí domů šílený smutkem. Tvým úkolem bude, aby na to všechno zapomněl. Tvým úkolem, ne mým. Koukej se o to postarat, Angelico.“ Vdova pokrčila rameny. „A teď zmiz, mám ještě práci. Když už nic jiného, musím se ujistit, že jsi Sophii skutečně odpravila.“