Morgan Rice - Žalozpěv pro Prince

Měsíční světlo ozářilo Sebastianovu tvář, ve které se zračil čistý chtíč, a vítězoslavně se tvářící Angelicu.

Sophia se obrátila a rozběhla se pryč. Slepě utíkala mlhou, už nechtěla vidět nic dalšího. Nechtěla tu být. Musela se dostat pryč, ale nevěděla, jak to udělat. A co bylo horší, zdálo se, že ať běžela kamkoli, vracela se stále do míst, kde na ni čekaly další scény z toho, co bylo, mohlo, nebo mělo být. Dokonce i pohled na její dceru ji bolel, protože Sophia netušila, jestli jde o skutečnost nebo jen další způsob, jak ji ranit.

Musela najít cestu ven, ale netušila, kde ji hledat. Zarazila se na místě a cítila, jak v ní narůstá panika. Z nějakého důvodu věděla, že ji Angelica bude pronásledovat, ať půjde kamkoli. Že si ji v mlze vždy najde a znovu a znovu ji bude bodat.

Pak si všimla světla procházejícího mlhou.

Nejdřív bylo jen matné a vzdálené, téměř neviditelné. Pomalu ale narůstalo, procházelo mlhou a rozpouštělo ji stejně, jako ranní slunce rozpouští jinovatku. Se světlem přicházelo i teplo a Sophia měla pocit, jako by se jí do končetin zase vracel cit.

Teplo se přelévalo přes Sophii a ta ho nechala, aby ji naplnilo novou silou. Viděla přitom obrazy polí a řek, hor a lesů. V tom doteku světla cítila celé království. Dokonce i bolest ze zranění, jako by vyprchávala a rozpouštěla se pod dotekem toho světla. Sophia se dotkla rány v hrudi a všimla si krve na prstech. Rána se ale pomalu zacelovala. Světlo ji uzavíralo.

Jak se mlha zvedala, všimla si Sophia něčeho v dálce. Ještě několik okamžiků trvalo, než mlha zmizela úplně a odhalila točité schodiště vedoucí ke světlu. Zdálo se neskutečně vysoké. Sophia ale nějak vytušila, že je to jediná cesta pryč z téhle nekonečné noční můry. Zamířila ke schodišti.

„Myslíš si, že můžeš odejít?“ obořila se na ni Angelica. Sophia se prudce otočila a jen tak tak se jí podařilo odrazit Angelicin útok dýkou. Odstrčila Angelicu a rozběhla se ke schodišti.

„Nikdy se odsud nedostaneš!“ vykřikla Angelica a Sophia za sebou uslyšela její kroky.

Sophia zrychlila. Nechtěla, aby ji Angelica znovu bodla. Nejen proto, že už nechtěla cítit tu bolest, ale i proto, že netušila, co by se stalo, kdyby se vše kolem ní znovu změnilo a ani to, jak dlouho tu schodiště zůstane. Nemohla si dovolit riskovat, takže běžela dál. Těsně před schodištěm se prudce otočila a odkopla Angelicu, která už se ji zase chystala bodnout.

Sophia s ní nechtěla bojovat. Místo toho vyrazila po schodech nahoru, brala je po dvou, aby se na jejich vrchol dostala co nejdříve. Slyšela, že Angelica běží za ní, ale na tom teď nezáleželo. Záleželo jen na tom, aby jí unikla. Pokračovala po schodech vzhůru, stále výš a výš.

Schody jako by byly nekonečné. Sophia sice stále spěchala vzhůru, ale začala už cítit únavu. Už je nebrala po dvou. Když se ohlédla, viděla Angelicinu verzi z nočních můr, jak ji stále pronásleduje. Jako by věděla, že ji nevyhnutelně musí dostihnout.

Sophii to stále táhlo nahoru, ale někde hluboko si začínala myslet, že to není dobrý nápad. Tohle nebyl normální svět. Neřídil se stejnými pravidly nebo logikou. Tohle bylo místo, kde měly myšlenky a magie větší moc než fyzické schopnosti.

Ten nápad přiměl Sophii zastavit a zadívat se do vlastního nitra. Pokusila se najít energii, díky které měla pocit, že je spojená s celou zemí. Obrátila se k Angelice, teď už věděla, co musí udělat.

„Nejsi skutečná,“ řekla. „Nejsi tu.“

Zašeptala a obraz její rádoby vražedkyně se rozplynul. Soustředila se a točité schodiště se rozplynulo. Sophia stála na pevné zemi. Světlo už nebylo nad ní, ale jen krok nebo dva daleko. Vytvarovalo se do podoby dveří, které vypadaly jako dveře lodní kajuty. Stejné kajuty, ve které Angelica Sophii bodla.

Sophia se zhluboka nadechla a vstoupila do dveří. Probudila se.

Loď prořezávala vlny a Kate jen tak seděla na její palubě a přemýšlela. Kvůli vyčerpání nebyla schopná ničeho jiného. Dokonce i přes čas, který už uplynul od chvíle, kdy uzdravila Sophii, si připadala stále stejně zničená.

Čas od času ji kontrolovali procházející námořníci. Kapitán Borkar jí věnoval nejvíc pozornosti. Objevoval se tak často, že by to působilo úsměvným dojmem, kdyby se přitom netvářil tak starostlivě.

„Jsi v pořádku, má paní?“ ptal se snad už po sté. „Nepotřebuješ něco?“

„Jsem v pořádku,“ ujistila ho Kate. „A nejsem ničí paní. Jsem Kate. Proč mě pořád oslovuješ takhle?“

„Nejsem v pozici, abych ti to vysvětlil… Kate,“ omlouval se kapitán.

A nešlo jen o něj. Zdálo se, že i ostatní námořníci kolem Kate procházejí po špičkách. Na něco podobného nebyla zvyklá. Její život sestával z brutálního zacházení v Domě nechtěných, po které následovala služba u společnosti lorda Cranstona. Patřil tam samozřejmě i Will…

Doufala, že je v pořádku. Když ho opouštěla, nemohla se s ním rozloučit, protože kdyby ano, lord Cranston by jí nikdy nedovolil odejít. Dala by cokoli za to, aby se mohla rozloučit, nebo ještě lépe, vzít Willa s sebou. Nejspíš by se mužům, kteří se jí klaněli, vysmál. Věděl by totiž, jak ji jejich nežádaná zdvořilost rozčiluje.

Možná šlo o něco, co udělala Sophia. Konec konců, už dřív se vydávala za šlechtičnu. Možná to Kate vysvětlí, až se probere. Pokud se probere. Ne, takhle Kate nesměla myslet. Musela doufat, i když to byly už víc než dva dny od chvíle, kdy uzavřela Sophiino zranění.

Kate zamířila ke kajutě. Když do ní vešla, zvedla Sophiina lesní kočka hlavu. Ležela Sophii na nohách a zdálo se, že ji chce chránit. Kate překvapilo, že se kočka od Sophie celou dobu v podstatě nehnula. Nechala se ale podrbat za ušima, když si Kate sedla na okraj postele.

„Obě doufáme, že se probere, viď?“ zeptala se.

Seděla vedle své sestry a pozorovala ji, jak spí. Sophia vypadala tak klidně, už ji nehyzdilo zrnění v hrudi, ani nebyla mrtvolně bledá. Vypadala, jako by spala. Až na to, že se Kate začínala bát, že zemře hladem či žízní dřív, než se probudí.

Pak si všimla drobného zachvění Sophiiných víček, lehkého pohybu rukou položených na posteli. Kate vykulila oči a znovu si dovolila doufat.

Sophia otevřela oči a dívala se přímo na ni. Kate si nemohla pomoct, vrhla se na sestru a pevně ji objala.

„Ty žiješ, Sophie. Ty žiješ.“

„Žiju,“ ujistila ji Sophia a s Katinou pomocí se posadila. Dokonce i lesní kočka vypadala, že má radost. Oběma sestrám olízala tváře jazykem hrubým jako tesařská rašple.

„Notak, Sienne,“ uklidňovala ji Sophia. „Jsem v pořádku.“

„Sienne?“ zeptala se Kate. „Tak se jmenuje?“

Sophia přikývla. „Našla jsem ji cestou do Monthys. Je to dlouhý příběh.“

Kate předpokládala, že si dlouhých příběhů budou muset postupně říct mnohem víc. Odtáhla se od Sophie, aby jí dala trochu prostoru. Sophia se ale zhroutila zpátky na postel.

„Sophie!“

„V pořádku,“ prohlásila Sophia. „Jsem v pořádku. Tedy myslím, že jsem. Jsem jen unavená. A mám žízeň.“

Kate jí podala měch s vodou a pak sledovala, jak Sophia pije hlubokými doušky. Zavolala na námořníky a překvapilo ji, když přiběhl sám kapitán Borkar.

„Co potřebuješ, má paní?“ zeptal se a pak si všiml Sophie. Kate šokovalo, když padl na kolena. „Výsosti, ty jsi vzhůru. Všichni jsme se o tebe báli. Musíš být hladová. Nechám přinést jídlo!“