Morgan Rice - Žalozpěv pro Prince

„Vidíš a já si už myslel, že máš konečně páteř,“ pronesl. „Že ses konečně rozhodl být princem, který plní své povinnosti. Že už to jen nepředstíráš a konečně ses té děvky zbavil. Měl jsem vědět, že jsi naprosto k ničemu.“

V tu chvíli se Sebastian na svého bratra vrhnul. Narazil do něj a společně padli na dřevěné molo. Sebastian skončil nad svým bratrem a okamžitě se rozmáchl, aby ho udeřil.

„Takhle o Sophii nikdy nemluv! Copak ti nestačí, že je mrtvá?“

Rupert se snažil bojovat, svíjel se a kroutil. Podařilo se mu dostat nad Sebastiana a také ho udeřil. Dál se převalovali a Sebastian ucítil hranu mola těsně před tím, než se i s Rupertem zřítili do vody.

Ta se nad nimi zavřela, oba muži ale stále svírali hrdlo toho druhého. Sebastianovi bylo jedno, že je pod vodou. Stejně už neměl pro co žít, ne, když přišel o Sophii. Možná, že kdyby zemřel, měl by naději, že se s ní shledá v nějakém světě, do kterého přecházeli mrtví. Cítil Ruperta, jak do něj kope, ale nevěnoval tomu pozornost.

Ucítil ruce, které se ho chopily a vytáhly ho nad hladinu. Měl tušit, že Rupertovi muži zachrání svého prince. Vytáhli Sebastiana s Rupertem z vody a odtrhli je od sebe.

„Pusťte mě,“ rozkázal jim Rupert. „Jeho ne, toho držte.“

Sebastian cítil, jak jejich sevření zesílilo. Drželi ho na místě. Jeho bratr se rozpřáhl a udeřil ho do břicha. Kdyby Sebastiana nedrželi vojáci, zlomil by se v pase. Všiml si, že jeho bratr tasil nůž – zahnutý a ostrý jako břitva. Takový, který používali lovci ke stahování zvířat z kůže.

Ucítil jeho ostří na tváři, když mu Rupert přitiskl čepel k obličeji.

„Myslíš si, že mě můžeš jen tak napadnout? Cestoval jsem přes půl království jen kvůli tobě. Je mi zima, jsem celý mokrý a zničil jsi mi šaty. Možná bych měl zničit tvůj obličej.“

Sebastian cítil, jak se pod tlakem ostří objevila kapka krve. Překvapilo ho, když vystoupil jeden z vojáků.

„Výsosti,“ pronesl podřízeným hlasem. „Předpokládám, že královna vdova by si nepřála, aby se něco stalo kterémukoli z jejích synů.“

Sebastian cítil, jak Rupert nebezpečně ztuhnul. Na okamžik předpokládal, že mu stejně ublíží. Po chvíli ale Rupert stáhl ruku s nožem a svůj vztek skryl za obvyklou masku netečnosti.

„Ano, máš pravdu, vojáku. Nechtěl bych matku rozčílit tím, že jsem… se nechal unést.“

Byl to tak neurčitý pojem a přitom popisoval, že málem rozřezal Sebastianův obličej. Vzhledem k tomu, jak rychle změnil Rupert své vystupování, začal Sebastian věřit všem zkazkám, které o něm zaslechl. Vždy se je snažil ignorovat, ale tady, i při mučení zahradníka u opuštěného domu, šlo o takového Ruperta, jakým skutečně byl.

„Chci, aby si matka všechen svůj vztek schovala jen pro tebe, bratříčku,“ pronesl Rupert. Tentokrát Sebastiana neuhodil, jen mu položil ruku na rameno v rádoby bratrském gestu. „To, jak jsi utekl, že jsi bojoval s jejími vojáky. Že jsi jednoho z nich zabil.“

Rupert se prudce otočil a sekl toho, který se odvážil vznést námitku, přes hrdlo. Muž se rukama chytil za ránu. Padl na kolena a snažil se zastavit krvácení. Muži kolem se tvářili téměř stejně šokovaně jako on sám.

„Něco si vyjasníme,“ pronesl Rupert nebezpečným tónem. „Já jsem korunní princ a Šlechtická rada i se svými pravidly a snahou omezit královskou moc je někde daleko. Nikdo tu nebude zpochybňovat má rozhodnutí! Je to jasné?“

Kdyby šlo o kohokoli jiného, ostatní vojáci by ho okamžitě zabili. Teď ale jen souhlasně zamručeli. Jako by všichni tušili, že kdyby zabili korunního prince, rozpoutali by tím novou vlnu občanských válek.

„Neboj se,“ pronesl Rupert a otíral přitom nůž. „S tím, že ti rozřežu obličej, jsem jen vtipkoval. Dokonce ani neřeknu, že jsi toho vojáka zabil ty. Padl při bojích o loď. A teď mi poděkuj.“

„Díky,“ pronesl Sebastian netečným hlasem. Předpokládal, že to je nejsnadnější způsob, jak zabránit dalšímu násilí.

„Navíc si myslím, že matka uvěří spíš tomu, že jsi naprosto neschopný, než kdybych jí řekl, že jsi vrah,“ pokračoval Rupert. „Syn, který utekl, nebyl ve správný čas na správném místě, přišel o svoji lásku a porazila ho nějaká holka.“

Sebastian by se na něj možná zase vrhnul, ale vojáci ho stále drželi na místě, jako by to čekali. Možná, že to svým způsobem dělali i kvůli jeho ochraně.

„Ano,“ pronesl Rupert, „jsi mnohem lepší tragickou než násilnickou postavou. Právě teď vypadáš jako ztělesnění zármutku.“

Sebastian věděl, že to jeho bratr nikdy skutečně nepochopí. Nikdy nepochopí bolest, která stravovala jeho srdce. Bolest, která byla mnohem silnější než ta, kterou mu způsobovala jeho zranění. Nikdy nepochopí smutek pramenící ze ztráty někoho, koho miloval, protože Sebastian si byl jistý, že Rupert nikdy nemiloval nikoho jiného než sám sebe.

Sebastian miloval Sophii a jen díky tomu, že ji ztratil, pochopil, jak silná láska to byla. Ve chvíli, kdy ji viděl bez hnutí ležet na podlaze, si uvědomil, o co všechno přišel. Měl pocit, že je teď jako roztřesená věc ze starých pověstí – prázdná tělesná schránka, ve které je jen smutek.

Jediný důvod, proč nebrečel, byl ten, že si připadal příliš prázdný i na tohle. Vlastně i kvůli tomu, že nechtěl poskytnout zadostiučinění svému bratrovi, který by si jeho bolest nepochybně vychutnal. Sebastian by byl vlastně rád, kdyby ho Rupert zabil, protože by tím alespoň ukončil bolest, kterou cítil.

„Nastal čas, aby ses vrátil domů,“ pronesl Rupert. „Budeš tam, až ohlásím matce, co všechno se stalo. Poslala mě, abych tě přivedl zpět, a to taky udělám. Pokud to bude nutné, přivážu tě ke koni.“

„Nebude to nutné,“ odpověděl Sebastian. „Půjdu.“

Pronesl to tichým hlasem, ale i tak to na Rupertově tváři vyvolalo vítězoslavný úsměv. Rupert si myslel, že vyhrál. Pravdou ale bylo, že Sebastianovi už na ničem nezáleželo. Bylo mu všechno jedno. Počkal, až mu vojáci přivedou koně, naskočil do sedla a ztuhlýma nohama ho pobídl do chůze.

Vrátí se domů, do Ashtonu, a bude z něj takový princ, jakého z něj chtěla mít jeho rodina. Stejně už to bylo všechno jedno.

Sophia byla mrtvá, a tak už na ničem nezáleželo.

Cora byla víc než vděčná, když kopcovitá krajina znovu začala přecházet v rovinaté pláně. Měla pocit, jako by s Emeline pochodovaly už celou věčnost, ačkoli na její přítelkyni únava znát nebyla.

„Jak to, že pořád vypadáš, jako bys ani nebyla unavená?“ zeptala se Cora, zatímco Emeline znovu kráčela v čele jejich dvoučlenné družiny. „Může za to magie?“

Emeline se ohlédla. „Nemůže za to magie, jen… většinu života jsem strávila na ashtonských ulicích. Když tam člověk ukázal slabost, ostatní ho považovali za kořist.“

Cora se pokusila si to představit. Žít někde, kde hrozí nebezpečí každému, kdo vypadá slabý. Uvědomila si, že si to vlastně nemusí ani představovat.

„V paláci byl Rupert a jeho poskoci,“ řekla, „a dvořanky, které si myslely, že můžou člověku ubližovat jen proto, že je něco rozčílilo.“

Viděla, jak Emeline naklonila hlavu ke straně. „Čekala bych, že v paláci to bude lepší,“ pronesla. „Alespoň, že jsi nemusela utíkat před gangy a otrokáři. Nemusela ses v noci choulit ve sklepích s uhlím, aby tě nikdo nenašel.“