Zastavil se uprostřed toho všeho, jako by je vyzýval, aby na něj vystřelili.
„Máte šanci se zachránit,“ pronesl. „Tuto pláž potřebuji a jsem připraven za ni zaplatit životy vašimi i vašich rodin. Složte zbraně a odejděte. Anebo ještě lépe, přidejte se k mojí armádě. Udělejte to a přežijete. Pokračujte v boji a já srovnám vaše domovy se zemí.“
Stál a čekal na odpověď. Dostal ji ve chvíli, kdy se ozval výstřel. Ucítil bolest tak prudkou, až se zachvěl a padl na kolena. Právě teď ale kolem umíralo až příliš lidí na to, aby ho něco takového mohlo zastavit. Vrány se dnes nasytily a jejich moc dokázala uzdravit vše, co ho na místě nezabilo. Využil svoji moc, zacelil jí ránu a vstal.
„Budiž tedy,“ pronesl a vyrazil kupředu.
Obvykle to nedělal. Byl to hloupý způsob boje – starý způsob, který neměl nic společného s dobře organizovanou armádou nebo efektivní taktikou. Pohyboval se neskutečnou rychlostí, kterou mu propůjčovala jeho moc. Při běhu skákal ze strany na stranu a vyhýbal se tak útokům.
Prvního muže zabil, aniž by přitom zpomalil. Vrazil do něj meč a okamžitě ho zas vytrhl ven. Druhého skopnul na zem a dorazil ho širokým seknutím čepele. Jednou rukou chytil jeho mušketu a díky vranám přesně věděl, kam má mířit.
Vřítil se do skupinky mužů skrývajících se za písečnou barikádou. Proti pomalu postupující armádě by možná k něčemu byla. Mohli se za ní skrýt a zdržet postup tak dlouho, než by dorazily posily. Proti jeho rychlosti ale nebyla k ničemu. Pán vran přeskočil písečnou stěnu, dopadl přímo do středu skupiny nepřátel a sekal na všechny strany.
Jeho muži ho následovali. Věděl to, i když neměl čas podívat se očima svých vran. Měl příliš práce s odrážením útoků meči i sekerami. S neskutečnou zuřivostí prováděl protiútoky a zabíjel obránce.
Teď už se přes písečné barikády valili i jeho muži. Byli jako nezadržitelná vlna. Někteří přitom umírali, ale dokud byli se svým vůdcem, jako by jim na tom nezáleželo. Pán vran s tím počítal. Na muže, kteří pro něj znamenali jen potravu pro vrány, byli překvapivě loajální.
Vzhledem k početní převaze netrvalo dlouho, než byli obránci mrtví a Pán vran nechal muže postupovat dál k vesnici.
„Jděte,“ pronesl. „Zmasakrujte je za jejich vzdor.“
Ještě chvíli sledoval probíhající boje, ale nikde už neviděl podobně problémová místa. Postup naplánoval skutečně dobře.
V době, kdy se Pán vran dostal k vesnici, byla už celá v plamenech. Jeho muži postupovali ulicemi a zabíjeli všechny vesničany, které našli. Tedy většina z nich. Pán vran spatřil jednoho, jak táhne mladou ženu pryč z vesnice. Její strach byl téměř stejně hmatatelný, jako vojákovo pobavení.
„Co to děláš?“ zeptal se Pán vran, když přišel blíž.
Muž na něj šokovaně zíral. „Já… všiml jsem si téhleté, můj pane a myslel jsem si—“
„Že si ji necháš,“ dokončil za něj Pán vran.
„No, na správném místě bych za ni dostal dobrou cenu.“ Voják si dovolil se usmát, jako by tím chtěl naznačit nějaké společné tajemství.
„Chápu,“ pronesl Pán vran. „Ale tohle jsem nenařídil, že ne?“
„Můj pane—“ začal voják, ale to už Pán vran pozvedl pistoli. Střelil muže do obličeje z takové blízkosti, že ho doslova rozprášil po okolí. Žena byla tak šokovaná, že se ani nezmohla na výkřik.
„Je důležité, aby moji muži jednali přesně dle rozkazů, které dostanou,“ vysvětlil jí Pán vran. „Jsou místa, na kterých povoluji zajatce. Jinde zas dovolím zajímat jen nadané. Je důležité udržovat disciplínu.“
Žena se na něj zadívala pohledem plným naděje, jako by si myslela, že tohle vše je jen jedna velký chyba. Jako kdyby si neuvědomovala, co se stalo se zbytkem vesničanů. Tvářila se tak až do chvíle, kdy ji Pán vran bodl mečem do srdce. Byl to jistý, rychlý a přesný zásah. Žena zřejmě ani necítila bolest.
„Dal jsem tvým lidem na vybranou a oni se rozhodli,“ řekl, když ženu probodl. Vytrhl z ní meč a ona se zhroutila na zem. „Stejnou možnost dám i zbytku království. Možná se někteří rozhodnou rozumněji.“
Rozhlédl se po okolí, kde pokračoval masakr obyvatel. Necítil ani radost ani zhnusení, cítil jen jisté uspokojení z dokončené práce. Nebo alespoň z dalšího kroku k cíli, protože konec konců, tohle byla jen malá vesnice.
Čekalo ho ještě mnohem víc.
Královna vdova Mary z rodu Flambergů seděla na trůnu v ohromném sále Šlechtické rady a snažila se nevypadat příliš znuděně. Rádoby reprezentanti jejího národa totiž stále jen mluvili a mluvili.
Za normálních okolností by na tom nezáleželo. Vdova se už dávno naučila vypadat netečně a vznešeně, zatímco se jednotlivé skupiny dohadovaly. Obvykle nechala populisty i tradicionalisty, aby odhalili své záměry a teprve pak hovořila ona sama. Dnes to ale trvalo déle než obvykle, což znamenalo, že neustálý tlak, který cítila na plicích, narůstal. Pokud se s tímhle nevypořádá dostatečně brzy, mohli by ti blázni zjistit, co před nimi tak dlouho usilovně tají.
Uspěchat to ale nešlo. Přišla válka, což znamenalo, že všichni chtěli využít možnost promluvit. A co hůř, několik jich chtělo odpovědi, které nedokázala poskytnout.
„Jen bych se rád zeptal svých vznešených přátel, jestli je fakt, že na našem pobřeží přistála nepřátelská armáda, dokladem toho, jak vládní politika omezuje naše vojenské možnosti,“ zajímal se lord Hawes.
„Ctěné lordstvo je si jistě vědomo důvodu, proč se tato Rada obávala centralizované armády,“ pronesl lord Branston z Horního brodiště.
Jejich půtky pokračovaly, znovu rozehrávali staré politické bitvy, zatímco ty skutečné byly mnohem naléhavějším problémem.
„Rád bych osvětlil situaci, aby mě tato Rada nenařkla ze zanedbání povinností,“ ozval se generál sir Guise Burborough. „Jednotky Nové armády přistály na našem jihovýchodním pobřeží, vyhnuly se množství našich obranných opatření, které jim v tom mělo zabránit. Postupovaly tak rychle, že překvapily obránce, kteří se je pokoušeli zastavit. Dále vypalují vesnice. Už teď se potýkáme s množstvím uprchlíků, kteří mají za to, že se o ně musíme postarat.“
Vtipné, pomyslela si vdova, jak lidé, kteří si zachránili holý život, v jeho podání zní jako vzdálení příbuzní, které nikdo nezval na návštěvu.
„A co přípravy na obranu Ashtonu?“ zeptal se Graham, markýz z Břidlična. „předpokládám, že už míří sem? Dokážeme uzavřít hradby?“
Očividně jde o člověka, který netuší, co dokáže dělo, pomyslela si vdova. Kdyby jí nescházel dech, nahlas by se rozesmála. Za daných okolností zůstala nehnutě sedět.
„Dokážeme,“ odpověděl generál. „Během měsíce se dokážeme připravit na obléhání. Již probíhají přípravy na obranu.“
„Zvažujeme evakuaci lidí, kteří stojí v cestě té Nové armádě?“ zeptal se lord Neresford. „Měli bychom lidem v Ashtonu doporučit odchod na sever? Neměla by alespoň naše královna zvážit možnost ústupu na své panství?“
Zábavné. Vdova ho nikdy nepovažovala za někoho, komu by na ní záleželo. Kdykoli mohl, hlasoval proti jakémukoli jejímu návrhu.
Rozhodla se, že nastal čas promluvit, dokud ještě mohla. Vstala a sál ztichl. I když šlechta bojovala za zřízení Rady, pořád jí při shromáždění naslouchala.
Читать дальше