Morgan Rice - Žalozpěv pro Prince

Coru přitahovalo místo, na kterém herci právě hráli představení Tanec svatého Cuthberta. Nešlo o tak vážnou verzi, kterou občas viděla v paláci. Tady šlo mnohem víc o košilatý humor a souboje. Herci očividně věděli, jaké mají publikum. Když skončili, všichni se uklonili a lidé začali vykřikovat názvy her, které by podle nich měli herci zahrát.

„A o Kamenovu jsme pořád nic nezjistily,“ zašeptala Emeline. „A nezjistíme, pokud k sobě nechceme přitáhnout tu kněžku.“

Coru to taky trápilo, ale pak ji něco napadlo.

„Když na něj bude někdo myslet, poznáš to, že ano?“ zeptala se.

„Možná,“ odpověděla Emeline.

„Tak zajistíme, ať na něj myslí,“ usmála se Cora. Obrátila se k hercům. „Co třeba Kameníkovy dcery?“ vykřikla a doufala, že na ni díky davu nebylo vidět.

K jejímu překvapení to zabralo. Možná i proto, že to bylo troufalé, dokonce nebezpečné – šlo o hru, o kameníkových dcerách, které byly čarodějnice a našly útočiště někde daleko od všech nepřátel. Byla to hra, kvůli které by na některých místech herci skončili v žaláři.

Tady ji ale odehráli se vší parádou. Maskovaní herci předváděli kněží, kteří pátrali po mladých dívkách představovaných namaskovanými mladíky.

„Tak co, myslí někdo z nich na Kamenov?“ zeptala se.

„Ano, ale to neznamená… počkej,“ vydechla Emeline a ohlédla se. „Vidíš toho muže prodávajícího vlnu? Myslí na dobu, kdy tam obchodoval. Tamhle ta žena… její sestra tam šla.“

„Takže už víš, kudy kam?“ zeptala se Cora.

Emeline přikývla. „Myslím, že ho najdeme.“

Měly alespoň malou naději. Kamenov na ně čekal a s ním i vyhlídka na bezpečné útočiště.

Shora vypadala invaze jako pohybující se křídlo, které se ovíjelo kolem země, které se dotklo. Pán vran si to užíval. Zřejmě jen on měl možnost si vychutnat pohled, který se mu při plavbě k pobřeží naskýtal díky jeho vranám.

„Možná, že jsou tu i jiní pozorovatelé,“ zamumlal. „Možná, že stvoření na tomto ostrově tuší, co se k nim blíží.“

„Co jsi říkal, pane?“ zeptal se mladý důstojník. Byl celý napjatý a měl světlé vlasy. Uniformu upravenou, naleštěné knoflíky se leskly.

„Nic, co by tě mělo trápit. Připravit k vylodění.“

Mladík odběhl. V jeho pohybech se zračila touha po akci. Možná si myslel, že je nezranitelný, protože bojuje za Novou armádu.

„Nakonec z nich stejně bude potrava pro vrány,“ zamumlal Pán vran.

Dnes to ale nebude. Místa k vylodění vybral pečlivě. Za Ostrovodou byla místa, kde lidé stříleli vrány, sotva si jich všimli. Tady s tím ale ještě nezačali. Jeho ptáci tak létali kolem a ukazovali mu místa, kde si obránci připravili děla a barikády a kde byli připravení na invazi. Místa, kde byli ukryté posádky vojáků a opevněné vesnice. Připravili obrannou síť, která by útočníky dokonale zastavila. Pán vran v ní ale viděl díry.

„Začněte,“ přikázal a v tu chvíli se ozvaly trumpety. Zvuk se nesl nad vlnami. Z lodí se na hladinu snášely vyloďovací čluny. V nich se na pobřeží dostala první vlna mužů. Většina přesunu probíhala potichu, protože dobrý hráč svému soupeři neodkrýval karty. Muži se rozptýlili a připravovali děla i zásoby. Pohybovali se rychle.

Pak to propuklo přesně tak, jak plánoval. Jeho muži se vyhýbali pastem a sami přepadávali obránce. Vrhali se na ně ze zálohy. Děla vysekávala díry ve skupinách obránců, kteří se snažili zabránit v jejich postupu. Takhle z dálky nebylo možné slyšet nářek umírajících. Nebylo dokonce ani slyšet střelbu z mušket, ale jeho vrány mu zprostředkovávaly dokonalý přehled o situaci.

Viděl, jak propukají boje na tuctu různých míst. Násilí se rozvíjelo jako květy na louce, stejně jako vždy, když začal boj. Viděl své muže, jak postupují po pláži a útočí na skupinu farmářů. Viděl vzpínající se koně, zatímco se s nimi pokoušeli bojovat rolníci ozbrojení zemědělským nářadím. Viděl jak naprostá jatka, tak i muže prokazující ohromnou odvahu. Těžko se ale dalo odlišit jedno od druhého.

Vraníma očima spatřil skupinu jezdců shromažďující se dál ve vnitrozemí. Jejich hrudní pláty zářily ve slunci. Bylo jich dost na to, aby mohli prorazit skrz jeho pečlivě naplánované vyloďovací formace. Sice pochyboval, že by tušili, kde zaútočit, aby to mělo největší účinek, nehodlal ale nic riskovat.

Soustředil se a pomocí svých vran se snažil najít vhodného důstojníka. Pobavilo ho, když si všiml mladíka, který byl před bojem tak dychtivý. Musel se koncentrovat. Aby jedno z jeho zvířat promluvilo, bylo mnohem složitější než jen koukat jeho očima.

„Na sever jsou jezdci,“ řekl a slyšel přitom krákavý hlas, který opakoval jeho slova. „Zamíříš k průsmyku na západě a když se přiblíží, zničíš je.“

Nečekal na odpověď, místo toho poslal ptáka zpátky do výšky a sledoval, jak muži poslechli jeho rozkaz. Takové bylo jeho nadání – možnost vidět víc a dosáhnout dál, než mohl kdokoli jiný. Většina velitelů netušila, co se děje na bojišti a musela se spoléhat na zprávy od poslů, kteří nebyli dost rychlí. On mohl koordinovat celou armádu stejně snadno, jako když si dítě hrálo na stole s vojáčky.

Očima kroužícího ptáka viděl blížící se jezdectvo, vypadalo stejně elegantně, jako armády z legend. Slyšel dunění mušket, které vysekávalo mezery v jeho řadách a pak sledoval čekající vojáky, jak vyrážejí do útoku. Pohádkový útok jezdectva se proměnil v naprostý masakr plný krve a bolesti, nářku a umírání. Pán vran viděl, jak muži jeden po druhém umírají. Dokonce i mladý důstojník padl po zásahu čepelí do krku.

„Potrava pro vrány,“ pronesl. Nezáleželo mu na nich – hlavní bylo, že tuhle malou bitvu vyhrál.

Viděl, že za dunami poblíž malé vesnice se odehrává těžší bitva. Jeden z jeho velitelů neposlechl dostatečně rychle jeho rozkazy, což znamenalo, že obránci měli čas se připravit a zakopali se tak, že by dokázali vesnici ubránili i před mnohem větším množstvím útočníků. Pán vran se protáhl a pak zamířil ke člunu.

„Na pobřeží,“ rozkázal.

Muži, kteří seděli ve člunu ho okamžitě poslechli. Byli s ním už dlouho a za tu dobu je dobře vycvičil. Pán vran zatím sledoval průběh bitvy. Když se přiblížil slyšel už výkřiky zraněných a umírajících. Viděl, jak jeho síly postupně drží jednotlivé skupiny obránců. Bylo zřejmé, že královna sice nařídila obranu království, ale neposkytla k tomu dostatek prostředků.

Člun přirazil ke břehu a Pán vran vyrazil po pláži jakoby na procházku. Muži kolem něj se krčili, mušketami mířili po keřích kolem a pátrali po hrozbách. On sám ale kráčel vzpřímeně. Věděl, kde jsou jeho nepřátelé.

Všichni jeho nepřátelé. Už cítil energii této země a cítil také to, jak se pohnula, jako by na jeho příchod reagovalo něco mnohem mocnějšího. Jen ať ho to také cítí. Ať se to bojí toho, co se chystá.

Ze skrýše za převráceným člunem se vynořila skupina nepřátelských vojáků. Nebyl čas myslet, jen konat. Pán vran tasil jediným plynulým pohybem jak dlouhý meč, tak pistoli. Rovnou vystřelil do tváře jednoho z obránců a druhého probodnul. Uskočil před útokem, smrtící rychlostí provedl protiútok a pokračoval v pohybu.

Blížil se k dunám, za kterými ležela vesnice. Pán vran teď už slyšel zvuky bitvy, aniž by musel využívat svá zvířata. Slyšel třeskot zbraní, dunění mušket a pistolí, které se rozléhalo po okolí. Viděl muže ve smrtícím zápasu a díky vranám i ty, kteří čekali v záloze a chystali se zabít kohokoli, kdo by se přiblížil.