StaVl Zosimov Premudroslovsky - Šílený detektiv. Legrační detektiv

– Vzpomněl jsem si. Kazeta… tady muž ztratil nos…

– Pamatujete?

– To je pravda!!

– Takže ho budeme hledat. Sám … – A Ottila strčil prst do stropu. – zeptal se mě na půl dne. Velmi žádal, abych tuto záležitost osobně osobně převzal. Tak řečeno, převzal osobní kontrolu.

– Bože?

– Ne, ty blázne, maršále. Nuuu, náš bože. Řekl, že nikdo není hodnější … – Ottila skočila na kolena, stála podřízená a převzala kontrolu nad situací.

– A jak ho budeme hledat. Toto je příběh? Navíc zemřeli.

– Kdo jsou?

– No, tyto hlavní postavy zemřely dávno… a Gogol je hlavní svědek, stejný… no, mrtvý.?! To není humor.. Ahhh?

– Blázne. – Bug vyskočil z klína Incephalopath. – Hledáme pomník na ukradené měděné desce. Buď bezdomovci, nebo podvodníci. Přesto je to památník NOSU a možná… starožitnosti.!?

– A kdo tady zůstane?

– Isolde a Izzy pro hlavní.

– Je stále malý?

– Nic není malé, už jsem věděl, že žena v jeho letech.

– K tomu není potřeba mnoho mysli: řekni to, plivni a šli…

– Jak to vědět, jak to vědět…

– Ne, patrone, mohl bych zůstat, moje srdce je slabé…

– Nic, tady v Petrohradě budete dýchat plyny a uvolňovat se.

Harutun chtěl ještě něco říct, aby zůstal s Klopovou manželkou, ale on se zamyslel a podíval se pryč na plazícího se ocasu na koleni a palcem vtiskl hmyz do tkaniny jeho kalhot.

– Co jsi chtěl zabít? – sarkasticky, mžoural očima a zeptal se Ottily.

– Nemám peníze ani léky.

– No, to je řešitelné. Rozpočet platí vše. Pokud najdeme nos.

– A pokud to nenajdeme?

– A pokud to nenajdeme, odečtou se vám všechny výdaje… od vás.

– Jak to?

– A tak. Pokud stále kladete hloupé otázky, můžete ztratit práci. Rozumíš?

– To je pravda, pochopeno. Kdy jdeme?

– Hloupá otázka. Už bychom tam měli být. Pojďme hned!

– A co je tak brzy? Sbalil jsem kufr?

– Vždy to musíme mít připravené. Věděli jste, kde jste získali práci… Mimochodem, to samé…

– Co?

– Nesbalil jsem kufr. Ano, nepotřebujeme je. Po příjezdu si koupte, co potřebujete. Mám bankovní kartu.

– A pokud není dost peněz?

– Bude házet. – a okresní policista znovu udeřil prstem na strop a v pygmickém stylu vyskočil pomocí salto na stůl a mával nohou před kolegovým nosem. Vstal a přešel stůl pěšky ve směru od Arutuna k židli. Slzy a zamířili k východu.

– Co to sedíš? pojďme! – a mávl rukou, – a jako by po Petrohradu zametl přes Zemi…

Opustili pevnost a nechali na dveřích jen křídou notu:

«Nedělejte si starosti. Nechali jsme urgentní úkol do Petrohradu. Zůstanete na místě Incephalate a Izya – místo mě.. Já!»

A dole je přidání dalšího rukopisu:

«Promiň, Pupsiku, vrátím se, jak musím! Zatímco tvá Blecha jde nahoru. Počkej na mě a vrátím se. Možná…»

Izya si přečetla poznámku a psala na list v rukopisu svého otce a Intsefalopata, schovala ji do kapsy a otřela nápis ze dveří.

– No, stará koza, máš to. – Vzal jsem si mobilní telefon a poslal SMS otci. Potom vešel do domu a dal poznámku své matce. Četla a pokrčila rameny.

Nechte ho jezdit. Vyměníme to. A ani slovo o pokračování otce. Rozumíš?

– Samozřejmě, matko, chápu… A vezmu prase od ředitele, jo? navrhl.

– co jsi? Musíme dělat vše podle charty a spravedlnosti.

– A křičí na mě spravedlivě?

– Je ředitelem. Ví to lépe. A on sám bude ospravedlněn před Bohem.

– Je to ten, který visí na zdi v kanceláři?

– Téměř. Tam visí Iron Felix, jeho zástupce. Dobře, jdi dělat domácí úkoly.

– Ano. Mami, můžu se projít po řece?

– Běž, ale pamatuj, štěně: utop se, nepřijď domů. Zabiju tě…

– Ano. – Izzy vykřikl a zmizel za dveřmi…

APULAZ 3

– Ne, patrone, mohl bych zůstat, moje srdce je slabé…

– Nic, tady v Petrohradě budete dýchat plyny a uvolňovat se.

Harutun chtěl ještě něco říct, aby zůstal s Klopovou manželkou, ale on se zamyslel a podíval se pryč na plazícího se ocasu na koleni a palcem vtiskl hmyz do tkaniny jeho kalhot.

– Co jsi chtěl zabít? – sarkasticky, mžoural očima a zeptal se Ottily.

– Nemám peníze ani léky.

– No, to je řešitelné. Rozpočet platí vše. Pokud najdeme nos.

– A pokud to nenajdeme?

– A pokud to nenajdeme, odečtou se vám všechny výdaje… od vás.

– Jak to?

– A tak. Pokud stále kladete hloupé otázky, můžete ztratit práci. Rozumíš?

– To je pravda, pochopeno. Kdy jdeme?

– Hloupá otázka. Už bychom tam měli být. Pojďme hned!

– A co je tak brzy? Sbalil jsem kufr?

– Vždy to musíme mít připravené. Věděli jste, kde jste získali práci… Mimochodem, to samé…

– Co?

– Nesbalil jsem kufr. Ano, nepotřebujeme je. Po příjezdu si koupte, co potřebujete. Mám bankovní kartu.

– A pokud není dost peněz?

– Bude házet. – a okresní policista znovu udeřil prstem na strop a v pygmickém stylu vyskočil pomocí salto na stůl a mával nohou před kolegovým nosem. Vstal a přešel stůl pěšky ve směru od Arutuna k židli. Slzy a zamířili k východu.

– Proč sedíte? pojďme! – a mávl rukou, – a jako by po Petrohradu zametl přes Zemi…

Opustili pevnost a nechali na dveřích jen křídou notu:

«Nedělejte si starosti. Nechali jsme urgentní úkol do Petrohradu. Zůstanete na místě Incephalate a Izya – místo mě.. Já!»

A dole je přidání dalšího rukopisu:

«Promiň, Pupsiku, vrátím se, jak musím! Zatímco tvá Blecha jde nahoru. Počkej na mě a vrátím se. Možná…»

Izya si přečetla poznámku a psala na list v rukopisu svého otce a Intsefalopata, schovala ji do kapsy a otřela nápis ze dveří.

– No, stará koza, máš to. – Vzal jsem si mobilní telefon a poslal SMS otci. Potom vešel do domu a dal poznámku své matce. Četla a pokrčila rameny.

Nechte ho jezdit. Vyměníme to. A ani slovo o pokračování otce. Rozumíš?

– Samozřejmě, matko, chápu… A vezmu prase od ředitele, jo? navrhl.

– co jsi? Musíme dělat vše podle charty a spravedlnosti.

– A křičí na mě spravedlivě?

– Je ředitelem. Ví to lépe. A on sám bude ospravedlněn před Bohem.

– Je to ten, který visí na zdi v kanceláři?

– Téměř. Tam visí Iron Felix, jeho zástupce. Dobře, jdi dělat domácí úkoly.

– Ano. Mami, můžu se projít po řece?

– Běž, ale pamatuj, štěně: utop se, nepřijď domů. Zabiju tě…

– Ano. – Izzy vykřikl a zmizel za dveřmi…

– Uuh, – správce, rodák z lotyšské kolektivní farmy, zavrtěla hlavou a nechala návštěvníky projít. – Není svědomí, je zřejmé, že obličej není Rus a uniforma generála je natažená.

– A za to existuje správní trest … – vysvětlil seržant Golytko, rodák ze Lvova.

– A tady je můj pas s výkřikem, Harutun Karapetovich a podal mu penta. – Rusky. Jsem Rus, můj!

– Jako já, – přidal pent

– A já. – vypoukla oči, přidal ovladač.

– No, jsi v pořádku. – Listový pas prohlásil pauzu, i když na vteřinu, – díval se zpod čela, – jste umělec? – do vícebarevných očí, po kterých sklonil svůj studijní pohled na uši, – nebo zoofilní?

Ottilovy oči se vylíhly a on si povzdechl jako valach a podíval se na Intsefalopat. Desátník zčervenal.

– No, steh, se kterým skotem tě skladujete, nebo v domácí kultuře? – obsluha předala pas Harutunovi.