Ursula Le Guinová - Levá ruka tmy

Argaven stál před prostředním krbem, největším ze tří, na nízkém, rozměrném stupínku či pódiu: malá postava v načervenalém přítmí, s vyklenutým břichem, velmi vzpřímená, tmavá, na jeho siluetě nic výrazného kromě záblesků velkého pečetního prstenu, který měl na palci.

Zastavil jsem se u hrany stupínku, jak jsem byl poučen, a nedělal a neříkal nic.

„Přistupte, pane Aii. Posaďte se."

Poslechl jsem a usadil se k prostřednímu krbu na židli vpravo. Tohle všechno jsem měl nacvičeno. Argaven si nesedl; stál tři metry ode mne, za zády mu s hučením šlehaly plameny v krbu a po chvíli mě vybídl: „Řekněte mi, co máte na srdci, pane Aii. Přinášíte prý vzkaz."

Obličej, který se ke mně obrátil, hrou ohně a stínu brunátný a jakoby rozrytý krátery, byl nezajímavý a krutý jako měsíc, ten matný červenohnědý měsíc Zimní planety. Argaven teď vypadal méně královsky a méně mužně než z dálky, když byl mezi svými dvořany. Měl slabý hlásek a svou divokou pomatenou hlavu držel v úhlu, který budil zdáni zvláštní arogance.

„Můj pane, co jsem vám chtěl říct, se mi úplně vykouřilo z hlavy. Právě jsem se totiž dozvěděl, že lord Estraven upadl v nemilost."

Argaven se tomu zasmál, nápadně afektovaně zkroutil obličej. Jeho rezavý smích připomínal běsnící ženu, která předstírá, že se dobře baví. „Čert ho vem," řekl, „toho pyšného a falešného křivopřísežníka a zrádce! Vy jste s ním včera večer jedl, že? A on vám vyprávěl, jak je vlivný, jak ovládá krále, jak se vám se mnou bude snadno jednat, protože on o vás se mnou mluvil, ne? Že vám to říkal, pane Aii?"

Váhal jsem.

„Tak já vám povím, co mi o vás vykládal, jestli vás to zajímá. Radil mi, abych vás nepřijímal, abych vás nechal vyčkávat v nejistotě, případně abych vás vystrnadil do Orgoreynu nebo na Ostrovy. Celý poloměsíc to do mne hustil. Zatracená nestydatost! A nakonec jsme do Orgoreynu vystrnadili jeho, ha, ha, ha -!" Zase ten řezavý falešný smích, a ještě přitom zatleskal rukama. V tom momentě se mezi závěsy na konci pódia neslyšně objevil osobní strážce. Argaven na něho vztekle zavrčel a on zmizel. Argaven přistoupil bliž ke mně, pořád se smál, pořád cosi vrčel a upřeně na mě hleděl. Tmavé duhovky jeho očí žhnuly tak trochu do oranžova. Měl jsem z něho o hodně větší strach, než jsem předpokládal.

Nenapadla mě jiná možnost, jak zareagovat na jeho blábol, než vsadit na otevřenost. Řekl jsem: „Nezbývá mi než se vás zeptat, pane, jestli i já jsem podle vás zapleten do Estravenova zločinu."

„Vy? Ne." Prohlížel si mě ještě důkladněji. „Já sice nevím, co vlastně k čertu jste, pane Aii, jestli sexuální zrůda, nebo umělá příšera, nebo návštěvník z panství prázdna, ale zrádce nejste, jen jste se stal nástrojem jednoho takového. Nástroje já netrestám. Ty škodí jen v rukou špatného řemeslníka. Dovolte, abych vám dal jednu radu." Argaven to vyřkl s nezvyklým důrazem a uspokojením a už tehdy mně napadlo, že za uplynulé dva roky mně nikdo jiný nikdy žádné rady nedával. Všichni odpovídali na otázky, ale nikdy otevřeně neradili, ani Estraven, ani když mi nejvíc pomáhal. Určitě to souvisí se shifgrethorem. „Nenechte se nikým využívat, pane Aii," říkal král. „Nenechte se vtáhnout do politikaření. Říkejte si své vlastní lži, dělejte si po svém. A nikomu nevěřte. To jste věděl? Nikomu nevěřte. K čertu s tím prolhaným chladnokrevným zrádcem, já jsem mu věřil. Já jsem mu navlékl na ten jeho zatracený krk stříbrný řetěz. Škoda že jsem ho na něm rovnou neoběsil. Nikdy jsem mu nevěřil. Nikdy. Nevěřte nikomu. Ať si hladoví někde v Mishnory v žumpách s odpadky, ať mu shnijí vnitřnosti, nikdy – " Král Argaven se třásl, dusil se, lapal po dechu, znělo to, jako by se dávil, a obrátil se ke mně zády. Kopl do polen ve velkém krbu, až se rozlétly jiskry a hustě mu dopadaly na obličej, na vlasy, na černou tuniku a on je chytal s otevřenou náruči.

Aniž se otočil, znovu prořízl vzduch jeho nepříjemný hlas. „Řekněte mi, pane Aii, co máte na srdci."

„Mohu se vás na něco zeptat, pane?"

„Můžete." Kolébal se z nohy na nohu, pořád tváří k ohni. Musel jsem oslovit jeho záda.

„Věříte, že jsem skutečně tím, co říkám?"

„Estraven zařídil, že mi lékaři o vás posílali nekonečné pásky a další chodily od techniků z Dílen, kde mají vaše vozidlo, a tak dále. Všichni to nebudou lháři a všichni tvrdí, že nejste lidský tvor. Tak co tedy?"

„To tedy znamená, pane, že jsou další takoví jako já. Že jsem reprezentant…"

„Toho svazu, té mocnosti, ano, v pořádku. Proč vás sem poslali, na to chcete, abych se vás zeptal?"

Třebaže Argaven možná není duševně v pořádku ani mu to příliš nepálí, získal za ta léta praxi v tom, jak se vyhnout přímému sdělení a jak vyprovokovat k odpovědi.protihráče', a vypracoval se v řečnických jemnostech, jakých v konverzaci užívají ti, jejichž životnim cílem je dosaženi a udržení shifgrethoru na vysoké úrovni. Strašně moc o shifgrethoru mi bylo pořád ještě záhadou, ale o jednom jeho aspektu jsem něco málo věděl, o aspektu soutěživém a prestižním, a o nepřetržitém konverzačním souboji, který tento aspekt mohl mít za následek. Že s Argavenem nechci vést souboj, ale snažím se o to, abychom si sdělili podstatné věci, to byl sám o sobě nesdělitelný fakt.

„Nijak jsem se s tím, pane, netajil. Ekumen chce navázat spojenectví se zeměmi Gethenu."

„Proč?"

„Materiální výhody. Rozšíření znalostí. Zvýšení komplexnosti a intenzity inteligentního života. Rostoucí soulad a sláva Boží. Zvědavost. Dobrodružství. Potěšení."

Nemluvil jsem jazykem vládnoucích, jazykem králů, dobyvatelů, diktátorů, generálů; v něm totiž odpověď na jeho otázku neexistovala. Argaven civěl do ohně, přešlapoval z nohy na nohu, vypadal nakvašeně, a jako by ani moc nevnímal.

„Jak je vlastně velké to Království Nikde, ten váš Ekumen?"

„Ekumen zahrnuje osmdesát tři obyvatelných planet a na nich asi tři tisíce národností a etnických skupin – "

„Tři tisíce? Aha. Tak mi teď vysvětlete, proč bychom my, jeden proti třem tisícům, měli mít cokoli společného se všemi těmi zeměmi příšer žijících tam kdesi v Prázdnu?" Obrátil se teď, aby se na mě mohl podívat, a protože z jeho strany pokračoval onen souboj, položil řečnickou otázku, byl to téměř vtip. Ale špatný vtip. Choval se, jak mě varoval Estraven, nejistě a vyděšeně.

„Tři tisíce národností na osmdesáti třech světech, pane; ale na ten, který je nejblíž Gethenu, trvá cesta lodi, pohybující se skoro rychlostí světla, sedmnáct roků. Jestli vás třeba napadlo, že by se Gethen vystavil útokům a zneužívání takových sousedů, měl byste uvážit vzdálenost, ve které žijí. Nikdo se nebude obtěžovat vést útok vesmírem." Nemluvil jsem o válce z jednoho prostého důvodu; v karhidštině pro ni neexistuje slovo. „Avšak obchodování se vyplácí. S nápady a technologiemi, které se dají předat pomoci ansiblů; se zbožím a artefakty, které je možno poslat lodí s posádkou či bez posádky. Velvyslanci, učenci a obchodníci, někteří z nich by sem mohli přicestovat; a od vás by zase mohli vyrazit ven. Ekumen není království, ale koordinátor, středisko transakcí a věděni; bez něho by bylo dorozumívání mezi světy lidí jen nahodilé, výměna zboží velmi riskantní, jak si dovedete představit. Lidský život je příliš krátký na to, aby se vypořádal s časovými skoky mezi světy, v případě, že by k zastřešeni neexistovala žádná síť a žádné ústředí, žádné vedení, žádná spojitost; proto se světy stávají členy Ekumenu… Víte, pane, všichni jsme lidé. Jeden jako druhý. Všechny obydlené světy byly kdysi dávno osídleny z jednoho světa, Hainu. Lišíme se, ale všichni jsme synové téhož krbu…"