Ursula Le Guinová - Levá ruka tmy

V Pivovarské ulici jsem minul několik domů a zabočil ke svému příbytku a najednou, když dav lidí prořidl, jsem zjistil, že vedle mne jde Tibe.

„Ten dnešek neměl chybu," prohodil králův bratranec a usmál se na mě. Na žlutém obličeji, protkaném drobnými jemnými vráskami, přestože nebyl starý, se ukázaly dlouhé čisté žluté zuby a zase zmizely.

„To by mohlo být dobré znamení pro úspěšnou budoucnost přístavu," odpověděl jsem mu.

„Ano, ovšem." Zase zuby.

„Slavnost usazeni klenáku je úchvatná."

„Ano, ovšem. Pochází z doby,dávno-před. Ale to vše vám lord Estraven bezpochyby vysvětlil.'

„Lord Estraven je velmi laskavý."

Snažil jsem se mluvit věcně a neutrálně, přesto však vše, co jsem řekl, vyznívalo jakoby dvojsmyslně.

„Ovšem, velmi laskavý," navázal Tibe. „Lord Estraven je známý svou úslužností k cizincům." Zase se zasmál a připadalo mi, že každý zub má skrytý význam, dva, několik, dvaatřicet různých významů.

„Málokterý cizinec je takový cizinec jako já, lorde Tibe. Jsem velmi vděčný za každou laskavost."

„Ano, ovšem. Ano, ovšem. A vděk je ušlechtilý a vzácný cit, opěvovaný básníky. Vzácný především tady v Erhenrangu, nepochybně proto, že je nepraktický. Žijeme v drsné době, v nevděčné době. Už to není, co to bývalo za našich dědů, nezdá se vám?"

„Já k tomu můžu těžko co říct, pane, ale stejné stesky jsem slyšel i na jiných světech."

Tibe na mě chvíli zíral, jako by u mě právě odhaloval pomatenost. Pak ukázal dlouhé žluté zuby. „Aha, vlastně! No ovšem! Pořád zapomínám, že pocházíte z jiné planety. A to je přirozeně skutečnost, na kterou vy sotva kdy zapomenete. I když život tady v Erhenrangu by byl pro vás nepochybně jednodušší a bezpečnější, kdyby se vám na to zapomenout podařilo. Ano, ovšem! Tady mám auto, nechal jsem ho tady v ústrani. Rád bych vám nabídl, že vás zavezu na váš ostrov, ale musím se této pocty vzdát, protože mám být za chviličku v královském domě a chudí příbuzní musí být dochvilní, jak se říká, že? Ano, ovšem!" domluvil králův bratranec, a to už nastupoval do malého černého elektromobilu, přes rameno se na mě zazubil, oči skryté za síťovinou vrásek.

Já jsem se vydal pěšky ke svému ostrovu. *) *) Karhosh, ostrov, běžný vyraz označující budovy-ubytovny, ve kterých přebývá většina městské populace Karhide. V ostrovech je 20 až 200 soukromých místností; jídlo je společné; některé ostrovy fungují jako hotely, některé jako družstevní komuny, jiné tyto typy kombinuji. Jsou zajisté městskou obdobou původní karhidské instituce, tzv. krbu, i když samozřejmě postrádají místopisnou a genealogickou stabilitu krbu. *) Jeho přestupek proti ustanovení o regulaci krvesmilstva se stal zločinem, byl-li uznán jako příčina bratrovy sebevraždy. (G.A.) **) Led Pering je ledovcová tabule, která pokrývá nejsevernější území Karhide a (v zimě, když zamrzne Guthenský záliv) stýká se s Gobrinským ledem v Orgoreynu. *) Kurem, vlhké počasí, -17.5° do -29°C *) Toto je mystické vyjádření jedné teorie, která podporuje hypotézu o rozpínajícím se vesmíru. S touto hypotézou přišla poprvé Matematická škola v Stihu před vlče než čtyřmi tisíci roky a byla pak obecně přijímána pozdějšími kosmology, i když meteorologické podmínky na Gethenu neumožňují příliš velké shromažďování astronomických pozorování. Rozpínavost (Hubbleova konstanta; Rerherekova konstanta) se dá ve skutečnosti odhadnout z pozorovaného množství světla na noční obloze; jádrem této teorie je, že kdyby se vesmír neroztahoval, noční obloha by se nejevila jako tmavá. **) handdarové *) nesseren = jemné sněžení při prudkém větru

Teď když už roztál poslední sníh, objevila se přední zahrada a zimní schody tři metry nad zemí se na několik měsíců utěsnily, než se vrátí podzim a hluboký sníh. Kousek ode mne, na zahradě vedle domu, v blátě a ledu a svěžím, hebkém, bujném jarním porostu stála mladá dvojice zabraná do hovoru. Drželi se pravou rukou. Byli v první fázi kemmeru. Kolem nich tančily velké lehounké sněhové vločky a oni stáli bosí na zmrzlém blátě, ruce sevřené, oči jen jeden pro druhého. Jaro na Zimní planetě.

Poobědval jsem na svém ostrově, a když gongy na věži Remmy odbíjely Čtvrtou hodinu, byl jsem v paláci připraven k večeři. Karhidané mají čtyři pořádná jídla za den, snídani, přesnídávku, oběd, večeři, a mezi těmito jídly ještě hojně uždibují. Na Zimní planetě nejsou žádní velcí živočichové skýtající maso a žádné produkty savců, jako mléko, máslo nebo sýr; jediné potraviny s vysokým obsahem bílkovin a uhlohydrátů jsou různé druhy vajec, ryb, ořechů a hainského obili. Neplnohodnotná strava v drsném podnebí, člověk musí tudíž energii často doplňovat. Zvykl jsem si jíst každých pár minut, tak mi to aspoň připadá. Až později toho roku jsem poznal, že Getheňané zdokonalili nejen techniku plynulého přisunu jídla, ale i neomezeného hladovění.

Sníh pořád padal, taková mírná jarní fujavice, mnohem příjemnější než ten oblevový déšť, který se nelítostně spustil předtím. Poklidnou a bledou tmou chumelenice jsem si vykračoval k paláci a areálem paláce a přitom jsem jen jednou zabloudil. Erhenrangský palác je vlastně vnitřní město, opevněná změť paláců, věží, zahrad, nádvoří, klášterů, zastřešených mostů, nekrytých zákopových chodeb, lesíků, pevnosti s žaláři, dílo staletí paranoie zuřící ve velkém. Nad tím vším se tyčí důmyslně vybudované pochmurné červené zdi královského domu, který, ač je nepřetržitě v provozu, není obydlen nikým jiným, než králem. Všichni ostatní, služebnictvo, další zaměstnanci, lordi, ministři, členové parlamentu, stráže a tak dále, spí v nějakém jiném paláci, pevnosti, tvrzi, kasárnách či jiném obydli uvnitř hradeb. Estraven bydlel na znamení nejvyšší královy přízně v Rohovém červeném domě, postaveném před 440 lety pro Harmese, milovaného kemmera Emrana III., jehož krása se dodnes opěvuje a kterého najatí lidé z Vnitrozemní frakce unesli, zohavili a dohnali k šílenství. Emran III. zemřel o čtyřicet let později a až do své smrti se mstil na své nešťastné zemi: Emran Osudem stíhaný. Hrůznost té tragédie časem vyprchala a na kamenech a stínech v domě už ulpívá jen jistý nádech melancholie a zpupnosti. Zahrada byla malá a obehnaná zídkou; nad kamenitým jezírkem se skláněly seremy. V mdlých paprscích světla z oken domu jsem viděl, jak na tmavou hladinu dopadají sněhové vločky spolu s bílými nitkovitými výtrusy stromů. Estraven stál venku v zimě s holou hlavou a bez kabátu a čekal na mě a pozoroval sníh a semínka, mlčky a bez přestání se snášející večerem k zemi. Potichu mě pozdravil a zavedl mě do domu. Žádní další hosté tam nebyli.

Pozastavil jsem se nad tím, ale šli jsme rovnou ke stolu a u jídla se o takových věcech nehodí mluvit; a kromě toho jsem se už zase pozastavoval nad něčím jiným – nad jídlem, které bylo výborné, dokonce i ta věčná chlebová jablka doznala změny z rukou kuchaře, jehož umění jsem upřímně vychvaloval. Po večeři jsme u ohně popíjeli horké pivo. Ve světě, kde na prostřeném stole běžně nacházíte věcičku na lámání ledu, který se vám mezi dvěma doušky utvoří ve skleničce, je horké pivo vskutku nápoj, který oceníte.

U stolu Estraven přívětivě konverzoval; teď, když jsme seděli každý na opačné straně krbu, mlčel. Přestože jsem byl na Zimní planetě už skoro dva roky, zdaleka jsem nebyl schopen pohlížet na obyvatele této planety jejich vlastníma očima. Snažil jsem se, ale výsledkem mého úsilí bylo, že jsem v Getheňanech vědomě hledal napřed muže, potom ženu, vnucoval jsem jim zkrátka tyhle škatulky, tak bezvýznamné pro jejich přirozenost a tak podstatné pro moji. Jak jsem tak usrkával z kouřícího nakyslého piva, uvažoval jsem, že u stolu se Estraven choval vyloženě žensky, byl okouzlující, taktní, povrchní, svůdný a vynalézavý. Že by to byla tahle vláčná a něžná zženštilost, co se mi na něm nezamlouvalo a vzbuzovalo mou nedůvěru? Nebylo totiž možné tuto snědou ironickou vlivnou bytost ve tmě prozářené ohněm považovat za ženu; jenže kdykoli jsem se v něm snažil najít muže, měl jsem pocit klamu a podvodu: z jeho strany, nebo v mém vlastním přístupu k němu? Měl klidný a poměrně zvučný hlas, nikoli však hluboký, ani ne mužský, ale ani ne ženský… ale co vlastně říkal?