Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Ale žebráky nebylo vidět. Ani čarodějnice ne. Nebo elfy. Pro vzbouřence se mohli stát velice nepříjemným překvapením.

Na jižní straně pole zatroubila polnice.

Vzbouřenci pozvedli svá kopí.

Královnini rytíři učinili stejně.

Chvíli stáli všichni nehnutě, pak koně vyrazili vpřed.

Koňské podkovy zaduněly a dvě železné jízdy se vrhly proti sobě. A jak jely, severní linie se svírala, až v ní jezdci jeli bok po boku, proti nepřátelskému středu.

V povstalecké linii se strhl jásot nad snadným vítězstvím, které se jim naskytlo; pro její křídla nebylo složité objet seveřanské ozbrojence a obklíčit královnino vojsko.

Královnini rytíři narazili do středu povstalecké linie jako rozjetý vlak. Jezdci padali z koní a krev stříkala, ale střed linie odolal.

S triumfálním pokřikem se povstalecká křídla začala stahovat, aby seveřany obklíčila…

Náhle se pokřik změnil v zděšený křik, když zem pod jejich koni povolila. Rytíři i koně se zmítali v šest stop hlubokých zákopech.

Elfové odvedli dobrou noční práci.

Pěšáci vyběhli na pomoc svým pánům, ale v tu chvíli se z lesů kolem pole s křikem a ječením vynořili žebráci s noži, meči a kyji a s příkladným odhodláním se vrhli na pěšáky.

Pořád však proti nim stála početní převaha.

Nyní se však do boje zapojily letecké síly. Skupinky po čtyřech levitujících mladistvých čarodějnících nesly pod sebou proutěné koše; a v každém koši pak seděla jedna telekinetická čarodějnice. Čarodějníci, kteří měli řemeny košů ovázané kolem pasu a ruce volné, stříleli do nepřátelských řad šípy, a oblázky, řízené z košů čarodějnicemi, nikdy neminuly. Z řad jižanů proti nim také vyletěly šípy, ale čarodějnice je odklonily a občas se jim dokonce dařilo vrátit je jejich původním majitelům.

Spořádaný boj linie proti linii se rozpadl v chaos individuálních soubojů.

Ale jižanští rytíři měli stále plné ruce práce. Kodex říkal, že jen rytíř může bojovat s jiným rytířem — pěšák mohl být zabit, jen když se o to pokoušel a pomoz mu samo nebe, pokud se dokonce snažil zvítězit! A jak si Kateřinini rytíři probíjeli cestu povstaleckou linií, velké procento jich při tom padlo. Ztráty na straně povstalců však byly větší, neboť Kateřina, stejně jako její otec, cítila potřebu dát svým rytířům při výcviku něco navíc.

Toby, mladý čarodějník, se náhle objevil ve vzduchu přímo nad Rodem. „Mistře Gallowglassi! Vévoda Loguire je v tísni; musíš mu ihned na pomoc!“

Zmizel tak náhle, jak se objevil. Možná to nebyl vrchol spojařské techniky, ale určitě to bylo víc, než měli povstalci.

Rod zanechal své činnosti, která sestávala z odrážení nepřátelských mečů a kopí, a pobídl Fesse ven z bojové vřavy.

Projel kolem bitevní linie na druhé křídlo, kde si vřetenovitá obrněná formace s lesknoucími se meči poměrně hladce probíjela cestu Loguirovým oddílem. Jeden z kancléřů se pokoušel ukrátit si čas eliminací velitelů. Jeho meč měl podivný, zářivý vzhled. Rod netušil, co by to mohlo být, ale určitě to muselo být něco mocného, co jako meč jen vypadalo.

Rod se vrhl do vřavy jako buldozer, rozhrnuje vojáky i žebráky a klouzaje na krvi a mrtvých tělech.

Loguire si všiml útoku a nastavil proti němu svůj štít. Rádcův meč jím tiše projel, ale Loguira minul. Starý vévoda zařval bolestí, když mu žhavý závan pronikl skrz štít a brnění až na kůži, a na okamžik povolil v ostražitosti.

Rádce pozvedl meč k poslednímu úderu.

Fess vší silou vrazil do jeho koně. Zvíře se překotilo a rádce vyletěl do vzduchu. Zaječel hrůzou a meč mu vypadl z ruky.

Vojáci se rychle stáhli z místa, kde dopadl.

Rod bez sebemenších výčitek svědomí otočil svého koně a najel na ležícího rádce. Muž ze sebe vydal bublavý zvuk a naposledy zaječel. Nyní sice Rodovo svědomí promluvilo, ale Rod ho hned umlčel — a pak bylo po všem.

Obrátil koně a rozjel se k ležícímu meči. „Čarodějnictví!“ křičeli vojáci vyděšeně.

„Ne, pouze magie,“ křikl Rod, aby je uklidnil, a shýbl se pro meč. „Na tom nic divného není, co?“

Hodil meč Loguirovi jílcem napřed; starý vévoda ho chytil, zasalutoval, a Rod se znovu vrhl do bitevní vřavy.

Všude kolem zuřil boj, ocel řinčela o ocel, kosti a chrupavky; nikdo neprosil o milost. Bojující vojska se přelévala uprostřed pole jako nějaká obrovská, pulzující améba.

Nad jejich hlavami se čarodějnice ve vzduchu otočily a vrátily se domů, neschopny nadále rozeznat přátele od protivníků.

Rod projížděl křížem krážem bojovou linií — Fess si lehce probíjel cestu smrtelnějším masem — hlídaje tři generály a tolik rytířů, kolik stačil, pomáhaje v ústupu raněným a zasahuje silou své paže do nerovných soubojů.

Žebráci se ukázali být vojákům víc než důstojnými protivníky; tohle byl jejich způsob boje. Mnoho jich bylo zabito, ale zřídka, aniž by předtím nevyřídili šest nebo i více nepřátel svými klacky, rezavými meči, ostrými noži a naprostou neúctou k věku a/nebo postavení.

Rod si vzpomněl na Karla Marxe a vlasy se mu zježily na hlavě.

Velký Tom zmizel někde v bitevní vřavě. Rod doufal, že je v pořádku.

Náhle ho uviděl, jak se tyčí v zadní linii vzbouřenců a křičí: „Ke mně! Ke mně!“

Tisíc žebráků ho poslechlo a začali si probíjet cestu řadami jižanů. Ta myšlenka se ujala; jednotlivé skupiny žebráků se vrhly proti linii a začaly stlačovat válčící amébu do sebe.

Velký Tom si prosekával cestu k nějakému velice konkrétnímu cíli.

Rod se zamračil a postavil se ve třmenech, snaže se vysledovat jeho směr. Tam, v samém centru boje, horečnatě pracovalo dvanáct strašáků, aby zkonstruovalo jakési zařízení: pavoučí trojnožku podpírající jakousi vymyšlenost ve tvaru přesýpacích hodin. Byli to rádcové a jejich tajná zbraň.

Rod vrazil Fessovi podpatky do slabin a Fess skočil — ale jaksi zpomaleně. Se záchvěvem strachu si Rod uvědomil, že na robota začíná působit bojové vypětí.

Kůň se přenesl přes hlavy vojsk a prodral se mezi kancléře právě ve chvíli, kdy se na druhé straně vynořil Tom s jedinou skupinkou žebráků.

Dlouhý napjatý okamžik ticha zaplnil malý kruh, když rádcové uviděli své popravčí. Pak zavyli, stáhli se kolem svého stroje a se zoufalou divokostí v očích vytáhli své zářící meče.

Tomovi hoši je obklíčili a začali se kolem nich stahovat. Meče rádců byly smrtonosné, ale očividně byly vyrobeny spíš k prorážení rytířských pancířů, než k boji proti mrštným a rychle uhýbajícím žebrákům.

Mnoho žebráků padlo přeťatých v půli; ale mnohem víc jich přežilo. Svým počtem převyšovali rádce čtyři na jednoho. A nakonec prolomili jejich řady.

Ozvalo se několik smrtelných výkřiků a s jednotnou frontou rádců byl konec.

Ve středu kruhu Rod uviděl jedinou osamělou postavu stále horečnatě pracující na stroji — Durera. Bránilo ho už jen pět jeho druhů.

S výkřikem zklamání se Durer odvrátil od své práce a něco vytáhl z měšce, který se mu houpal u opasku.

Laserovou pistoli.

Rod se sesmekl na stranu, aby mezi ním a rádci byl trup jeho koně, i když věděl, že už jen teplo laserového paprsku může robota vyřídit, a otevřel skrytý panel v koňově boku. Byla to poslední záchrana: nejnovější typ DDT laserové pistole.