Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Za bolestivého ječení žebráků vyrval pistoli ven a vypálil Fessovi pod krkem.

Jeho výstřel zasáhl Durera do nohy. Skrček zařval, chytil se za koleno a svalil se na zem.

Tom zajásal.

Žebráci vykročili vpřed. Dubové kyje se mihly vzduchem a snesly se na hlavy rádců válejících se u jejich nohou. Ozval se nepříjemný, rozbředlý zvuk drcených těl.

Velký Tom triumfálně zařval, zasmál se a zvedl odhozený meč jednoho z rádců.

Durer se převalil na bok a vystřelil.

Rudý paprsek světla zasáhl Toma do ramene. Obr zařval, otočil se a padl.

Durer se pomalu a bolestivě začal plazit k němu.

Rod po něm vystřelil a minul.

Durer zavyl a skrčil se za padlým tělem.

Rod vrazil Fessovi podpatky do slabin. „Rychle! Než se vzpamatuje k dalšímu výstřelu!“

Kůň vyskočil a laserový paprsek ho zasáhl do břicha — do dutého kovového břicha, kde nemohl natropit žádnou škodu. Ale robotovy nohy ztuhly a hlava se mu začala bezvládně houpat — zatímco jeho tělo dopadlo na zem. Rod se vymrštil ze sedla a několikrát se překulil.

Když se trochu vzpamatoval, viděl, že se Durer zvedá na jedno koleno a míří na něj pistolí.

Vtom se na něj vrhlo Tomovo obrovské tělo a plnou silou do něj narazilo.

Durer se překulil a pistole mu vyletěla z ruky.

Totéž se stalo i Rodovi. Vrhl se za ní a začal ji horečnatě hledat.

Tom se několikrát převalil, pak vyskočil na nohy, popadl rádcovský meč a vztyčil se nad ležícím Durerem. Durer se jako úhoř prosmýkl mezi jeho nohama, sáhl po jiném meči a ťal nad sebe…

Rod skočil.

Jeho rameno zasáhlo Durera do břicha, odmrštil ho stranou a vyrazil mu meč z ruky. Durer se vrhl za ním, zvedl ho a otočil se proti Rodovi. Rod sebou hodil na zem a koutkem oka uviděl, jak se meč blíží…

Tom zařval, vrazil do Roda a odstrčil ho z dráhy meče.

Zářící meč dopadl, projel Tomovým ramenem a rozdrtil mu hrudní koš. Rod vykřikl a vyskočil. Jeho ruce obemkly Durerovo hrdlo a jeho koleno se opřelo o jeho lopatky. Něco prasklo.

Durer zaječel a znehybněl. Meč mu vypadl z rozevřených prstů.

Rod jím mrštil na zem. Stále ječící, skrček se natáhl po svém meči. Rod se spustil na kolena a sekl. Malíková hrana jeho pravice zasáhla Durerovu šíji.

Durer zakloktal, křečovitě sebou škubl a zůstal ležet bez hnutí.

Rod vstal, těžce popadaje dech, a podíval se na Toma. Z Tomova ramene stříkala krev a jeho tvář byla zkroucena do tiché grimasy.

Rod se opět vrhl na kolena a začal tápat v krvavé kaši mezi mrtvými těly. Konečně se mu podařilo najít laserovou pistoli a otočil se zpátky k Tomovi.

Zbývající žebráci byli příliš pomalí; než se k němu dokázali dostat, Rod stiskl spoušť a odřízl dalšího půt palce masa z Tomova ramene.

Tom zařval.

V příští chvíli se žebráci s kyji a noži vrhli na Roda.

„Ne!“ zachrčel Tom hlasem, který byl pouhou parodií na jeho někdejší řvaní. „Nechte ho být, hlupáci! Copak to nevidíte! Snaží se mi zastavit krvácení!“

Ruce, které držely Roda, zaváhaly a pak uvolnily stisk. Potlučený Rod poklekl vedle sténajícího muže, tvář stále zkřivenou bolestí. Pach spáleného masa mu zvedl žaludek.

Tom s námahou pootevřel oči a pokusil se o úsměv. „Myslels… to dobře… pane. O dvě minuty dřív… a zachránilo by mě to.“

Rod si strhl plášť, sbalil ho a strčil Tomovi pod hlavu. „Lež klidně a ne vysiluj se,“ zavrčel. „Máš tuhý kořínek, dostaneš se z toho. Zase tak moc krve jsi neztratil.“

„Ne,“ vydechl Tom, „ztratil jsem… příliš. A… tělesný šok…“

Tvář se mu zkřivila bolestnou křečí. Rod se obrátil k Fessovi, stiskl resetovací knoflík a sáhl do jedné z tajných kapes pro ampuli. Pak se zase sklonil nad Tomem a přitiskl ampuli k spálenému masu.

Anestetikum začalo působit a Tom se s hlubokým povzdechem uvolnil. „Díky, pane,“ zamumlal tiše. „Alespoň zemřu bezbolestně.“

„Takhle nemluv.“ Rodův obličej byl jako z kamene. „Ve stozích je pro tebe ještě spousta slámy.“

„Ne, pane.“ Tom zavrtěl hlavou a zavřel oči. „Můj čas už nadešel.“

„Neumřeš. Zůstal bych tvým dlužníkem, kdybys zemřel. To bych nesnesl!“

„Čerta starýho záleží na tom, co chceš nebo nechceš!“ odfrkl si Tom a na chvíli jako by znovu ožil. „Nejsem teď ve stavu, abych nařizoval nebo se přel, panáčku. Ten, který mě teď k sobě volá, je mnohem mocnější než my, a jednoho dne bude poroučet i tobě.“

Jeho hlava sklesla zpátky na provizorní polštář a jeho ústa zalapala po dechu.

Rod tiše klečel vedle něj.

Tomova zdravá ruka se posunula a uchopila Roda za předloktí. „Ano, teď jsi mým dlužníkem, ačkoliv jsem to tak nechtěl.“

„Nechtěl?“ Rod se zamračil. „O čem to mluvíš? Zachránils mi život!“

„Ano, a ztratil jsem při tom svůj vlastní. S jasnou hlavou bych to nikdy neudělal.“

„S jasnou hlavou?“

„Ano. V boji člověk dělá to, co ho napadne nejdřív. Měl jsem na vybranou: zachránit tě, nebo žít dál a sloužit Clovisovu domu, a v zápalu boje jsem si vybral špatně!“

Na okamžik byl zticha a těžce oddechoval; pak stisk jeho ruky opět zesílil. „Takže teď zemřu a ty budeš žít na můj účet! A když za to nemůžeš zaplatit mně, musíš zaplatit alespoň mým lidem.“

Rod se pokusil ruku odtáhnout. „Ne!“

„Ano!“ Tomovy oči zaplály zuřivým hněvem. „Toto je splátka na můj dluh, kterou od tebe požaduji: zasvěť život, který jsi získal za můj, pro dobro lidu Gramarye!“

„Nejsem svým pánem…“

„Ne, jsi jím.“ Tom unaveně sklesl na polštář. „Jsi, a pokud to nevíš, tak jsi skutečně hlupák!“

„Cena je příliš vysoká, Tome. Smrt v boji, ano, rád. Ale žít tady po celý svůj život, to nemohu. Sloužím svému snu…“

„I já jsem mu sloužil,“ povzdechl si Tom, „snu nebo člověku. Tak si tedy vyber, co chceš.“

„Mám své závazky…“

„Máš i závazek ke mně a ten tě zprošťuje všech ostatních. Musíš teď sloužit mně a mým lidem…“

Tvář umírajícího muže potemněla. „Myslel jsem si, že vím, co je pro ně nejlepší… ale teď se mi to všechno plete…“

Náhle se napjal a jeho tělem zazmítala křeč. Začal kašlat krev. Rod sevřel ležícího muže do náruče a pozvedl ho.

Křeče pominuly. Tom teď klidně spočíval v Rodových pažích a šeptal: „Ne, tvá… tvá mysl je… čistější… ty se musíš rozhodnout…“

„Lež klidně,“ řekl Rod, snaže se ho opět položit. „Neplýtvej tím zbytkem života, co ti ještě zůstal — “

„Ne!“ Tom ho pevně sevřel. „Nech mne mluvit! Esperové… Tribunál… udělají to… práce… My… budeme bojovat… tady… v…“

Lež klidně,“ prosil Rod. „Šetři si dech. Já vím, co chceš říct.“

Tom se na něj udiveně podíval. „Ty…?“

Rod přikývl. „Ano. Právě jsi mi řekl to poslední, co jsem potřeboval. Teď klidně lež.“

Tom se uvolnil. Rod ho jemně položil, nechávaje jeho hlavu spočinout na krví promočeném plášti.

„Řekni mi…“ zachrčel Tom po chvíli. „Musím vědět… jestli jsi pochopil…“

„Ano, pochopil jsem,“ zamumlal Rod. „DDT zvítězí. Mohls ho porazit jen tady. A bojoval bys s kýmkoliv jiným, kdo by tu přišel.“

„Ano.“ Tom sotva znatelně přikývl. „Musíš… se rozhodnout… hned… a… pane…“

Řekl něco příliš tiše, než aby mu Rod rozuměl, a bolestivě zalapal po dechu.