Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

„Mluv pravdu,“ pokračoval Tuan, „a pak ji můžeš kárat. Ale jestliže jí přisuzuješ to, co neudělala“ — pomalu zavrtěl hlavou — “nemohu tě nechat mluvit.“

Rod potlačil nutkání plivnout mu do tváře. Místo toho se znovu obrátil ke Kateřině, která už zase seděla vzpříma, a obdařil ji pohrdavým pohledem. „Nezapomeň,“ řekl, „že královna, která nedokáže ovládat sama sebe, je slabá královna.“

Znovu zbledla a Tuan se na něj obořil: „Dávej si pozor na jazyk!“

Roda se zmocnil vztek, který v něm rostl víc a víc, jak tam stál — až se v něm náhle něco zlomilo a vztek odplul pryč, zanechávaje po sobě ledový klid a neotřesitelnou jistotu, jistotu, co teď musí udělat a proč… a jaké důsledky to pro něj bude mít.

Kateřina uviděla, že Rod po Tuanově výstraze zaváhal, a začala se znovu usmívat, povýšeně a přezíravě. „Máš ještě co říct, rabe?“ zeptala se a vysunula bradu.

„Ano,“ procedil Rod mezi zuby. „Co je to za královnu, když zradí svůj vlastní lid?“ Napřáhl se a vyťal jí políček.

Kateřina zaječela a zhroutila se do křesla a Tuan se vymrštil, míře pěstí na Rodův obličej. Rod se před ránou shýbl, přitáhl Tuana k sobě a zavolal: „Fessi!“

Tuanova pěst se mu zabořila do břicha a skoro mu vyrazila dech, ale Rod ho nepustil. Koutkem oka viděl, jak ostatní generálové vstávají.

Ale Fess byl rychlejší.

Rod se pokusil zapomenout, jaký hodný a slušný mladík ten Tuan je, a vrazil mu koleno do rozkroku. Pak ho odhodil, a zatímco se Tuan svíjel bolestí na zemi, vyšvihl se do sedla.

Fess se vzepjal a skočil přes hlavy přibíhajících gardistů. Sotva se jeho kopyta dotkla země, dal se do rychlého cvalu. Rod uslyšel, jak Kateřina křičí Tuanovo jméno, a divoce se zašklebil.

Náhle se jeho škleb změnil v tichý výkřik a v rameni mu explodovala bolest. Když se otočil, uviděl, že mu z něj trčí šíp. A, přes poraněné rameno, v kruhu gardistů obklopujících trůn, se Kateřina skláněla nad Tuanem, který klečel, stále se kroutě bolestí, a v rukou svíral kuši.

Když zavládlo šero, vrátil se širokým obloukem přes les na vršek, který vévodil poli, cválaje dobrou míli řekou, aby zahladil stopy. Když se Fess přiblížil k okraji porostu, Rod sklouzl ze sedla. Unaveně se posadil pod velkým stromem, zády opřen o jeho kmen, ukryt houstnoucím soumrakem očím slídícím dole.

Díval se na ohně planoucí na poli a poslouchal vzdálený zvuk veselí na oslavu vítězství.

Povzdechl si a soustředil svou pozornost na akutnější problémy, tedy na své poraněné rameno. Rozepnul si kabátec a jemně si ránu osahal, křivě při tom tvář bolestí navzdory anestetiku, které aplikoval ještě za jízdy. Hlavice šípu projela mezi kliční kostí a ramenním kloubem; nějakým zázrakem při tom minula jak obě kosti, tak tepnu.

Ozvalo se tiché pufnutí podobné miniaturní rázové vlně, a když vzhlédl, uviděl, jak se nad ním sklání Gwendylon. V očích měla slzy. „Můj pane, můj pane! Jsi zraněn těžce?“

Rod se usmál a natáhl se, aby ji k sobě přitáhl. Svíral ji v náručí dlouho.

„Tak tedy ne,“ řekla, když se nakonec odtáhla, „vidím, že nejsi zraněn tak těžce, jak jsem se obávala.“

„Ach, děvče, děvče!“ Rod se opřel a znovu ji objal. „Cítil jsem se tak osamělý.“

„Přišla bych za tebou dřív, pane,“ řekla omluvně, „ale musela jsem čekat, až se zastavíš.

„Teď to rameno.“ Její hlas zněl náhle věcně, skoro stroze. „Bude to trochu bolet, pane.“

Rod zaťal zuby a nechal ji, aby mu z ramene strhla krví přilepenou halenu. „Obvazy jsou v sedlovém vaku,“ zasyčel, když skončila.

Sklonila se nad Fessovým vakem, vytáhla z něj malou kovovou krabičku a zamračila se. „Co značí tady ten červený kříž, můj pane?“

„To je jen symbol,“ zasípal Rod. „Znamená, že je to, hm, lékárnička.“

Znovu k němu poklekla, velice něžně.

Rod se zamračil, očekávaje trochu s obavami, co bude dělat.

Vtom jím znovu projela bolest a on cítil, že se hlavice šípu v jeho těle pohybuje, pomalu se vysouvá z rány ven, a — jak se zdálo — svým vlastním přičiněním. Přes závoj bolesti si uvědomil, že tahle čarodějnice byla odpovědí na modlitby všech chirurgů.

Hlavice šípu se vynořila z rány, pak vzlétla do vzduchu a roztříštila se o kámen. „Takto,“ zasyčela Gwen, „naložím se všemi, kdož by ti chtěli ublížit, můj pane.“

Rod si uvědomil, s jakou silou tu má co do činění, a otřásl se.

Dívka se natáhla pro obvazy.

„Ne, ne!“ Rod ji zdravou rukou zadržel. „Nejprve ten prášek ze stříbrného pytlíku. Zastaví krvácení.“

„Raději bych použila obklad z bylin,“ řekla pochybovačně. „Ale udělám, co si přeješ, můj pane.“

Rod se zachvěl, jak se sulfoamidy dotkly živého masa. Pak bolest pominula a dívka mu rameno obvázala.

„Zdá se, že mému ramenu je souzeno, abys ho pořád obvazovala,“ zamumlal Rod.

„Ano, můj pane. Měl bys na něj být opatrnější.“

Nedaleko někdo zakašlal, jako by na sebe chtěl diskrétně upozornit.

Rod vzhlédl a uviděl postavu blížící se stínem. Usmál se. „Není to náš Atrofovaný Ajax sám?“

Gwendylon mu něžně přitiskla prst na rty.

Rod krátce přikývl, podrážděn sám sebou; prst se oddálil.

Pozvedl se na své zdravé ruce. „Jen pojď a připoj se k večírku, Brome. Ale pozor; ovoce vítězství dnes večer chutná kysele.“

Brom došel k nim, s rukama složenýma za zády a hlavou skloněnou, a posadil se ke kořenům stromu.

Rod se zamračil. V trpaslíkově chování bylo něco bázlivého a skoro kradmého. „A co žere tebe?“ zavrčel.

Brom si povzdechl a posadil se s rukama na kolenou. „Dnes jsi mi způsobil pořádné bolení hlavy, Rode Gallowglassi.“

Rod se poněkud křivě usmál. „Mně to připadalo spíš jako žaludeční problém. Řekl bych, že jsi nebyl příliš potěšen směrem, jakým se věci vyvíjely.“

„Ó ne, byl jsem jím nesmírně potěšen! A přitom“ — Brom si opřel bradu do dlaní a znovu se zatvářil bázlivě — „přiznám se, žes mě zpočátku docela rozčílil.“

„Neříkej!“

„Ano, ale to bylo předtím, než jsem si uvědomil, co máš v plánu.“

Ano?“ Rod pozvedl jedno obočí. „Ale nemůžeš přijít na to, proč jsem to udělal.“

„Ne. Zestárl jsem. Rode Gallowglassi…“

Rod si odfrkl.

„Díky.“ Brom sklonil hlavu. „Ale je to pravda; zestárl jsem a potřebuji pomoc, abych pochopil.“

„A co jsi viděl?“

„Ó, to byla velice dojemná scéna!“ usmál se Brom trochu ironicky. „Nejprve Kateřina jen křičela: 'Můj miláčku, ty jsi raněn! a volala pro doktory a bylinky, dokud se Tuanovi nepodařilo vstát; pak mu začala plakat na rameni, nazývala ho svým pánem a strážcem, ochráncem její cti, a nebyla k utišení, dokud jí neodpřisáhl, že se s ní ožení!“ Bromův úsměv změkl. „Ano, bylo to velice něžné a dojemné.“

Rod unaveně přikývl a zavřel oči. „Kdy bude svatba?“

„Jakmile proběhnou trojí ohlášky v kostele. Kateřina ji chtěla okamžitě, ale Tuan trval na tom, že ne, že je královna a výkvět ženství a musí se provdat přiměřeně svému stavu.“

„Slibný začátek.“

„Ano, a bylo to čím dál slibnější! Neboť Tuan se pak obrátil k dvanácti lordům a řekl: 'A co uděláme s těmito muži? a Kateřina křičela: 'Jak si přeješ, můj pane, jak si přeješ! Ale zařiď to s nimi rychle a pojďme pryč! „