Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Začal se zvedat, pak zasténal a sklesl zpátky do křesla, ruce přitisknuté k hlavě.

„Pomalu, chlapče!“ Rod ho uchopil za loket a pomohl mu vstát. „První kocovina?“

„Ach ne!“ Toby vzhlédl a zamrkal vodnatýma očima. „Ale je to poprvé, co mne probudili, když jsem ji měl. Jestli mne tedy omluvíte, pánové…“

Vzduch zapraskal, jak se hrnul na místo, kde Toby ještě před okamžikem stál.

„Och… ano,“ řekl Rod. Potřásl hlavou a mrkl na Broma. „Teleportace, co?“

Brom se zamračil. „Tele-co?“

„Hm…“ Rod na okamžik zavřel oči a v duchu sám sebe proklel. „Chci říct, že se patrně vrátil do postele.“

„Ano.“

„Může tady zmizet a objevit se jinde?“

„Rychle jako myšlenka, ano.“

Rod přikývl. „Myslel jsem si to. Řekl bych, že se to bude hodit.“

„Co s nimi máš v úmyslu, Rode Gallowglassi?“

„Ach, to ještě nevím.“ Rod nonšalantně zamával hrnkem. „Třeba vyčarovat pírka v brnění jižních šlechticů. Nebo nějaký podobný dobrý vtip. Umřou z toho smíchy.“

„Tak ty ještě nevíš, co s nimi budeš dělat, a přesto jsi jim nařídil, aby přišli?“

„Jo, řekl bych, že dobrý čarodějník se může hodit vždycky.“

„Nebo čarodějnice.“ Brom se potutelně usmál. „Už ti dvakrát zachránila život, že?“

Rod sebou trhl. „Ona? Kdo? Která ona? O kom to mluvíš?“

„Samozřejmě, že o Gwendylon!“ zasmál se Brom.

„Ach, ano! Hm… ty ji znáš?“ Rod podezíravě zvedl obočí; pak se uvolněně zasmál. „Ne, samozřejmě, že ji znáš. Zapomněl jsem: vždyť je s elfy jedna ruka.“

„Ano, znám ji.“ Bromovo obočí se nakrabatilo. „Ale pověz mi,“ zeptal se skoro znepokojeně, „miluješ ji?“

„Jestli ji miluji?“ Rod se zarazil. „Co je ti, k čertu, do toho?“

Brom odmítavě mávl rukou. „Týká se mě to, ale teď o tom nebudeme mluvit. Miluješ ji?“

„Budeme o tom mluvit!“ Rod vstal a napřímil se s výrazem uražené pýchy.

„Jsem kníže elfů!“ odsekl Brom. „Nemám se starat o nejmocnější čarodějnici Gramarye?“

Rod vytřeštil oči a zbledl. „Nejmocnější… co?“

Brom se hořce usmál. „To jsi nevěděl? Ano, Rode Gallowglassi. Je to nejmocnější žena, se kterou ses kdy muchloval. Takže mi řekni: miluješ ji?“

„No, hm.. já, hm… já nevím!“ Rod se posadil a položil si hlavu do dlaní. „Chci říct, přišlo to všechno tak náhle a já, hm…“

„No tak!“ mávl Brom nedočkavě rukou. „Přece musíš vědět, jestli ji miluješ.“

„No, řekl bych, hm… vážně nevím! Chci říct, to je téma, o kterém se dost těžko uvažuje objektivně, nemyslíš?“

„Ty nevíš?“ V Bromově tváři se objevilo bouřkové mračno.

„Ne, zatraceně, nevím!“

„Ty zatracené hloupé děcko, ty mizerná napodobenino muže! Cožpak neznáš vlastní srdce?“

„No, hm, tak za prvé aorta, srdeční komory a, hm…“

„Jak mám potom vědět, jestli ji miluješ?“

„A jak to mám, k sakru, vědět já?“ zařval Rod. „Zeptej se mýho koně.“

Do místnosti vtrhlo klopýtající páže. „Mylordi, její veličenstvo královna!“

Brom i Rod se rychle vymrštili a uklonili se.

Vešla Kateřina oděná do královského purpuru a rozpuštěné světlé vlasy jí tvořily kolem hlavy neuspořádaný bledý oblak. Vypadala velice unaveně a nevyspale.

„Dobrá, pánové,“ odsekla nevrle a posadila se k ohni, „jaké velké noviny mi to nesete, že jste považovali za nutné vzbudit mne uprostřed noci?“

Rod kývl hlavou k pážeti. Hoch zbledl, uklonil se a zmizel. „Clovisův dům je vzhůru, ve zbrani a na pochodu,“ informoval ji Rod.

Královna na něj mlčky hleděla, rty pootevřené. „Vyvalili se jižní bránou a ještě v noci vyrazili na Bredenskou pláň.“

Kateřina zavřela oči, vydechla a sklesla do křesla. „Nebe budiž pochváleno!“

„A Tuan Loguire,“ zabručel Rod.

Její oči se otevřely. „Ano. A Tuan Loguire,“ řekla váhavě.

Rod se odvrátil a přejel rukou po krbové římce. „Musí dostat jídlo a pití, aby cestou nezačali drancovat vesnice. A před nimi musí vyrazit kurýr, aby řekl vojákům, ať je nechají projít.“

„Ano,“ řekla neochotně, „jistě.“ Její oči se odvrátily k ohni. „Je to zvláštní, že ti, kdož ještě nedávno pozvedali své hlasy proti mně, teď pro mne bojují,“ zamumlala. Rod se na ni podíval a lehce ironicky se usmál.

„Tuan…“ zamumlala.

Brom si odkašlal a vykročil kupředu, ruce založené za zády. „Dnešní noci,“ zavrčel“ jsem mluvil s knížetem elfů; všechny jeho legie jsou naše.“

Královna jako by byla náhle znovu ve své kůži; hořce se usmála. „Legie elfů, Brome O'Berine?“

„Ach, nepodceňujte je.“ Rod se pohladil po zátylku, vzpomínaje na bouli a uvězněného vlkodlaka. „A k tomu všemu máme ještě tvůj vlastní čarodějnický coven…“

„… a nejmocnější čarodějnici celé Gramarye k tomu,“ dodal Brom. „Ach ano, a ji,“ přisvědčil Rod a šlehl po Bromovi pohledem. „Všichni připravení a dychtiví sloužit jediné panovnici v historii, která kdy chránila čarodějnice.“

Kateřininy oči se pomalu rozšiřovaly, jak poslouchala; teď se zamyšleně zahleděla do dáli. „Pak tedy vyhrajeme,“ zamumlala. „My vyhrajeme!“

„No, hm, se vší úctou k vašemu veličenstvu, hm, přesnější by bylo říct, že máme šanci.“

Bredenská pláň byla delta, otevřená od jihu, ale uzavřená ze severu soutokem dvou řek. Kolem každé z nich rostly hustě stromy, oddělující ji od pole. Pole samo bylo porostlé vysokou trávou a levandulí.

Ne že by ho mohli vidět, pomyslel si Rod, dřepící u ohně. Hustý opar zakrýval celé pole; alespoň Rod, který už se setkal s civilizačním smogem, to mohl nazývat oparem; ale Tuan, ohřívající si ruce nad ohněm naproti Rodovi, zavrtěl hlavou a zabručel: „To je ta nejhustší a nejneproniknutelnější mlha, mistře Gallowglasi, jakou jsem kdy viděl! Těžce dosedá na ducha bojovníků!“

Rod pozvedl obočí a zaposlouchal se do tichého reptání, které se k nim neslo přes pole z tábora žebráků. Čarodějnice byly nad věcí; obvyklý večírek začal včera v poledne, bez ohledu na počasí.

Otřásl se potlačovaným smíchem. „Nedělej si s tím starosti, Tuane. Předpo- hm, čarodějnice říkaly, že zítra bude krásný slunný den.“

„A svatý Jiří budiž pochválen, jestli do té doby nebudeme muset bojovat!“ Tuan se zachvěl a zabalil se do pláště.

Poslední zprávy od Bromových miniaturních špehů — které Rod okamžitě pojmenoval na Předsunutou šotčí rekognoskační skupinu — říkaly, že jižní vojska jsou vzdálena na půl dne cesty. Kateřina přijela spolu s Bromem a armádou včera večer a žebráci už tou dobou půl dne odpočívali. De facto byli tak horliví a připravení, že Tuanovi dalo práci je udržet; byli ochotni pokračovat na jih a napadnout šlechtice na pochodu.

„Stejně,“ řekl Rod a kousl se do rtu, „nevidím důvod, proč bychom s bojem měli čekat do rána. Můžeme je přepadnout v noci, když budou odpočívat.“

„Noční útok!“ vydechl Tuan zděšeně.

Rod pokrčil rameny. „Jistě, proč ne? Budou unaveni po celodenním putování a nebudou vědět, kde jsme. Budeme mít mnohem větší šanci zvítězit.“

„Jistě, a taky větší šanci zabít člověka tak, že o něj zakopnete, když padne!“

Rod si povzdechl a nechal si pro sebe, že přesně tohle už se mu jednou podařilo a že ten člověk byl jeden z pěti skvěle vycvičených nájemných zabijáků, kteří na něj číhali. Dalo by se říct, že občas musel bojovat ještě nečestněji a s daleko menším ospravedlněním, ale teď na to jaksi nebyla vhodná doba. A tak jen řekl: „Myslel jsem, že účelem boje je vyhrát.“