Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

„Ano,“ přisvědčil Tuan, upíraje oči do mlhy na jižnim konci pole, „ale ne takovým nečistým způsobem. Kdo by byl věrný královně, která takto zachází se svými vojáky?“

A to, jak musel Rod připustit, bylo jádro věci. Prestiž byla v tomto světě vším; a čest byla prubířským kamenem prestiže.

„No dobře,“ povzdechl si, „ty jsi tady doktor.“

Tuan se na něj zamračil. „Doktor? Nedovedu léčit nemocné.“

„Ne, ale jsi skvělý praktický psycholog. A tak se budu řídit tvým slovem, když jde o zacházení s lidmi.“

Tuan se smutně usmál a potřásl hlavou. „Příteli Rode, neumím ani zacházet s lidmi.“

Rod ho obdařil skeptickým pohledem. „No, možná, že ne, ale jsi čertovsky dobrý vůdce!“

„Ho!“ zahřímal čísi hlas.

Rod se otočil a zašklebil se na mohutný stín, nejistě se rýsující v mlze. „Všichni spokojeni?“

Velký Tom si proklestil cestu z mlhy a zašklebil se. „Nanejvýš šťastni, pane. Nikdy v životě ještě nepili takové víno, ani ho neměli tolik.“

„Hmmm.“ Rod stiskl rty. „Raději za chvíli zastavíme pípy. Nechceme přece, aby se nám všichni opili tak krátce před bojem.“

„Ne,“ opravil ho Tuan, skoro automaticky, jak si Rod všiml. „Nech je napít dosyta; tím dříve usnou. Ráno je vzbudíme brzy a každému dáme korbel nebo dva — pak budou bojovat jako skuteční démoni.“

Rod musel připustit, že je to pravda. Po žebrácích se nežádala přesnost a soustředění, jen to, aby se vrhli na nepřítele a porazili ho.

Noc byla tečkovaná světélky strážních ohňů, rozmazaných zvedající se mlhou. Ještě víc světélek bylo vidět na jihu, kde rozložili svou armádu šlechtici a rádcové.

Z louky na severu se ozýval opilý smích a křik spolu s neumělou hudbou — žebráci dostali nadmíru příjemný rozkaz pít tak rychle, jak dovedou.

Na stráni za řekou vládlo přísné, neschvalující ticho a tlumený svit lamp za hedvábím stanů, kde spalo královnino vojsko — dle nařízení střízlivé.

Ale v největším stanu, v Kateřinině, klid rozhodně nebyl.

„Ne, ne a znovu říkám ne!“ křičela královna, rozčileně přecházejíc sem a tam.

Otočila se a krátce zatleskala rukama. „Už nechci slyšet žádné vaše argumenty! Rozhodla jsem se a rozhodla jsem se nezvratně; já zítra pojedu v čele svých vojsk! Žádné další námitky nepřipouštím!“

Rod a Brom si vyměnili významné pohledy.

Tuanův obličej byl rudý zlostí, ukřivděním a znepokojením.

„Teď odejděte,“ řekla Kateřina a otočila se k nim zády.

Tři muži se váhavě uklonili a vycouvali ze stanu. „Co si usmyslí, to udělá,“ zabručel Brom. „Pak ji my tři musíme chránit a nechat vedení boje siru Marisovi.“

„To je ta nejjistější cesta, jak prohrát,“ zavrčel Rod. „Jeho způsob vedení boje je zastaralý jako falangy.“

Brom si povzdechl a protřel si oči. „Ale jak už jsem říkal, zemřu s ní. I když možná, že ještě můžeme přežít, protože mám malý plán.“

Než se ho mohli na něco zeptat, ustoupil do tmy, takže Rod usoudil, že jeho 'plán' spočíval v tom, že dodá Rodovi a Tuanovi ducha tvrzením, že ještě zbývá naděje.

„Můžeme zemřít při její obraně,“ zašeptal Tuan, náhle bledý. „Ale když bude po nás, zemře ona také a to mne děsí.“ Bezmocně rozhodil ruce. „Ale co mohu dělat?“

„No…“ Rod našpulil rty a ohlédl se přes rameno k osvětlenému stanu. „Znal bych jeden způsob, jak zajistit, že zítra nevyjede.“

„Pak mi ho řekni!“ Tuanova tvář zaplála divokou nadějí.

„Postarat se o to, aby se nebyla schopna posadit.“

Tuan vytřeštil oči. Do tváře se mu nalil nach, pak se zase vytratil, zanechávaje ho bledého a třesoucího se. „Co… tím chceš… jak to myslíš?“ Hlas měl přidušený a výhružný. Vstal a pozvedl pěst.

Rod se na něj podíval a zamračil se. „Naplácat jí. Nařezat jí na zadek tak, že se do příští neděle neposadí. Co jiného jsi myslel?“

Tuanova pěst pomalu klesla; do tváře se mu zase vrátila červená barva. „Aha,“ řekl a odvrátil se. „Máš pravdu,“ dodal po chvíli, „to by pomohlo.“

„Je to buď tohle, nebo ji nechat zemřít.“

Tuan přikývl a jako by ožil. Obrátil se ke královninu stanu, na okamžik zaváhal a pak vypjal prsa. „Pak to udělám. Omluv můj hněv, příteli Gallowglassi; na okamžik jsem měl dojem, že myslíš… něco jiného.“

Zhluboka se nadechl a rázně vykročil ke stanu.

U vchodu se zastavil, kývl na strážné, znovu vypjal prsa a vpochodoval dovnitř.

Rod se pobaveně usmál. „A pak, kdo má neslušné myšlenky!“ Zasmál se, potřásl hlavou a vydal se k táboru čarodějnic, přemýšleje o tom, že roky v Clovisově domě naučily Tuana mnohé o životě.

Z ničeho nic se objevila Gwendylon (doslova, neboť se zhmotnila ze vzduchu). Ostýchavě se usmála: „Co tě tak pobavilo, pane?“

Rod se zašklebil, uchopil ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě pro polibek; vroucí polibek; dlouhý polibek.

„Můj pane!“ zvolala a zapýřila se a pak si graciézně upravila vlasy.

Noční vánek k nim náhle zanesl zvuk pleskání, doprovázený ječením a křikem.

Zbrojnoši před stanem se vypjali do pozoru a pak se opatrně ohlédli ke vchodu. Jeden z nich se chystal rozhrnout závěs, ale druhý mu zadržel ruku a zavolal: „Potřebuje její veličenstvo naši pomoc?“

„Zůstaňte venku!“ zaječel zmučený hlas zevnitř. „Pro všechno, co je vám svaté, nevstupujte!“

Zbrojnoši si vyměnili zmatené pohledy, pak pokrčili rameny a vrátili se na své pozice, tu a tam se nervózně ohlížejíce přes rameno.

Ječení bylo čím dál tlumenější, pak se změnilo ve vzlykání. Pleskavé zvuky ustaly.

Pak zavládlo ticho.

Rod se podíval na Gwen. „O čem jsme to mluvili?“

Naklonila hlavu na stranu a změřila si ho šikmým pohledem. „Říkala jsem ti, můj pane, že dokážu slyšet všechny myšlenky, s výjimkou tvých.“

„Ano?“

„Ano. A v tamtom stanu teď myslí jen na samé příjemné věci.“

Světla ve stanu pohasla.

Gwendylon se zahihňala a odvrátila se. „Pojďme, můj pane. Bylo by nanejvýš nevhodné dál poslouchat. Dnes v noci musíš být brzo v posteli.“

„Probuď se, Rode Gallowglassi!“ Něco zacloumalo jeho ramenem.

Rod zavrčel a pootevřel oči. „Co si k čertu myslíš…“ Zarazil se, když zjistil, že hledí do Bromova obličeje.

„Ano,“ zavrčel Brom. „Oblékni se a pojď se mnou.“

„V noci před bojem nespím nahý,“ zavrčel Rod a velice opatrně se zvedl, aby neprobudil Gwendylon.

Když se na ni podíval, jeho obličej na chvíli zjihl. Rty se dotkl její tváře. Zavrtěla se, něco ze sna zamumlala a usmála se.

Rod vstal a jeho rysy zase ztvrdly.

Brom už dlouhými kroky kráčel ranním oparem, který se začínal trhat.

„No dobře, tak co se děje?“ zavrčel Rod, když ho dohonil.

„Teď mlč!“ odsekl Brom a oba zůstali zticha, dokud nedorazili na svah kopce daleko od stanů. Pak se podíval na Roda a vyštěkl: „Okamžitě mi řekni: Miluješ ji?“

Rod zbledl. Pak řekl tichým hlasem: „Tos mne probudil jen proto, aby ses na to zeptal?“

„Je to pro mne důležité,“ odsekl Brom. „Ty ji miluješ!“

Rod si založil ruce a zaklonil se. „Proč tě to k sakru zajímá? Jakým právem se do toho pleteš?“

Brom se odvrátil a na jeho tváři bylo vidět, že svádí těžký duševní boj. Když konečně zase promluvil, slova se z něj vyřinula jako příval. „Je to moje dcera, Rode Gallowglassi.“