Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Zadržela dech a ucouvla právě jen natolik, aby si ho mohla prohlédnout: „Skutečně, pane?“

„No, hm…“ Rod rychle zařadil zpátečku. „Na čtyřiadvacet hodin, řekněme.“

„To bude stačit,“ zašeptala smyslně a stejně smyslně se usmála.

Chvíli si ji měřil pohledem a pak řekl: „Vytáhni si to kanárčí peří z úst a odveď nás odsud!“

„Ano, pane!“ Obrátila se, až jí sukně zasvištěla vzduchem, a lehce se rozběhla po mechem obrostlých schodech.

Chvíli se za ní díval, jak běží, a v očích se mu zalesklo. Pak ji dohonil, chytil ji za rameno a obrátil ji obličejem k sobě.

Překvapeně se na něj podívala a pohled se jí opět zakalil. „Můj pane, nesmíme se zdržovat…“

„Nebude to trvat dlouho,“ odpověděl a energicky si ji k sobě přitáhl. Rty měla horké a vlhké a pod jeho ústy se ochotně otevřely…

Radostně vyjekla a odstrčila ho. „Ach! Za co bylo tohle?“

„Záloha,“ zašklebil se Rod.

Zahihňala se, pak se obrátila a táhla ho chodbou do tmy. „Musíme spěchat!“

Vyprostil svou ruku z její a díval se, jak utíká.

Za jeho zády se ozvalo tiché zachechtání.

Rod se po Loguirovi znechuceně ohlédl. „Šmíráku,“ zavrčel a rozběhl se za Gwen.

Slizké kamenné stěny chodby byly na obě strany sotva tři palce od jejich ramen. Běh po úzkých schodech, zatáčka a další běh; schody byly vlhké a kluzké od kapající vody, jež prosakovala z jezera nad nimi. Zdi byly posety ostrůvky bledého mechu jako boláky. Staré pavučiny visely z nízkého stropu.

Když vyběhli po dvanáctém schodišti, Rod uslyšel někde nad hlavou bublání vody.

„Zákrut řeky u jezera,“ oznámila mu Gwendylon. „Vyjdeme na povrch u jeho břehu.“ Rychle se podívala přes rameno. „Tvé rameno, pane Rode?“

„Ach, to počká,“ zavrčel Rod.

„Ještě krvácí?“

„Ne; zdá se, že kabátec ránu utěsnil. Ten účet za čistírnu ale nechci vidět.“

„Hm.“ Spěšně se obrátila. „Pak to tedy vydrží, až se dostaneme k řece. Spěchejmež, páni, musíme se tam dostat, než je napadne prohledat stáje.“

Rod se zamračil. „Proč? Vylezeme snad ve stáji?“

„Ne, u řeky, ale pokud budou hledat ve stáji, zjistí, že vévodův a tvůj černý oř zmizeli.“

„Tos mi neřekla!“ Rod si odkašlal a řekl trochu hlasitěji, než bylo nutné: „A kde je můj kůň teď?“

„Na břehu řeky, Rode,“ zamumlal Fessův hlas za jeho uchem, „s Velkým Tomem a dvěma skutečnými zvířaty.“

Gwendylon už už chtěla odpovědět, ale Rod ji předběhl. „Ano, ano, budou na břehu řeky, já vím.“

Gwen se zatvářila poněkud překvapeně.

„Ale jak Velký Tom věděl,“ pokračoval Rod, „že budeme potřebovat koně?“

Dívka se na něj zamračila a pak se odvrátila. „To já mu to řekla, pane. Nebyl to než nápad, ale uškodit nemohl. Zdálo se mi, že by se mohli hodit.“

„Zdálo,“ zopakoval Rod. Byla snad také jasnovidka?

„Ano pane, zdálo.“ Náhle zpomalila. „Našlapujte bedlivě, páni.“ Opatrně překročila něco, co leželo v chodbě.

Rod zastavil a prohlédl si to.

Byla to miniaturní lidská kostra, možná osmnáct palců dlouhá; ale proporce měla jako dospělý člověk, ne jako dítě. Plíseň ji zbarvila do zelena.

Podíval se na Gwendylon. „Tohle tu není moc dlouho,“ řekl. „Co je to?“

„Jeden z Maličkého lidu, pane.“ Ústa jí náhle ztvrdla. „Bylo tu zlé kouzlo, které přehlédl.“

Rod vzhlédl překvapený tónem jejího hlasu, ignoruje Loguirův užaslý výkřik.

Tvář měla jakoby vytesanou z kamene. „Ubohý maličký chlapík,“ zamumlala. „Nemáme ani čas ho pohřbít.“ Otočila se a spěchala dál.

Rod opatrně překročil malou kostru a rozběhl se za ní.

„Co to bylo za kouzlo?“ zeptal se, když ji dostihl.

„Bylo to něco… jako zpívání… ve vzduchu, pane, ale ne pro uši, nýbrž pro mysl. Kdyby ses ty nebo já pokusil běžet proti tomu, zastavilo by nás to jako zeď. Ale pro Maličký lid to bylo smrtelné.“

Rod se zamračil. „Zpívání, říkáš?“

„Ano, pane. Ale ne pro uši, jak jsem řekla.“

Silové pole! Ale to bylo nemožné. Zeptej se kteréhokoliv fyzika a on ti to řekne…

„Kdy se to stalo?“

„Událo se to před pěti lety, pane. Netrvalo to déle než měsíc, a jeho pán buďto nezjistil, že jsem ho zastavila, nebo ho nikdy znovu nespustil.“

Rod se zastavil a počkal, až ho Loguire dohoní. Díval se za jemnou, velice ženskou postavou, která spěchala chodbou před nimi. Pak zavřel ústa, polkl a rozběhl se za ní.

Silové pole! A právě před pěti lety se objevil Durer…

Rod si znovu vzpomněl na stupnici na předpokládaném stroji času. Pak pohlédl na Gweniny dlouhé rudé vlasy, které za ní při běhu vlály.

A ona ho zastavila? Zařízení z budoucnosti a ona ho zastavila?

Podíval se na vesnické děvče s novým respektem.

„Hm, Gwen, drahoušku…“

„Ano, můj pane?“ Obrátila se na něj s výrazem příjemného překvapení v lehce zrudlém obličeji.

Zamračil se. Co…? Ach. Nazval ji 'Gwen' a taky 'drahoušku'.

„Ano, můj pane, zažehnala jsem to. Ale Maličký lid už sem od té doby nechodí a myslím, že je to moudré.“

Ano, pomyslel si Rod, velice moudré. Durer & spol. by jistě neshlíželi na maličké špiony laskavě a pravděpodobně by zavedli nějaké nepříjemné preventivní opatření. Nepřítomně upřel oči na Gwendylonina záda; byla pořád samé překvapení, ta maličká…

„Už tam budeme, páni!“

Rod natáhl krk a uviděl před sebou jiskřičku tlumeného světla. Svítící koule v Gwenině ruce zhasla.

O chvíli později už stoupali větrným, plevelem zarostlým tunelem do měsíční noci. Několik yardů dál tekla řeka, lemovaná vrbami a cypřiši. Noční vítr byl vlhký a chladný. Loguire se zachvěl.

„Pane!“ ozval se tichý výkřik a ze stínu říčního břehu se vynořil Velký Tom, který vedl tři koně.

Rod popadl Gwen za ruku a rozběhl se ke koním… a byl zastaven nanejvýš neženským škubnutím za ruku — naštěstí za tu zdravou.

„Ne, můj pane,“ řekla dívka pevně. „Nejprve se musím podívat na tvé zranění.“

„Poslyš, teď není čas…“ zavrčel Rod, ale náhlá řezavá bolest v rameni ho umlčela.

„Dříve nebo později nás to stejně zpomalí,“ řekla dívka rozhodně. „Raději se na to podívám hned, když to zabere pouhou chviličku.“

Rod si povzdechl a kapituloval. Díval se se zájmem znalce, jak sbíhá k řece, a přemýšlel, odkud se v něm bere ten podivný příjemný pocit.

„Má pravdu,“ zavrčel Loguire a vytrhl tak Roda z příjemných úvah. „Teď zatni zuby.“

Rozepnul Rodův kabátec, nechávaje jeho nesmělý protest bez povšimnutí. Jedním škubnutím strhl látku z rány. „Ať chvíli volně krvácí,“ vysvětlil mu vévoda.

Pak se vrátila Gwendylon s hrstí nějakých bylin a malým koženým měchem — spolehni se na Toma, že nějaký šnaps u sebe vždycky mít bude, pomyslel si Rod — a snad o pět minut později už ji Rod vysadil do Fessova sedla a vyskočil za ní. Pak koně pobídl patami. Gwendylon překvapeně vykřikla, když se kůň dal do cvalu, pak se obrátila a zmateně se na Roda zamračila.

„Proto mu říkám Železňák,“ vysvětlil Rod. „Jen se uvolni a opři se o mně. Máme před sebou dlouhou jízdu.“

„Ale můj pane, já nepotřebuji — “

„Máme jen tři koně, Gwen. Někdo musí jet na tandemu. Neboj se, Fess si toho rozdílu ani nevšimne.“