Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Здесь есть возможность читать онлайн «Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1995, Издательство: Polaris, Жанр: Фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Čarodějem sobě navzdory: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Čarodějem sobě navzdory»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Magie a věda se navzájem vylučují — ale ne na Gramarye…
Christopher Stasheff je znám zejména díky fantasy sérii o Rodu Gallowglassovi - Čarodějem sobě navzdory. Jinak píše většinou další fantasy o čarodějích a čarodějnicích...

Čarodějem sobě navzdory — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Čarodějem sobě navzdory», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

„Ale můj pane, já — “

„Pst! Mylorde Loguire!“ zavolal přes rameno. „Veď nás, mylorde, ty znáš svou zem nejlépe!“

Loguire mlčky přikývl a popohnal svého velkého oře; ten trochu zrychlil a předehnal Roda. Rod se zařadil za něj, poslouchaje dunění kopyt Tomova koně za sebou. „Věř mi, pane, není třeba — “

„Dost času promluvit si později,“ zavrčel Rod. „Zanecháváme za sebou stopu jasnou jako Polárka. Měli bychom se dostat co nejdál a co nejrychleji to půjde, než nás začnou pronásledovat.“

Gwendylon si povzdechla. „Ohlédni se, můj pane.“

Rod to udělal a uviděl zástup alespoň stovky elfů, lemujících jejich cestu s miniaturními košťaty v rukou a zametajících každou stopu po jejich koních — někteří dokonce zvedali traviny, které ohnuly jejich podkovy.

Rod křečovitě zavřel oči. „Ne. Ach, ne. Proč já, můj Bože? Proč právě já?“

Obrátil se zpět ke Gwedylon. „Gwen, to ty jsi sem zavolala ty… Gwen!“

Sedlo bylo prázdné. Dívka byla pryč.

„Gwen!“ vykřikl a přitáhl uzdu.

„No vážně, Rode,“ zaprotestoval hlas za jeho uchem. „Musím tě požádat, abys laskavě ovládal — “

„Gwendylon!“ zaječel Rod.

Z nebe mu odpověděl křik podobný zachechtání racka.

Rod vzhlédl.

Říční orel. Tentýž. Byl by ochoten na to přísahat. Místo toho jen zaklel.

Pták se snesl níž, obkroužil Rodovu hlavu a znovu zakřičel.

Jak může, k čertu, orlí křik znít tak žensky?

Orel se od něj oddělil a přeletěl před čumákem Loguirova koně. Ještě jednou jim zakroužil nad hlavami a pak se rozletěl do dálky.

„Jo, jo,“ zavrčel Rod, „já mám poslání. Já musím držet partu pohromadě. Fessi, sleduj toho ptáka! Fessi? Fessi!“

Kůň stál s nohama strnule nataženýma a hlava se mu volné houpala mezi nimi.

To blahodárně zapůsobilo na Rodovy nervy. Natáhl se a stiskl resetovací knoflík.

Jeli na sever a po první půlhodině zvolnili klus. Loguire jel v sedle zhroucený, a než ho osvěžil chladný ranní větřík, skoro vyčerpáním usnul.

Po pravdě řečeno, Rod na tom nebyl o mnoho lépe. Pobídl koně a jel vedle Loguira. „Tamhle na poli jsou stohy, mylorde. Musíme si odpočinout. Za chvíli vyjde slunce a cestovat ve dne je pro nás nebezpečné.“

Loguire zvedl hlavu a zamrkal. „Ano. Ano, samozřejmě.“ Přitáhl svému koni uzdu. Rod a Tom ho následovali.

Překonali živý plot kolem cesty a rozjeli se k nejbližšímu stohu. Rod seskočil a přidržel koně vévodovi, který div že ze sedla nespadl. Velký Tom odsedlal koně a plácnutím do zadku je poslal, aby se na poli napásli, zatímco Rod napůl vedl a napůl táhl starého šlechtice ke stohu.

Položil Loguira do sena, o několik kroků ustoupil a zamumlal: „Fessi.“

„Ano, Rode.“

„Odveď ty herky kousek dál, někam, kde nebudou tak nápadné, ano? A za soumraku je sem zase přiveď.“

„Provedu, Rode.“

Rod zůstal ještě chvíli stát a poslouchal vzdalující se bubnování koňských kopyt.

Podíval se na Loguira; starý muž zmožený psychickým napětím a celonoční jízdou usnul takřka okamžitě. Rod se nad ním sklonil, aby ho přikryl. Když se podíval po Velkém Tomovi, zahlédl už jen jeho nohy mizící v nitru stohu. Sedla a postroje už byly ukryty pod senem.

Nohy se ztratily, pak se stoh několikrát otřásl a vykoukla z něj Tomova brunátná tvář. „Měl by ses co nejrychleji schovat, pane. Co nevidět vyjde slunce a není nutné, aby nás viděli vesničané.“

„Nepřijdou až k tomuhle stohu?“

„Ne. Tohle pole už je pokosené a bude ještě pár dnů trvat, než se seno začne svážet „do stodol.“

Rod přikývl. Odrazil se a šipkou se vrhl do stohu. Když se obrátil, viděl, jak za sebou Velký Tom zakrývá otvor. „Dobrou noc, Velký Tome.“

„'Brý ráno, pane,“ odpověděl tlumený hlas ze sena.

Rod se zasmál, potřásl hlavou a pustil se do výroby pohodlného pelechu. Vtom uslyšel tiché zamňoukání a vedle něj se do sena snesl říční orel. Jeho obrysy zmatněly a zavlnily se a vzápětí vedle něj ležela Gwendylon.

Uličnicky se usmála a začala si rozvazovat tkanici živůtku. „Čtyřiadvacet hodin, můj pane. Od úsvitu do úsvitu. Říkal jsi, že tak dlouho mi budeš k službám.“

„Ale — ale — ale…“ Rod vytřeštil oči a suše polkl, když uviděl, jak se Gwendylonin živůtek rozevřel a byl odhozen do sena. Dívka si začala vyhrnovat blůzu.

Polkl znovu a zakoktal: „Ale — ale někdo by měl držet hlídku!“

„Žádný strach,“ zamumlala. Blůza odletěla za živůtkem. „Mí přátelé se o to postarají.“

„Tví přátelé?“ Rod jaksi mimochodem zaregistroval, že na místním stupni kultury nebylo ještě objeveno spodní prádlo.

Alespoň Gwendylon ho nenosila.

„Jistě, Maličký lid.“ Sukně a spodnička se hladce snesly na hromadu.

Zapadající slunce už barvilo oblohu do zlatova, když Rodova hlava vykoukla ze stohu.

Rozhlédl se, nadechl se chladného, čerstvého večerního vzduchu a vydal ze sebe hluboké uspokojené povzdechnutí.

Cítil se nesmírně skvěle.

Jedním máchnutím ruky odhodil seno, které ho zakrývalo, stranou, a zatímco jeho oči pomalu a zálibně putovaly po Gweniných křivkách, pomyslel si, že to byl rušný den.

Nahnul se k ní a přitiskl své rty na její v dlouhém a hlubokém polibku. Cítil, jak se před ním probouzí.

Odtáhl se; její oči se napůl otevřely. Její rty se pomalu prohnuly do smyslného úsměvu.

Protáhla se, pomalu a rozkošnicky. Roda překvapilo, jak rychle mu při tom stoupl pulz. Jeho mínění o sobě samém utrpělo další vroubek.

Zato jeho mínění o ní už bylo tak dost vysoké. Se slabým znepokojením zjistil, že začíná litovat, že je tulákem bez domova. Také zaznamenal, že ho hryže něco na bázi svědomí. Podívala se mu do očí a rázem vystřízlivěla. „Proč jsi smutný, pane?“

„Tobě nevadí, že jsi využívána, Gwen?“

Líně se usmála. „A tobě, pane?“

„Hm, ne…“ Rod se zamračil na své dlaně. „Ale to je něco jiného. Chci říct, já jsem přece muž.“

„O tom vůbec nepochybuji,“ zavrněla a přitom ho kousla do ušního lalůčku.

Zašklebil se a ucukl, pak sejí to pokusil oplatit stejně; ale ona s jeho uchem ještě neskončila.

„Muži jsou hloupí,“ zamumlala mezi dvojím kousnutím. „Pořád mluvíte o tom, co není, místo abyste mluvili o tom, co je. Skonči s nocí a žij večerem, když už nastal.“ S majetnickým potěšením si ho prohlížela zpod ztěžklých víček od hlavy až k patě.

No dobře, pomyslel si Rod, tolik k mému pokusu zachovat se čestně… „Kamere“ Koneckonců, existoval jen jediný způsob, jak jí ten potměšilý úsměv setřít z tváře.

Velký Tom si vybral právě tento okamžik, aby zavolal: „Pane! Slunce už zapadá a my musíme vyrazit!“

„Musíme, můj pane?“ zeptala se zarmouceně.

„Musíme,“ odpověděl. „Povinnost volá — nebo alespoň Velký Tom. Vzhůru za větší slávu Francie! nebo něco na ten způsob…“

Další dva dny pochodu, při kterém střídali cval a klus, je přivedly zpátky do hlavního města.

Když o sedmé hodině noční přejížděli most přes řeku, která se točila kolem města, uviděl ke svému překvapení Rod dva pěší vojáky s píkami a pochodněmi, planoucími do tmy.

„Uvolním cestu,“ zamumlal Velký Tom a pobídl svého koně před Roda a Longuira. „Ustupte,“ křikl na strážné, „mí páni si přejí projet!“

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Čarodějem sobě navzdory»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Čarodějem sobě navzdory» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Christopher Golden - Ararat
Christopher Golden
Terry Pratchett - Čarodějky na cestách
Terry Pratchett
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
Christopher Stasheff - The Warlock is Missing
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
Christopher Stasheff - King Kobold Revived
Christopher Stasheff
Helen Christopher und Michael Christopher - Hin und Weg - Varanasi
Helen Christopher und Michael Christopher
Отзывы о книге «Čarodějem sobě navzdory»

Обсуждение, отзывы о книге «Čarodějem sobě navzdory» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x