Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

„Žena nemůže moudře vládnout,“ zabručel rádce Di Mediciho a Di Medici se toho ihned chytil: „Můj dobrý a ctihodný bratranče, Bůh nedal ženě moudrost, aby vládla.“

Bourbon se narážky chytil. „Ano, dobrý strýče. Proč nám nedá krále? Nechť se vdá, je-li jejím přáním, aby byla země dobře spravována.“

Rod si pomyslel, jestli Bourbon náhodou není odmítnutým nápadníkem. Bylo v něm cosi chlípného a vůbec nic romantického.

„Vláda je po právu její!“ zaduněl Loguire. „Ona je z krve Plantagenetů a jí patří koruna této země od narození. To jste, mí dobří synovci, tak snadno zapomněli na přísahu, kterou jste se zavázali věrností tomu jménu?“

„Dynastie se hroutí,“ zamumlal Bourbonův rádce a v očích se mu zalesklo.

„Ano!“ zahřměl vévoda bourbonský. „Krev Plantagenetů zřídla a zkazila se, můj dobrý pane!“

Ach tak, pomyslel si Rod. Už ne strýček…

„Zřídla a zeslábla, můj pane!“ pokračoval Bourbon. „Zeslábla tak, že už nedokáže dát život muži, ale pouze ženě, slabé dívce s ženskými rozmary a vrtochy, která nám má vládnout! Linie Plantagenetů už dospěla ke svému konci; nás nový král potřebuje novou krev!“

„Krev Bourbonů?“ Loguire pozvedl obočí a opovržlivě se usmál.

Bourbonova tvář zrudla a oči mu vylezly z důlků. Začal něco koktat, když tu ho přerušil vévoda Medicejský.

„Ne, můj dobrý bratrance, ne krev Bourbonů. Jakou krev bychom si mohli přát pro krále, když ne krev nejurozenějšího šlechtice jihu?“

Loguire vytřeštil oči a překvapením a zděšením celý zbledl. „K tomu se nepropůjčím!“ zasyčel.

„Ne, můj pane, a my to dobře víme,“ pokračoval Di Medici skoro konejšivě. „Co hledáme, je dobrá krev odvážného a rozhodného muže, mladíka, který ví, co je třeba udělat, a nebude váhat to udělat.“

Jeho hlas zazněl silněji. „Jakého krále bychom si mohli přát, když ne Anselma, Loguirova syna?“

Loguire sebou škubl, jako by dostal políček. Tvář měl náhle bledou a voskovou s šedým nádechem. Třesoucí se rukou zatápal za sebou, až sevřel opěradlo svého trůnu. Stáří na něj dolehlo tíhou let.

Pomalu se posadil na okraj křesla. Jeho prázdné oči vyhledaly syna a pak se odvrátily a rozhlédly se po shromážděných.

„Lumpové!“ zasyčel. „Zatracení špinaví lumpové! Tak vy mi chcete ukrást syna…“

Anselm vzdorně vysunul bradu, ale v očích se mu zračila hanba a strach. „Ne, můj pane. Byl jsem s nimi od samého začátku.“

Loguirovy prázdné oči se na něj znovu upřely. „Dokonce i ty…“

Jeho hlas zesílil. „Jsi lump jako všichni ostatní. Jsi větší lump než oni!“

Náhle Durer odstoupil ze svého místa po Loguirově boku a postavil se vedle Anselma. Jeho úsměv se rozšířil v triumfální škleb.

Loguirovy oči se na něj pomalu zaostřily. Jejich pohledy se setkaly.

Síní se ozvalo tiché zašumění, jak všichni rádcové natáhli krky, aby lépe viděli.

„Ne,“ zašeptal Loguire, „tys to byl…“

Namáhavě se zvedl. Pak, pomalu a uvážlivě, se podíval každému z nejvyšších lordů do očí. Nakonec se podíval na Durera.

„Všichni jste jedné mysli.“ Jeho hlas získával na síle; ale byla to síla hořkosti a zklamání. „Radili jste se už předem, nemám pravdu? Už jste se rozhodli; každý z vás svedl svůj boj s vlastním svědomím a zvítězil.“ Jeho hlas ještě ztvrdl. „Jaký kapelník vás ovládá svou taktovkou, že všechny vaše duše zní v jediném akordu?“

V Durerových očích se zablesklo. Jeho ústa se už už otvíraly, ale Loguire ho umlčel. „Ty! Ty z hvězd! Přišel jsi ke mně před pěti lety a já, starý blázen, jsem si myslel: 'Dobře'. A když se tví parchanti, podlézaví služebníci, vkrádali jeden po druhém do mé domácnosti, stále jsem se radoval — já starý, pošetilý blázen!“

Zvedl oči a vyhledal Anselma. „Anselme, kterého jsem kdysi nazýval svým synem, probuď se a slyš! Střez se muže, který ochutnává tvé maso, protože ten ho může nejsnadněji otrávit!“

Rod náhle věděl, jak sněm musí skončit. Rádcové si nemohou dovolit riskovat, že Loguire odejde živ; starý muž byl stále silný a plný života, stále nepokořitelný. Mohl být schopen znovu zavolat své lordy k pořádku. Ta možnost sice nebyla velká, ale byla tu, a Durer si nemohl dovolit ji riskovat.

Anselm vypjal hruď a ve tváři se mu objevil vzdorovitý výraz. Položil Durerovi ruku na rameno, nevšímaje si, že mužíkovi cvakly zuby a div že si nepřekousl jazyk.

„Tomuto muži věřím,“ prohlásil něčím, co by se dalo označit jako zvonivý hlas. „Byl se mnou od samého počátku a já vítám jeho moudrost — jako bych přivítal tvou, kdyby ses k nám připojil.“

Loguirovy oči se zúžily. „Nikdy,“ odsekl. „Vari, falešný synu se zrádným jazykem! Dřív zemřu, než bych se k vám připojil!“

„Vybral sis,“ vyštěkl Durer. „Jmenuj způsob, kterým chceš zemřít.“

Loguire vytřeštil oči a pak se v jediném okamžiku vymrštil do plné výšky.

Anselm, očividně zaskočený, zakoktal: „Buď — buď zticha, Durere! On je — je blázen, jistě, a zrádce země. Ale je mým otcem a nikdo se ho nesmí dotknout!“

Durerovo obočí vyskočilo nahoru. „Chceš hřát hada na svých prsou, my lorde? Nicméně, je-li to přání všech šlechticů a nejen tvoje, musí být vyplněno.“

Pozvedl hlas a zvolal: „Co říkáte vy, pánové? Má tento muž zemřít?“

Na okamžik zavládlo ticho. Rod sevřel ruku na páce dveří; musí odtamtud Loguira dostat. Mohl otevřít dveře a vtáhnout vévodu do chodby, než si kdo uvědomí, co se děje…

Ale dokáže je zase zavřít, než vniknou dovnitř? Pravděpodobně ne; nepřátelé byli příliš blízko. Alespoň od Durera se dalo čekat, že bude jednat velice rychle.

Kdyby jen panty a pružiny byly ve slušném stavu! Bohužel, nedalo se čekat, že by je za posledních pár století někdo příliš udržoval.

Síní se rozezněl sbor váhavých „Ano.“

Durer se obrátil k Loguirovi a dvorně se před ním uklonil. „Rozsudek zní smrt, můj pane.“

Vytáhl dýku a vykročil vpřed.

A světlo zhaslo.

Rod stál na okamžik zmatený v úplné tmě. Jak…?

Pak se celou váhou opřel do páky. Zatímco se dveře se skřípěním otvíraly, vytáhl svou dýku. Teď konej, myslet můžeš potom.

Zasténání těžkých kamenných dveří roztálo překvapené ticho. Náhle začali všichni v síni křičet — někteří zlostí, jiní úzkostí, další volali na sluhy, aby přinesli pochodně.

Hluk byl dobrou rouškou. Rod vyskočil z chodby a začal slepě tápat, dokud nenarazil do něčího hrudního koše. Ten někdo vykřikl a pokusil se ho uhodit. Rod na poslední chvíli uhnul hlavou a cítil, jak mu rána sklouzla po vlasech. Stiskl knoflík na jílci své dýky a v krátkém záblesku světla identifikoval útočníka jako vévodu Loguira.

S hněvivým zavytím se na něj vrhl další útočník. Rod vykřikl a zavrávoral, když mu ocelový břit projel ramenem. Durer si záblesku zjevně všiml také.

Dýka pronikla hlouběji do Rodova ramene; ucítil, jak mu po paži stéká potůček teplé krve a odkutálel se stranou.

Ale starý strašák se ho jen tak nepustil. Rod se ohnal a podařilo se mu uchopit muže za zápěstí ruky, ve které držel nůž.

Mužík byl ale neuvěřitelně silný. Začal mu ruku tlačit níž a níž, až Rod ucítil, že se dýka dotýká špičkou jeho hrdla. Pokusil se přinutit druhou ruku, aby mu pomohla tlačit. Jeho rameno křičelo bolestí, ale ruka byla bezvládná.