Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Здесь есть возможность читать онлайн «Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory» весь текст электронной книги совершенно бесплатно (целиком полную версию без сокращений). В некоторых случаях можно слушать аудио, скачать через торрент в формате fb2 и присутствует краткое содержание. Город: Praha, Год выпуска: 1995, Издательство: Polaris, Жанр: Фэнтези, на чешском языке. Описание произведения, (предисловие) а так же отзывы посетителей доступны на портале библиотеки ЛибКат.

Čarodějem sobě navzdory: краткое содержание, описание и аннотация

Предлагаем к чтению аннотацию, описание, краткое содержание или предисловие (зависит от того, что написал сам автор книги «Čarodějem sobě navzdory»). Если вы не нашли необходимую информацию о книге — напишите в комментариях, мы постараемся отыскать её.

Magie a věda se navzájem vylučují — ale ne na Gramarye…
Christopher Stasheff je znám zejména díky fantasy sérii o Rodu Gallowglassovi - Čarodějem sobě navzdory. Jinak píše většinou další fantasy o čarodějích a čarodějnicích...

Čarodějem sobě navzdory — читать онлайн бесплатно полную книгу (весь текст) целиком

Ниже представлен текст книги, разбитый по страницам. Система сохранения места последней прочитанной страницы, позволяет с удобством читать онлайн бесплатно книгу «Čarodějem sobě navzdory», без необходимости каждый раз заново искать на чём Вы остановились. Поставьте закладку, и сможете в любой момент перейти на страницу, на которой закончили чтение.

Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Starý vévoda vyskočil na nohy a zařval: „Dost už těch pomluv!“

„Pomluv!“ Anselmova židle se s rámusem převrhla, jak mladík vyskočil, aby se postavil svému otci. „A je urážka i to, když řeknu, že plivla na ctné jméno Loguire, ano, a ne jednou, ale dvakrát, a kdykoliv to udělá znovu?“

Loguirova tvář zbrunátněla, hrdlo se mu napjalo výtkou, ale dřív, než ji mohl vyslovit, Rod zamumlal: „Ne, můj pane, ne tak příkře. Nikoliv porážka, ale pořádek.“

V příštím momentu se ocitl v ohnisku laserových pohledů Anselma i Durera, ale to už Loguire zaburácel: „Ano!“ a v jeho hlase byla radost i úleva. „Promluvil bez vyzvání, ale promluvil správně! Naše mladá královna je tvrdohlavá, ale toho je třeba využít a ne ji zavrhnout. Musí se naučit, že její moc není absolutní a že i ona se musí zodpovídat; ale je svrchovaná panovnice a nesmí být svržena!“

Anselm něco zamumlal, obličej se mu zbarvil do ruda a oči mu vylezly z důlků; na okamžik to vypadalo, že se vzteky zalkne, ale pak ze sebe konečně vyrazil: „Ne, stokrát ne! Ne, říkám já! Žena jako svrchovaná panovnice? To je směšné! A ta rozmazlená arogantní čubka-“

„Mlč!“ zahřměl Loguire, a dokonce i čtyři nejvyšší lordi se při divoké síle jeho hlasu přikrčili.

Co se Anselma týče, ten jen zbledl a mlčky zíral na bělobradého obra před sebou, který jako by ještě vyrostl a tyčil se teď nad ním jako věž.

Pak, pomalu a s větší důstojností, než jakou Rod kdy u člověka viděl, s opravdovou důstojnosti vladaře se Loguire posadil, aniž při tom spustil oči ze svého syna. „Odeber se do svých komnat,“ řekl chladným, monotónním hlasem. „Nebudeme o tom mluvit do večerního sezení.“

Anselmovi se nějak podařilo sebrat síly a znovu vysunul bradu — gesto, které by někomu mohlo připadat zbytečně pompézní a směšné — a otočil se na podpatku. Jak kráčel ke dveřím, zachytil pohledem Roda. Vztek a ponížení se v něm vzduly a on se rozpřáhl, aby pěvce obdařil ranou pěstí.

„Ne!“ štěkl Loguire a Anselm ztuhl.

„Tento muž,“ řekl vévoda, mluvě v centimetrech, „řekl pravdu. Nedovolím, aby s ním bylo zle zacházeno.“

Anselm znovu zkřížil pohled se svým otcem; pak se zachvěl a sklopil oči. Odvrátil se a dveře se za ním zabouchly.

„Pěvče,“ zaburácel Loguire, „hraj!“

Rod sáhl do strun, a zatímco hrál 'Starého Tora Tappana', přemýšlel.

Takže večer má být válečná porada, co? A hlavním bodem bude očividně konstituční monarchie verzus vojenská diktatura, ačkoliv to ze zúčastněných mohl vědět jen on a Durer. Dobrá, však věděl, na které straně stojí.

Znovu se podíval na vzpřímenou postavu starého vévody, který pomalu jedl bílý chléb, rty sevřené a obočí nakřabatělé v posupném mračení. V jeho hlubokých, kalných očí se odrážel pouhý stín smutku.

Ano, Rod věděl, na které straně stojí.

Setkali se ve velké síni, dost velké na to, aby mohla sloužit jako hangár pro slušnou kosmickou loď, kdyby Gramariáni věděli, co to kosmické lodě jsou.

Kamenná podlaha byla zdobena Loguirovými erby. Zhruba každý yard byly na stěnách stříbrné kruhy, nesoucí pochodně. Strop byl klenutý a pozlacený a z jeho středu visel obrovský stříbrný lustr. Ve zdech nebyla žádná okna, ale na tom stejné málo záleželo, neboť venku už vládla noc.

Loguire seděl ve velkém vyřezávaném křesle na jednom konci síně, zády ke stěně zdobené praporci jeho rodových barev. Jeho křeslo stálo na čtyřnohém pódiu, takže k němu museli stojící lordi vzhlížet.

Byla jich tam pěkná řádka, nejen dvanáct nejvyšších, ale s nimi i hrabata, baroni, rytíři a jejich vazalové.

A u každého z nich stál, nebo se spíš hrbil, vyzáblý scvrklý mužík s pečlivě učesaným řídkým porostem na hlavě.

Rod obhlédl síň a jeho rty se našpulily do bezhlesného hvízdnutí. Nenapadlo ho, že by rádců mohlo být tolik. Jen v sále jich bylo nejméně padesát, možná i sedmdesát.

A mohlo jich tam být ještě víc, mimo jeho zorné pole. V tu chvíli ho měl totiž značně omezené a k tomu se díval jen jedním okem.

Pochodně, které osvětlovaly síň, byly upevněny v stříbrných kruzích, připevněných na zeď třemi šrouby. Ale u kruhu za Loguirovým trůnem jeden šroub chyběl a kámen za ním byl do hloubky zhruba jednoho palce provrtán a pak vydlabán v dutinu, která bez obtíží pojala mužskou hlavu. Ta hlava patřila Rodovi, který stál v temné chodbě za zdí.

Jeho průzor mu umožňoval skvělý výhled na temeno Loguirovy hlavy stejně jako pohled přes jeho rameno na lidi, kteří s ním mluvili.

Pravou rukou se držel páky; kdyby ji stlačil dolů — pokud nebyla úplně zarezivělá — kámen před ním by se odsunul a vytvořil by příhodné dveře. Soudě dle pohledu do obličejů mužů, jež stáli proti Loguirovi, se to mohlo hodit.

Muž, který stál přímo před vévodou, byl Anselm. Bourbon a Di Medici stáli po mladíkových stranách. Durer stál přirozeně po Loguirově levici.

Loguire se ztěžka zvedl. „Sešli jsme se,“ zahřměl jeho hlas. „V této síni se shromáždila veškerá urozená krev Gramarye, skutečná síla země.“ Pomalu si prohlédl tváře před sebou, dívaje se každému z bratrů nejvyšších lordů přímo do očí.

„Sešli jsme se,“ pokračoval, „abychom rozhodli o přiměřeném napomenutí pro královnu Kateřinu.“

Vévoda Bourbonský ztuhl, svěsil ruce a mírně se rozkročil. Byl to opravdový obr s huňatým obočím a plnovousem spadajícím na hruď. Sevřel ruce v pěsti a stiskl rty. V jeho postoji bylo cosi kradmého, rozpačitého.

Vzhlédl k Loguirovi. „Nikoliv, dobrý strýče, pochopils to špatně.

Sešli jsme se proto, abychom se dohodli, jak svrhneme tu, která pošlapala čest a moc našich šlechtických domů.“

Loguire ztuhl a jeho oči se hněvivě rozšířily. „Ne!“ vyštěkl, „není důvod — “

„Důvod!“ Bourbon bojovně vysunul svou černou bradu. „Zatížila naše země vyššími daněmi než kdokoliv v historii naší tradice a marní je na špinavé žebráky a raby; každý měsíc posílá své soudce, aby vyslechli stížnosti poddaných z našich panství; a teď chce na naše farnosti dosadit své kněze — a my že nemáme důvod? Oloupila nás o vládu nad našimi vlastními panstvími a pak nám vmete do tváře urážku, když dopřeje sluchu petici všivých žebráků dřív, než vyslechne naši!“

Di Medici se naklonil, aby lépe slyšel, co říká vyzáblý mužík po jeho pravici, slabě se usmál a zamumlal: „Copak je zvykem, aby vládce přijímal petice nevolníků ve Velké síni?“

„Nikdy!“ zahřměl Bourbon, „Ale teď naše útlocitná vladařka staví lůzu před nás! A to, můj ctihodný vévodo, je jen největší z jejích výstředností a zvěrstev, kterými rozmetala posvátnou tradici a zvyklosti naší země. A to je ještě dítě! Co bude dělat, lorde, až dospěje?“

Odmlčel se, aby nabral dech, pak potřásl hlavou a zavrčel. „Ne, můj dobrý bratranče! Musíme ji sesadit!“

„Ano,“ zamumlal Di Medici.

„Ano,“ prohlásili ostatní lordi.

„Ano,“ dunělo síní znova a znova, až se jednotlivá slova slila v jediné rozezlené hučení. „Ano!“ a „Ano!“ a „Ano!“

„Ne, já říkám ne!“ zařval Loguire přes všechny ty hlasy.

Síň ztichla. Loguire se vypjal do plné výšky, až vypadal mnohem víc jako král než jako vévoda. Jeho hlas byl klidný, ale ostrý jako břit válečné sekery. „Je svrchovaná královna. Vrtošivá, to ano, a svévolná, horkokrevná a tvrdohlavá. Ale to jsou chyby mládí, dítěte, které se musí naučit, že jeho moc je omezená. My jí teď ta omezení musíme ukázat. To smíme udělat a nic víc. Naše věc nepřipouští další akci.“

Читать дальше
Тёмная тема
Сбросить

Интервал:

Закладка:

Сделать

Похожие книги на «Čarodějem sobě navzdory»

Представляем Вашему вниманию похожие книги на «Čarodějem sobě navzdory» списком для выбора. Мы отобрали схожую по названию и смыслу литературу в надежде предоставить читателям больше вариантов отыскать новые, интересные, ещё непрочитанные произведения.


Christopher Golden - Ararat
Christopher Golden
Terry Pratchett - Čarodějky na cestách
Terry Pratchett
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
Christopher Stasheff - The Warlock is Missing
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
libcat.ru: книга без обложки
Christopher Stasheff
Christopher Stasheff - King Kobold Revived
Christopher Stasheff
Helen Christopher und Michael Christopher - Hin und Weg - Varanasi
Helen Christopher und Michael Christopher
Отзывы о книге «Čarodějem sobě navzdory»

Обсуждение, отзывы о книге «Čarodějem sobě navzdory» и просто собственные мнения читателей. Оставьте ваши комментарии, напишите, что Вы думаете о произведении, его смысле или главных героях. Укажите что конкретно понравилось, а что нет, и почему Вы так считаете.

x