Christopher Stasheff - Čarodějem sobě navzdory

Dýka klesla o další palec. Rod ucítil, jak se mu stahuje hrdlo, a útroby se mu sevřely strachem.

Úplným, ochromujícím a omamujícím strachem — a vtom Rod uslyšel dunivé sténání.

Durer zalapal po dechu; dýka dopadla na zem a váha tížící Rodovo tělo zmizela.

Celá síň duněla trojnásobným, velice hlubokým sténáním, soupeřícím s ječením hrůzy.

V temnotě se vznášely tři velké bílé postavy. Měly obličeje lebek s ústy tvořícími velká 'O'; Horacio a dva jiní předci lorda Loguira se tady setkali v posmrtné spolupráci.

Rod se ve své hrůze přinutil zaječet: „Fessi! Šedesát hertzů!“

V hlavě se mu rozeznělo rušící bzučení a strach zmizel. Znovu blikl světlem a vyhledal Loguira. Skočil k němu a starý vévoda se mu se zaúpěním složil přes rameno — naštěstí přes to zdravé.

Rod se otočil a klopýtavě se rozběhl, doufaje, že správným směrem. Za jeho zády zaječel Durerův hlas: „Zacpěte si uši rukama, idioti! Idioti! Idioti!“

Rod se potácel tmou a bezvládný vévoda na rameni mu připadal čím dál těžší. Nemohl najít dveře! A teď zaslechl rychlé kroky uhánějících nohou — Durer se pokoušel Roda poslepu dostihnout. Teď, když měl v uších zátky, byl Durer znovu hrozivým nepřítelem. Navíc Rod mohl jen těžko bojovat, když měl jedno rameno zraněné a na druhém nesl vévodu Loguira.

Náhle ucítil chladný závan a kolem něj se prosmýkla bledá postava. „Následuj mne!“ zaburácel Horacio Loguire.

A Rod ho následoval.

Běžel za Horaciem se zdravou rukou napřaženou, jako překážkový běžec. Nepomohlo to; jeho poraněné rameno udeřilo do kamenného dveřního rámu a bolest ho takřka srazila k zemi. Zalapal po dechu, div že neupustil vévodu, a konečně se mu podařilo protáhnout se do nitra úzké chodby.

Horečnatě oddychuje se opřel o zeď.

„Pospěš si, smrtelníče!“ zaburácel Horacio. „Dveře! Musíš je zavřít!“

Rod přikývl, zaťal zuby a natáhl se po páce, doufaje, že se vévoda na jeho rameni udrží. Rukou nahmatal zrezivělý kov. Škubl pákou nahoru a dveře se se zaskřípěním zavřely.

Stál opřený o zeď a těžce oddechoval.

Po krátkém okamžiku, který trval celou věčnost, sebou Loguire začal vrtět. Rod vynaložil všechnu zbývající energii k tomu, aby ho položil na podlahu. Pak vzhlédl, a stále těžce oddychuje, podíval se na Horacia.

„Děkuji mnohokrát,“ zasupěl, „za včasnou záchranu.“

Horacio mávl velkoryse rukou a na tváři se mu objevil výraz nebezpečně připomínající úsměv. „Není zač, smrtelníče. Jak bys mohl naplnit svou přísahu, kdybys byl zabit?“

„Já hlupák.“ Rod se opřel o zeď. „Udělal jsi to skvěle. Zajímalo by mne, jak se ti podařilo zhasit najednou všechny pochodně.“

„Zhasit… pochodně?“ Horacio se zamračil.

„Však víš, ten trik se světlem.“

Duch se zamračil ještě víc. „To jsi neudělal ty?“

Rod vytřeštil oči. Pak zvedl ruku. „Tak moment. Moment. Chceš říct, žes myslel, že jsem to udělal… a já myslel, že jsi to byl ty.“

„Ano.“

„Ale tys to nebyl?“

„Nikoliv.“

„A já to taky nebyl.“

„Vypadá to, že ne.“

„Pak tedy,“ — Rod těžce polkl — „kdo…?“

„Kdo je to?“ Loguire zatahal Roda za loket.

Kukátkem dovnitř vnikl paprsek světla.

Horacio zaječel a zmizel.

Rod přiložil oko ke kukátku. Pochodně byly zase zapáleny. Durer stál na stupátku, bodal dýkou do vzduchu kolem sebe a ječel: „Kde je? Kde je?“

Rod zvedl hlavu od kukátka, podíval se na vévodu Loguira a usmál se: „Nemyslím, že bychom tu měli čekat, až na to přijde. Půjdeme, můj pane?“

Obrátil se, aby vykročil, ale Loguirovy prsty se mu zaťaly do ramene. Rod zalapal po dechu. „Prosím, mylorde — pokud by ti to nevadilo — použij mé druhé rameno.“

„Co to bylo za člověka?“ zavrčel Loguire.

„Člověk?“ Rod se ohlédl. „Který člověk?“

„Ten, co stál před námi v bílém.“

„Ach.“ Rod si prohlédl mužovu tvář. Vévoda byl zjevně stále ještě v šoku, neschopen čelit realitě takové, jaká ve skutečnosti byla. „To byl jen příbuzný, mylorde.“

„Tvůj příbuzný? Tady?“

„Ne, mylorde. Tvůj.“ Odvrátil se a vykročil chodbou pryč.

Loguire ho po chvíli následoval.

Po několika yardech se světlo z kukátka ztratilo. Rod s klením tápal dál; teď by měl přijít roh a za ním úzké schody dolů.

Zahnul za roh a sáhl po dýce — a uviděl před sebou kouli liščího ohně. Zděšeně na ni hleděl, zatímco se mu vlasy na zátylku ježily; pak se jeho oči přizpůsobily slabému světlu a on rozeznal tvář a tělo (bylo nemožné vnímat je jako jednotku, neboť byly od sebe výrazně odděleny tmou) s jednou rukou napřaženou a koulí liščího světla na dlani. Obličej se tvářil ustaraně.

„Gwendylon,“ vydechl Rod.

Ve tváři se jí objevila úleva a radost, ale jen na okamžik; pak se jí v očích zaleskla nezbednost.

Vysekla mu to nejdvornější pukrle: „Můj pane.“

„Teto Náno!“ zaúpěl Rod. „Co ty tu k čertu děláš?“

Oči se jí rozšířily uraženou nevinností. „Šla jsem za tebou, můj pane.“

„Ne, ne, ne!“ Rod křečovitě zavřel oči. „Tak to ve scénáři nebylo. Měla bys mě teď nenávidět! Měla bys za mnou přestat chodit!“

„Nikdy, můj pane.“ Její hlas byl velice tichý.

Vzhlédl, aby se přesvědčil, jestli si z něj dělá legraci. Bohužel. Zdálo se, že Tom měl ohledně venkovských děvčat přece jen pravdu.

„Co to máš?“ zeptal se a kývl hlavou ke kouli liščího ohně na její dlani.

„Tohle?“ Podívala se na dlaň. „Jen takové malé kouzlo, které mě naučila maminka. Světlo je v bludišti užitečné, můj pane.“

„To je,“ přikývl Rod. „A smím se zeptat, jak jsi zhasila pochodně ve velké síni?“

Začala odpovídat, ale pak se zamračila. „To se jen tak rychle říct nedá, pane. Máme dost času?“

Rod našpulil rty a pozorně si prohlédl její tvář. „Ale bylas to ty, že?“

„Ano, pane.“

„Jen další malé kouzlo, které…“

„…mě naučila maminka. Ano.“ Vesele přikývla.

„No dobře!“ Rod pokrčil rameny. „Proč ne?“ Tak půjdeme, dítě.“

Začal klopýtat úzkou chodbou, sykaje bolestí pokaždé, když se zraněným ramenem dotkl kamenné zdi.

„Můj pane!“ vyjekla Gwendylon a ruka se jí vymrštila, aby se dotkla jeho ramene. „Ty jsi zraněn!“

Rod se k ní napůl pootočil a přitom se pokusil opřít o zeď; ale plný a pevný výstupek, kterého se jeho ruka dotkla, nebyl ze žuly.

Rychle rukou ucukl. Překvapeně se na něj podívala, pak přivřela oči a líně se usmála. Vzala jeho ruku do svých a přitáhla si ji k sobě.

Pane, nemusíš přece — “

„Musím!“ Vytrhl jí svou ruku a opřel se o zeď. Vrhla se k němu s ústy pootevřenými.

„Má drahá dámo…!“

„Nemám na ten titul právo,“ zamumlala a její hlas zněl měkce, teple a chraptivě. Její tělo se k němu měkce přitisklo.

„Ženská, prosím tě!“ Rod se pokusil odstrčit ji od sebe. „Nedokážu si představit méně vzrušivou situaci.“

„Ani čas ani místo mne nezajímá, když jsi na blízku ty, pane,“ vdechla mu do ucha a jemně ho kousla.

A to jsem si myslel, že znám svoje meze, pomyslel si Rod. „Podívej se,“ řekl nahlas, „teď nemáme ani čas, ani prostor…“ Zalapal po dechu a cukl sebou, jak se jí podařilo objevit to pravé místo. „Podívej, děvče, teď nás odsud dostaň a pak ti budu k službám!“