John Flanagan - Hořící most

Horak sklopil oči k zemi a začal rýt v prachu u svých nohou. Když znovu promluvil, hlavu měl pořád skloněnou. „A co tyhle dva?“ zeptal se a Will zaslechl, jak se Evanlyn zprudka nadechla, když pochopila, že tím míní ji a Willa.

„Ty bereme s sebou,“ oznámil Erak. Tentokrát Horak zvedl hlavu od země, kde čmáral nesmyslné obrazce.

„A k čemu nám budou? Proč je radši prostě nenecháme wargalům?“ zeptal se a ostatní souhlasně zamumlali. Zřejmě to byla otázka, na kterou mysleli všichni. A jenom čekali, až s ní přijde někdo jiný.

„Já vám to řeknu,“ prohlásil Erak. „Já vám řeknu, k čemu nám budou. V první řadě to jsou rukojmí, ne?“

„Rukojmí!“ odfrkl čtvrtý člen skupiny, jediný, který zatím nepromluvil. Erak se k němu prudce otočil.

„Je to tak, Svengale,“ potvrdil. „Jsou to rukojmí. Hele, já mám za sebou víc nájezdů a víc výprav než vy všichni dohromady a mně se nelíbí, jak se tahle věc vyvíjí. Zdá se mi, že Morgarath až moc chytračí sám pro sebe. Všechny ty podstrčený falešný plány, kopání tajnejch tunelů, plánování nečekanejch útoků, kdy má Horth a jeho chlapi projít přes Trnovej les — to je všecko až moc zamotaný. A taková motanice neni dobrá cesta, když jdete proti někomu, jako jsou Aralueni.“

„Horth přece může klidně zaútočit z toho lesa,“ prohlásil tvrdohlavě Svengal. Erak potřásal hlavou.

„To může. Nebude ale vědět, že most je pryč, že jo? Bude čekat posilu, která nikdy nedorazí. Vsadim se, že Morgarath se nepřetrhne, aby mu to sdělil. Ví, že kdyby to Horth zjistil, šel by od toho. Dejte na moje slova, ta bitva může dopadnout všelijak. V tom je ta potíž s až moc chytrejma plánama! Stačí málo a všechno se může sesypat.“

Chvíli bylo ticho, ostatní Skandijci přemýšleli o jeho slovech. Dva souhlasně pokyvovali a Erak pokračoval.

„To vám povídám, hoši, mně se nelíbí, jak se tohle vyvíjí, a já řikám, že by pro nás bylo dobrý využít příležitost a dostat se přes bažiny k moři, kde kotví Horthovy lodě.“

„A proč nejít cestou, kterou jsme přišli?“ nechápal Svengal. Jejich vůdce však důrazně potřásl hlavou.

„A s Morgarathem v patách se znova pokoušet dostat přes ty útesy?“ zeptal se pochybovačně. „Díky, ale nemám zájem. Nepočítám, že by se k někomu, kdo zdrhá, choval moc laskavě. Půjdeme s ním až k průsmyku Tří stupňů a pak, až budeme venku, namíříme si to na východ k pobřeží.“ Odmlčel se, aby měli čas to pochopit. „A tyhle dva budeme mít jako rukojmí pro případ, že by se nás někdo z Araluenu pokusil zastavit,“ dodal.

„Vždyť jsou to děti!“ posměšně namítl Nordel. „Jakou cenu mají jako rukojmí?“

„Tys neviděl ten amulet? Dubovej list, co má ten kluk?“ zeptal se Erak a Willova ruka bezděčně vyjela k dubovému lístku, který měl zavěšený kolem krku.

„To je znak hraničářů,“ vysvětloval Erak. „Patří k nim. Třeba se u nich učí. A oni se o svý lidi starají.“

„A co ta holka?“ ptal se Svengal. „Ta od hraničářů není.“

„To je pravda,“ souhlasil Erak. „Je to jen holka. Ale já žádnou holku wargalům nedám. Sami jste viděli, jak vypadají. Jsou horší než zvířata, taková sebranka. Ne. Pude s náma.“

Opět bylo chvíli ticho, všichni zvažovali jeho slova. První promluvil Horak. „To je rozumný,“ souhlasil. Erak se podíval po ostatních a viděl, že Horak mluví za všechny. Skandijci byli válečníci a tvrdí muži. Nebyli ale úplně bezcitní.

„Dobře,“ prohlásil. „Tak pokračujeme v cestě.“

Vstal a přešel k Willovi a Evanlyn, ostatní Skandijci mezitím sklízeli po skromném jídle.

„Můžeš jít?“ zeptal se Erak Willa. „Nebo tě Nordel bude muset zase nést?“

Will zlostí zčervenal a hbitě vyskočil na nohy. Okamžitě toho zalitoval. Země se pod ním zahoupala a hlava se mu zatočila závratí. Zavrávoral a před pádem ho zachránila jen Evanlynina pohotová ruka na jeho paži. Byl však odhodlaný nedat před svými vězniteli najevo žádnou slabost. Ovládl se a vzdorovitě pohlédl na Eraka.

„Půjdu sám,“ vypravil ze sebe namáhavě. Velký Skandijec se na něj zkoumavě zadíval. V očích měl uznání.

„Jo,“ řekl nakonec. „Troufám si tvrdit, že jo.“

Bojový mistr David si okusoval konce kníru a mračil se na plán načrtnutý na desce s pískem. „Já nevím, Halte,“ zapochyboval. „Je to hodně nebezpečné. Jedno z hlavních pravidel vedení války zní, nikdy netříštit vlastní síly.“

Halt pokyvoval hlavou. Věděl, že rytířova výtka je dobře míněna, že nejde o prosté odmítání. Hledat v plánu chyby a porovnávat je s možnými výhodami bylo úkolem sira Davida.

„To je pravda,“ odvětil hraničář. „Ale pravda je i to, že překvapení je mocná zbraň.“

Baron Tyler obešel stůl a posuzoval plán z jiného pohledu. Ukázal svojí dýkou na zelenou plochu, která představovala Trnový les.

„Jsi si jistý, že s Gilanem dokážete převést velký oddíl kavalerie přes Trnový les? Já žiji v domnění, že projet se tudy nedá,“ položil pochybovačnou otázku. Halt kývl.

„Hraničáři už po léta mapují a prozkoumávají každou píď království, můj pane,“ odpověděl baronovi. „Především ty části, o kterých si lidé myslí, že přes ně nevede žádná cesta. Severní vojsko tak můžeme překvapit. A zároveň nachytáme i Morgaratha, když se za námi neobjeví žádní Skandijci.“

Tyler dál rázoval kolem stolu, zkoumavě hleděl na načrtnuté obrazce a značky umístěné na pískové mapě.

„Ale stejně,“ namítl, „jestli Skandijci porazí Halta a kavalerii tam na severu, bude to pro nás pěkné nadělení. Vlastně budete mít proti sobě dvojnásobnou přesilu.“

Halt opět kývnutím přitakal. „To je pravda. My je ale překvapíme v otevřené krajině, takže výhoda bude na naší straně. A nezapomínejte, že s sebou budeme mít i dvě stě lučištnických jednotek. Ty trochu vyrovnají síly.“

Lučištnická jednotka byla složená ze dvou mužů: jednoho střelce a jednoho kopiníka, kteří navzájem spolupracovali. Pro nedostatečně obrněné pěšáky to byla smrtící kombinace. Lučištníci dokázali z dálky skosit velké množství nepřátel. A při boji zblízka nastoupili kopiníci a umožnili lučištníkům stáhnout se do bezpečí.

„Jenže,“ trval na svém baron Tyler, „zkusme si představit, že Skandijcům se podaří projít. Pak se karta obrátí. Budeme bojovat proti skutečnému nepříteli na severozápadě a týl nebudeme mít krytý proti Morgarathovým wargalům, kteří přijdou průsmykem.“

Arald stěží přemohl vzdychnutí. Když šlo o vedení války, byl Tyler proslavený svojí opatrností. „Na druhou stranu,“ promluvil a ze všech sil se snažil krotit netrpělivost ve svém hlase, „jestli se to Haltovi povede, Morgarath narazí právě na jeho jednotku, která přijde ze severozápadu. Bude si myslet, že odtamtud na nás útočí Skandijci, a vyvede své vojsko na pláně, aby nám vpadl do zad. A pak ho dostaneme — jednou provždy.“

Tahle vyhlídka se mu podle všeho zamlouvala.

„Pořád je to hodně nebezpečné,“ paličatě vzdoroval Tyler. Halt s Araldem se po sobě podívali a baronova ramena se pozvedla v mírném pokrčení.

Halt suše prohlásil: „Každá válka s sebou přináší rizika. Jinak to nejde.“

Baron Tyler se na něj rozzlobeně podíval. Halt jeho pohled s klidem vydržel. Když baron otevřel ústa, aby něco řekl, sir David ho předešel a rázně plácl rukavicí o dlaň druhé ruky.