John Flanagan - Hořící most

Baron Fergus z Carawaye si zastínil oči před prudkým poledním sluncem a zadíval se přes pláně k průsmyku Tří stupňů.

„Je jich tam hromada,“ pronesl klidně.

„A přicházejí další,“ řekl na to Arald z Redmontu a trochu si uvolnil meč v pochvě.

Oba baroni zvolna projížděli na koních kolem čela Duncanovy sešikované armády. Arald byl přesvědčen, že pro mužstvo je povzbuzením vidět své velitele uvolněné a zabrané do běžného hovoru, zatímco nepřátelé jsou na dohled, vynořují se z úzkého horského průsmyku a rozmísťují se na pláních. Slabě k nim doléhala zlověstná a bezeslovná píseň wargalů, kteří poklusem zaujímali svá postavení.

„Tenhle příšerný zvuk vážně na klidu nepřidá,“ zamumlal Fergus. Arald souhlasně přikyvoval a jakoby mimoděk spočinul pohledem na mužích, kteří stáli za nimi. Armáda byla připravena, bojový mistr David jim však dal pohov. A tak jezdci sesedli z koní a pěchota i lukostřelci posedávali na travnatém svahu.

„Nemá smysl, aby stáli v pozoru na tomhle slunci a zbytečně se tím vyčerpávali,“ prohlásil David a ostatní mu dali za pravdu. Ze stejného důvodu uložil polní kuchyni, aby mužstvu vydala studenou vodu a ovoce. Mezi vojáky nyní procházely bíle oblečené postavy s košíky a měchy. Araldův pohled přejel k tělnaté postavě mistra Chubba, kuchaře z redmontského hradu, který právě dohlížel na skupinu nešťastných učňů rozdávajících mužstvu jablka. Kuchařova vařečka se jako vždy velmi často zvedala a dopadala na hlavy těch, kdo se podle jeho soudu pohybovali příliš pomalu.

„Dej tomu svému kuchaři kyj a uvidíš, že celou Morgarathovu armádu hravě rozpráší sám jednou rukou,“ poznamenal v žertu Fergus. Arald se zadumaně usmíval. Veškerá pozornost vojáků v okolí Chubba a jeho učňů byla upřená na tlustého kuchaře a jeho směšné kousky, takže vůbec nevnímali hrozivé bručení, které se neslo přes pláně. Na jiných místech byl mezi mužstvem patrný neklid a čím dál větší napětí.

Arald se rozhlédl a jeho pohled utkvěl na jednom kapitánovi pěchoty, který seděl u své jednotky. Podle skromné zbroje, kostkovaných plášťů a dvouručních mečů poznal, že pocházejí z některého severního léna. Zavolal kapitána k sobě, a když salutoval, naklonil se ze sedla.

„Dobré ráno, kapitáne,“ pozdravil nenuceně.

„Dobré ráno, můj pane,“ odpověděl velitel s výrazným severským přízvukem.

„Povězte mi kapitáne, máte mezi vašimi vojáky i dudáky?“ zeptal se baron s úsměvem. Kapitán s velmi vážnou tváří neprodleně odpověděl.

„Baže, pane. Máme s sebou McDuiga a McForna. Jako vždycky, když jdeme do boje.“

„Co kdybyste je přemluvil, aby nám zahráli pár písniček?“ navrhl baron. „Byl by to nejspíš podstatně příjemnější zvuk než to protivné vrčení tamhle odtud.“

Naklonil hlavu směrem k wargalskému vojsku a kapitánovi se na tváři objevil úsměv. Ochotně přikývl.

„Baže, pane. Dohlídnu na to. Nic nerozproudí mužstvu v žilách krev líp než dudácká písnička!“ Spěšně zasalutoval, rozběhl se ke svým mužům a volal: „McDuigu! McForne! Naberte dech a popadněte dudy! A ať už slyšíme ‚Čapku s chocholem‘!“

Oba baroni zvolna pokračovali v jízdě. Za nimi se ozvalo zakvílení dud, které se plnily vzduchem. Fergus sebou trhl a Arald se na něj zazubil.

„Nic nerozproudí v žilách krev líp než dudácká písnička,“ poznamenal.

„Co se mě týče, já bych spíš skřípal zuby,“ odpověděl jeho společník a nenápadně pobídl koně patami, aby se vzdálili od pronikavého pištění dud. Když se však ohlédl po mužích za jejich zády, musel uznat, že Araldův nápad zabral. Dudy přehlušily tísnivé bručení a dva dudáci pochodující sem a tam před připraveným vojskem upoutávali pozornost všech mužů ve svém okolí.

„Dobrý tah,“ řekl Araldovi a potom dodal: „Jen pořád nevím, jestli tenhle je stejně tak dobrý.“

Ukazoval přes pláně k místu, kde wargalové po průchodu průsmykem zaujímali postavení. „Všechny moje instinkty mi říkají, že bychom na ně měli zaútočit dřív, než se stihnou sešikovat.“

Arald pokrčil rameny. O této věci se na válečné radě vzrušeně debatovalo několik posledních dní.

„Když na ně udeříme, hned jak vyjdou ven, tak je jenom zaženeme,“ namítl. „Jestli máme Morgaratha a jeho moc zničit jednou provždy, musíme počkat, až nasadí celé své vojsko.“

„A doufat, že Haltovi se podaří zastavit Horthovu armádu,“ poznamenal Fergus. „Začíná mě už nepříjemně bolet za krkem od toho, jak se pořád ohlížím přes rameno, abych se ujistil, že nemáme nikoho v týle.“

„Halt ještě nikdy nezklamal,“ připomněl Arald mírně.

Fergus neradostně přikyvoval. „To já vím. Je to pozoruhodný muž. Jenže je toho tolik, co se nemusí vydařit. Může Horthovu armádu například minout. Třeba se ještě prodírá přes Trnový les. Anebo ještě hůř, Horth mohl porazit jeho lučištníky i kavalerii.“

„Stejně nemůžeme dělat nic jiného než čekat,“ podotkl Arald.

„A nespustit oči ze severozápadu a doufat, že neuvidíme, jak se přes ty kopce valí rohaté helmice a válečné sekery.“

„Tak to je uklidňující představa,“ pokusil se Arald žertem zlehčit tíživý okamžik. Ale stejně nedokázal potlačit nutkání otočit se v sedle a ustaraně upřít zrak ke kopcům na severu.

Erak vyčkal, dokud průsmykem Tří stupňů na pláně nezačalo sestupovat posledních pár stovek wargalů, a potom pobídl svou malou družinu přímo mezi klusající obludy. Jak si Skandijci razili cestu vpřed živým proudem, který se valil úzkým klikatým korytem průsmyku, ozvalo se občas zlostné zavrčení. Důkladně ozbrojení mořští nájezdníci však odpovídali stejným vrčením a s oboustrannými sekerami zacházeli s takovou zručností, že se zuřící wargalové brzy stáhli a nechali je na pokoji.

Evanlyn s Willem klusali uprostřed skupinky, obklopeni statnými Skandijci. Willova nápadná hraničářská pláštěnka byla ukryta v jednom z vaků a oba měli s Evanlyn na sobě krátké kabáty z ovčí kůže, které jim však byly moc velké. Evanlyniny vlasy přikryla vlněná čepice. Zatím si jich žádný wargal vůbec nevšímal, pokládali je za sluhy nebo otroky malé tlupy mořských nájezdníků.

„Vy hlavně nemluvte a koukejte jen do země!“ nařizoval jim Erak, když si razili cestu davem klusajících wargalů. Jednotvárný zpěv, pomáhající wargalům udržovat rovnoměrný krok, se odrážel od úzkých stěn průsmyku. Sílil a zase slábl, jak byli napůl unášeni proudem. Jen co budou mít průsmyk za sebou, měl Erak v plánu zamířit k východu a předstírat, že chtějí zaujmout postavení na pravém křídle wargalského vojska. Při první příležitosti se Skandijci hodlali oddělit, zmizet v nehostinných bažinách a přes močály a travnaté ostrůvky se dostat na pobřeží, kde kotvila Horthova flotila.

Zvolna postupovali vpřed klikatými ostrými zákruty průsmyku. Úzká stezka se vinula dolů přes strmé hory v délce nejméně tří mil a Will už věděl, proč to pro obě strany vždy byla velká překážka. Morgarathovi vojáci by nemohli projít ve větším počtu, pokud by se Duncan nedržel zpátky a nedovolil jim to. A stejně tak královská armáda nemohla proniknout přes průsmyk a zaútočit na Morgaratha na jeho plošině.

Černé stěny strmých, vlhkem se třpytících skal se nad nimi tyčily vysoko po obou stranách. Přímo na dno průsmyku svítilo slunce jen kolem poledne, necelou hodinu denně. Kdykoli jindy byl průsmyk chladný, vlhký a zahalený stínem. A to vše napomáhalo ukrýt před slídivýma očima přítomnost dvou mladých členů skupinky Skandijců.