John Flanagan - Hořící most

„Tamhle je!“ zvolala. Will kývl hlavou.

„Já ho vidím,“ odpověděl klidně. „Snaží se mě vyprovokovat, abych vystřelil. Jakmile bych po něm vystřelil, ten, co je k nám blíž, by mě napadl. Musím počkat na něj, až se ukáže, a pak můžu vystřelit.“

Vyděšeně pohlédla na Willa, protože plně pochopila význam jeho slov. „Ale to znamená, že ostatní se na nás můžou vrhnout,“ řekla. Tentokrát Will mlčel. Paniku, která se ho před chvílí začínala zmocňovat, nyní vystřídalo klidné odhodlání. V hloubi srdce byl rád — rád, že nezklamal Halta a rád, že splatil důvěru, kterou v něj zkušený hraničář vložil, když si ho vybral za svého učně.

Zadíval se dlouze na Evanlyn a ona pochopila, že je ochoten nechat se zajmout, pokud to pomůže udržet nepřítele od mostu dalších několik minut.

Zajmout, nebo zabít, dotáhla myšlenku do konce.

Za jejich zády se ozval táhlý praskot. Evanlyn se otočila a spatřila, že první lano ve spršce plamenů a jisker konečně povolilo. Strhlo s sebou prohořelou horní polovinu své věže. Byl to výsledek, který si přáli. Předtím probírali i nápad, že by pouze přesekli hlavní lana, jenže v tom případě by podstatná část mostu zůstala nepoškozena. Bylo nutné zničit obě věže. Celý most nyní visel pouze na levém závěsném laně, a i to zvolna pohlcovaly plameny. Evanlyn věděla, že za dalších pár minut bude po mostě. Přes Trhlinu opět nebude možné se dostat.

Will se pokusil zlepšit jí náladu úsměvem. Nebyl to právě úspěšný pokus. „Ty už tady víc udělat nemůžeš,“ řekl jí. „Přejdi na druhou stranu, dokud je ještě čas.“

Rozmýšlela se. Strašně moc toužila odejít, ale zároveň se jí nechtělo nechat tam Willa samotného. Je to ještě kluk, napadlo ji, ale je ochoten obětovat se pro ni a pro království.

„Běž!“ řekl důrazně. Otočil se k ní a postrčil ji. A teď zjistila, že se mu v očích vlastně třpytí slzy. I její oči se naplnily slzami a všechno viděla rozmazaně. Zamrkala, aby slzy potlačila, a právě v tu chvíli postřehla, že z ohněm osvětlené tmy letí ostrý kámen.

„Wille!“ vykřikla varovně, jenže už bylo pozdě. Kámen Willa zasáhl ze strany do hlavy. Will překvapeně hekl, potom obrátil oči v sloup a sesunul se jí k nohám. Z hlavy se mu řinula krev. Evanlyn slyšela, jak se k ní z několika směrů blíží rychlé kroky, odhodila saxonský nůž a šmátrala na zemi po Willově luku. Pak ho našla a snažila se založit šíp, ale vtom ji popadly hrubé ruce, vyrazily jí luk a pevně přitiskly paže k bokům. Skandijec jí držel medvědím stiskem, obličej měla přitlačený k drsné ovčí kůži jeho kazajky, která páchla žluklým tukem, kouřem a potem, až se Evanlyn málem udusila. Vzpouzela se, kopala nohama a trhala hlavou, pokoušela se muže odstrčit, ale nebylo to nic platné.

Will ležel nehybně v prachu vedle ní. Bezmocně, zlostně a nešťastně se rozvzlykala a slyšela, jak se Skandijci chechtají. Vzápětí se ozval další zvuk, a smích je přešel. Stisk rukou, které ji svíraly, trochu povolil, a Evanlyn se mohla i podívat.

Bylo to táhlé, skřípavé sténání a přicházelo od mostu. Závěs na pravé straně už vzal za své a celá stavba teď visela pouze na levé věži, už notně poničené ohněm. Na takové zatížení nebyla věž stavěna. Se závěrečným mohutným prasknutím se věž rozlomila v půli a most, lana i všechno ostatní se zvolna hroutilo do hlubin Trhliny. Zůstal jen déšť jisker, které poletovaly tmou.

Gilan netrpělivě přihlížel, jak jezdecká setnina po čtvrthodinové přestávce opět nasedá na koně. Byl jak na jehlách, ale věděl, že koně i muži potřebují odpočinek, mají-li pokračovat vražedným tempem, které nasadil. Už byli na cestě půl dne a Gilan odhadoval, že Willovu skupinku by měli potkat někdy brzy odpoledne.

Přesvědčil se, že všichni jezdci nasedli, a otočil se ke kapitánovi vedle sebe.

„Nuže, kapitáne,“ řekl mu. „Vyrazíme.“

Kapitán se vlastně už nadechoval, aby vydal povel, když se z čela oddílu ozvalo zvolání.

„Jezdci na obzoru!“

Mezi muži na koních to zvědavě zašumělo. Většina z nich vůbec nevěděla, čeho se jejich výprava týká. Vytáhli je z postelí těsně před úsvitem a bylo jim řečeno, ať nasednou a vyjedou.

Gilan se postavil v třmenech, zastínil si oči před poledním sluncem a upíral zrak směrem, kam kavalerista ukazoval.

K hranici s Celtikou ještě nedorazili, projížděli otevřenými pastvinami s ojedinělými skupinkami stromů. Gilanovy bystré oči na jihozápadě rozeznávaly malý oblak prachu a cválající postavu před ním.

„Ať je to kdo je to, má naspěch,“ podotkl kapitán. Pak hlas zepředu oznámil další podrobnosti.

„Tři jezdci!“ zakřičel. Gilan ale už viděl, že hlášení není zcela přesné. Koně byli tři, ale jezdec jen jeden. Žaludek se mu nepříjemně sevřel.

„Máme jim vyslat někoho naproti, pane?“ zeptal se kapitán. V nejistých časech nebylo vždy moudré nechat neznámého člověka vjet doprostřed jednotky. Jezdec se však už přiblížil a Gilan ho poznal. A co bylo důležitější, poznal i koně, na kterém jezdec jel: malý, huňatý, se soudkovitým tělem. Byl to Cuk, Willův pony. Jenže na něm neseděl Will.

Čelo jízdy se už rozvinulo a vojáci měli v úmyslu jezdce zastavit. Gilan tiše požádal kapitána: „Řekněte jim, ať ho nechají projet.“

Kapitán hlasitě zopakoval rozkaz a jezdci se rozestoupili. Udělali tak Horácovi cestu a on spatřil malou skupinu důstojníků kolem vojenského praporu. Zamířil k nim a zastavil hraničářského koně před nimi. Další dva koně, v nichž nyní Gilan poznal původního Horácova koně a nákladního ponyho, na němž jela Evanlyn, následovali za Cukem na otěžích z provazu.

„Chytili Willa!“ chraptivě volal Horác, když ve velitelské skupině poznal Gilana. „Chytili Willa a Evanlyn!“

Gilan krátce zavřel oči, cítil, jak mu srdcem projela bodavá bolest. I když odpověď znal dřív, než vyslovil otázku, zeptal se: „Wargalové?“

„Skandijci!“ odpověděl Horác. „Zajali je u mostu. Oni…“

Gilan sebou při těch slovech překvapením trhl. Překvapením a hrůzou.

„U mostu?“ ptal se naléhavě. „U jakého mostu?“

Horác namáhavě a těžce oddychoval. Střídal tři koně, přesedal z jednoho na druhého, a přitom si ani jednou neodpočinul. Krátce se odmlčel, aby mohl popadnout dech. Pochopil, že by měl začít od začátku.

„U mostu přes Trhlinu,“ řekl. „Proto bral Morgarath do zajetí Celtiky. Stavěli pro něj široký most, aby po něm mohl převést svoje vojsko. Když jsme se tam dostali, měli ho už skoro dokončený.“

Kapitán stojící vedle Gilana zbledl. „Ty chceš říct, že přes Trhlinu vede most?“ zeptal se. Domyslet důsledky té skutečnosti do konce bylo strašlivé.

„Už ne,“ odpověděl Horác. Dýchal už pravidelněji a dokázal lépe ovládat hlas. „Will ho zapálil. Will a Evanlyn. Ale zůstali na druhé straně, aby zadrželi Skandijce a -“

„Skandijce!“ zvolal Gilan. „Co tam k čertu dělají Skandijci?“ Horácovi se nelíbilo, že mu skáče do řeči, a bylo to na něm znát.

„Šlo o předsunutou jednotku vojska, které postupuje od jižních útesů. Skandijci se chtěli připojit k wargalům, přejít po mostě a vpadnout naší armádě do týlu.“

Skupinka důstojníků jezdectva si vyměnila pohledy. Jako zkušení vojáci si všichni uměli představit, jak zničující by to pro královské vojsko bylo.