John Flanagan - Hořící most

Gilan se obrátil na bok a něco ve spánku zamumlal. Halt seděl opodál a opravoval péřové letky šípů. Teď zvedl oči a viděl, že mladý hraničář stále spí, a tak se vrátil ke své práci. Gilan znovu něco zamumlal, potom ztichl.

Ve snu viděl služebnou Evanlyn, tak jak ji popsal král — dlouhé neostříhané vlasy jí splývaly na záda, husté, lesklé a rudé.

A pak se posadil, úplně probuzený.

„Můj bože!“ vykřikl na udiveného Halta. „To není ona!“

Halt zaklel, protože rozlil husté lepidlo, jímž připevňoval brky husího peří k dříkům šípů. Gilanův nečekaný výkřik ho překvapil. Teď utíral lepkavou hmotu a trochu naštvaně se otočil ke svému příteli.

„Nemohl bys mě příště upozornit, až se budeš chystat takhle zařvat?“ požádal nevrle. Jenže to už byl Gilan venku z postele a natahoval si kalhoty a košili.

„Musím ke králi!“ vyhrkl. Halt zpozorněl, nebyl si úplně jistý, jestli u Gilana nejde o projev náměsíčnosti. Mladý hraničář se protáhl kolem něj, spěšně vyrazil do noci a cestou si ještě zastrkoval košili do kalhot. Halt se neochotně vydal za ním.

Když dorazili ke královu stanu, došlo k malému zdržení. Před několika hodinami se vystřídala hlídka a noví strážní Gilana od vidění neznali. Halt vše urovnal, ale až když ho Gilan ujistil, že je opravdu životně důležité, aby navštívil krále Duncana, ačkoli to znamená probudit ho ze zaslouženého spánku.

Jak se ukázalo, král navzdory velmi pokročilé hodině nespal. Když Gilana vpustili do královského stanu — bosého, rozcuchaného a s několika rozepnutými knoflíky u košile — král se svým nejvyšším velitelem právě probíral možné důvody nájezdů do Celtiky. Sir David se zděsil, když viděl, jak jeho syn vypadá.

„Gilane! Co tady u všech všudy děláš?“ ptal se rozčileně, ale Gilan zvedl ruku, aby jeho další slova zadržel.

„Jen chvilku, otče,“ požádal. Potom se obrátil ke králi a pokračoval: „Pane, když jste předtím mluvil o dívce Evanlyn, řekl jste ‚zrzavé‘ vlasy?“

Sir David hledal pohledem vysvětlení u Halta. Zkušený hraničář pokrčil rameny a sir David se otočil zpět ke svému synovi. Bylo jasně vidět, že se zlobí.

„Co na tom záleží?“ spustil. Gilan ho však znovu umlčel a dál mluvil ke králi.

„Ta dívka, která si říkala Evanlyn, byla plavovláska, pane,“ řekl prostě. Tentokrát rozzlobeného bojového mistra pokynem ruky umlčel sám král Duncan.

„Plavovláska?“ zeptal se.

„Ano, pane. Vlasy si zkrátila, jak jsem říkal, ale byla plavovláska. A oči měla zelené,“ dodal Gilan. Pozorně Duncana sledoval a viděl, že jeho slova mají pro krále význam. Král chvíli přemýšlel, tvář skrytou v dlani. Potom promluvil a v hlase mu zazněla stopa naděje.

„A její postava? Štíhlá, je to tak? Malého vzrůstu?“

Gilan nadšeně přikyvoval. „Jak jsem řekl, pane, málem jsme ji měli za kluka. Nejspíš se rozhodla vystupovat jako služebná, protože si myslela, že to tak bude bezpečnější.“ Teď už chápal drobné odmlky v Evanlynině řeči i to, proč měla větší rozhled v záležitostech království a strategii, než by se dalo očekávat u většiny služebnictva.

Halt a sir David postupně začínali chápat význam toho, co tu bylo řečeno. Král se podíval z Gilana na Halta, pak na Davida a opět na Gilana.

„Moje dcera žije,“ řekl tiše. Nastalo dlouhé ticho. Konečně promluvil sir David.

„Gilane, s jakým odstupem za tebou jeli ti dva učňové a ta dívka?“

Gilan uvažoval. „Asi tak dva dny jízdy, otče,“ odhadoval a následoval otce ke stolu s mapou, kde ukázal místo, kam nejdál se podle něj mohli zatím dostat Will, Horác a Evanlyn. Sir David se ihned ujal rozhodování, určil posly, kteří měli vzbudit velitele kavalerie a vyřídit mu, aby okamžitě vypravil jízdní doprovod.

„Pane, vyšleme družinu pátých kopiníků, aby je přivedli,“ oznámil králi. „Když do hodiny vyjedou a pojedou celou noc, mohli by se s nimi setkat někdy zítra v poledne.“

„Já je doprovodím,“ ihned se nabídl Gilan, a jeho otec kývl na souhlas.

„Doufal jsem, že to řekneš.“ Uchopil krále za ruku a usmíval se, upřímně potěšený výrazem úlevy ve tváři vysokého muže. „Nedokážu vyjádřit, jak mě to těší, pane,“ řekl. Král na něj pohlédl, trochu jako omámený. Ještě před chvílí jeho duše truchlila nad ztrátou milované dcery Kasandry. Teď jako zázrakem byla jeho dcera navrácena k životu.

„Moje dcera žije,“ řekl znovu král. „Je v bezpečí.“

Evanlyn se skrčila za hromadou dřeva vedle lana, které tvořilo zábradlí mostu. Čas od času zaslechla tupé zadrnčení Willova luku, když vystřelil na blížícího se nepřítele, ale nutila se nezvedat hlavu a soustřeďovala se na svůj úkol. Věděla, že je to poslední možnost, jak oheň obnovit. Kdyby ona teď selhala, znamenalo by to pro království velikou pohromu. A tak pečlivě skládala dřevo, přesvědčovala se, že mezi jednotlivými kusy jsou dostatečné mezery, aby měl oheň správný tah. Tentokrát nepotřebovala žádné odřezky, které by posloužily jako troud, protože několik kroků od ní se nacházel dokonalý zdroj ohně. Hlavní lano na pravé straně stále prudce hořelo.

Když usoudila, že dřevo je správně navršené, vzala Willův saxonský nůž a odřízla několik dlouhých kusů dehtem napuštěného lana ze zábradlí mostu. Bylo slabší než mohutné závěsné lano, které by se jí asi nepodařilo v tak krátkém čase přeřezat.

S kusy lana hbitě přeběhla most k prudkému ohni na druhé straně. Zapálit je od něj byla hračka. Pak utíkala zpátky ke své hromadě dřeva, pokládala zapálené kusy lana kolem ní a zastrkávala je do mezer, které nechala mezi kusy dřeva. Plameny jí přitom olizovaly prsty, ale ona jen skousla ret a bolesti si nevšímala, protože potřebovala mít jistotu, že oheň bude dobře hořet.

Plamínky krmené dehtem mezi dřevem jiskřily, mihotaly se a potom se rozhořívaly. Chvíli je rozfoukávala, až se pevně usadily a tenčí třísky prudce vzplály. Pak začala hořet i větší prkna. Na několika místech chytlo zábradlí a jazyky plamenů nyní vystřelovaly k tlustému závěsnému lanu, živily se dehtem a začaly lano olizovat a potom vyběhly vzhůru k místu, kde bylo připevněno k dřevěné věži.

Až teď měla Evanlyn čas zjišťovat, kde je Will. Očima oslněnýma ohněm ho vnímala pouze jako rozmazanou skvrnu za kusem skály, ve vzdálenosti necelých deseti kroků. Sledovala, jak se vztyčil a vystřelil šíp. Zahleděla se do okolní tmy, ale žádné útočníky neviděla.

Most se jí pod nohama zatřásl. Střední část se nebezpečně nahnula, protože druhý ze tří pramenů pravého závěsného lana prohořel a celá stavba se ještě víc nachýlila. Nezbývalo jim moc času, aby se dostali na druhou stranu, kde na ně čekal Horác s Cukem. Musela Willa varovat.

Se saxonským nožem v ruce se jak o závod hnala k místu, kde se Will krčil mezi skalami s očima upřenýma do tmy, aby mu neunikl žádný pohyb. Když k němu dorazila, rychle se na ni podíval.

„Druhá strana hoří,“ oznámila. „Musíme se dostat pryč.“

Zachmuřeně potřásl hlavou a potom bradou ukázal ke skupině balvanů asi čtyřicet kroků od nich.

„Teď to nejde,“ řekl jí. „Jeden z nich se dostal za ty skály. Když utečeme, mohlo by se mu podařit most zachránit.“

Koutkem oka Evanlyn postřehla rychlý pohyb nalevo od nich. Honem tam ukázala.