John Flanagan - Výkupné za Eraka

„Kdo je u všech všudy Hasún?“ zamumlal si pro sebe a opatrně se posunoval podél očividně zrádné dřevěné podpěry.

Visel ve vzduchu, nohama hledal nějakou pevnou oporu a váha těla spočívala pouze na rukou, takže když zdola uslyšel ten hlas, byl zcela bezmocný.

„Kdo k čertu jste? A co tu provádíte?“

Podíval se dolů. Pod ním stál Alúm, čelem obrácený k cestě, kterou přišli. Ze vzdálenosti patnácti kroků je podezíravě sledovali tři Tualagové. Za nimi se pomstychtivě usmíval tlustý kupec, kterého včera večer potkali v hostinci.

Obrovský kat nehybně stál na štítu, který na ramenou nesli čtyři tualažští bojovníci směřující přeplněným tržním náměstím k popravišti. Když procházeli davem, shromáždění Tualagové zvedáním rukou a máváním zbraněmi dávali najevo obdiv k mohutné postavě.

Čtyři nosiči zastavili vedle popravčí plošiny a Hasún zlehka vystoupil nahoru. Jakmile to provedl, strhl se opět pokřik.

Když Halt nyní kata viděl zblízka, uvědomil si, že je to skutečně obr. Měřil bezmála sedm stop a jeho ramena a tělo byly rozložité ve správném poměru. Máchnutím vztyčil velký dvouruční meč nad hlavou a obešel s ním plošinu — vězňů si nevšímal a mával mečem před shromážděným davem.

Znovu se ozvalo sborové vyvolávání jeho jména.

Hasún! Hasún! Hasún!

Kat se otočil a přešel do středu plošiny, opojený bezuzdným obdivem davu. Když se zastavil uprostřed, zvedl meč co nejvýš nad hlavu, švihem mohutného zápěstí ho obrátil a se zaduněním spustil hrotem k zemi.

O krok ustoupil a meč, zabodnutý do dřeva, nechal pomalu dokmitat.

Pak trhnutím rozvázal tkanici, která mu přidržovala svrchní šat, a rozmáchlým pohybem odhodil oděv dozadu na zem.

Nyní měl na sobě pouze široké kalhoty stažené v pase a u kotníků, černou kufíji a tmavomodrý závoj tualažských mužů. Obnažený trup se leskl olejem a zřetelně byly vidět svalnaté paže, vypracovaný hrudník a břicho.

Vykročil vpřed, bez sebemenší námahy vytrhl meč ze dřeva a mával s ním kolem sebe a nad hlavou v ohromujícím sledu rychlých oblouků a kruhů. Ovládal obrovský meč, jako by to byla hračka, ale každý, kdo se ve zbraních vyznal a dovedl odhadnout hmotnost dlouhé, těžké, zužující se čepele, to vnímal jako působivou ukázku, která je přesvědčivým důkazem síly a obratnosti těla, paží a zápěstí. Černá, nablýskaná čepel odrážela paprsky ranního slunce, leskla se, oslňovala oči a míhala se tak rychle, že chvílemi vytvářela dojem pevného černého kotouče.

Hasún! Hasún! Hasún!

Znovu se zvedaly výkřiky a tentokrát se přidalo více Aridů, podmaněných silou a osobním kouzlem tualažského obra. Konec konců, šest ze sedmi zajatců stojících na plošině byli cizinci a Aridové neměli žádný důvod truchlit kvůli jejich popravě. A pokud šlo o sedmého, rozneslo se, jaký úřad Selej el’Tín zastává, a lidé ze zapadlých měst v řídce osídlených oblastech, jakým byla Mašaba, neměli žádný důvod mít v oblibě emrikíra nebo vakíry, kteří v jeho zastoupení vládli aridským provinciím. Halt už před pár dny vypozoroval, že úředníci v Aridě jsou úplatní, a pokud jednají s lidmi v nižším postavení, mají sklon vyžadovat úplatky. Seletin představoval výjimku z tohoto všeobecného pravidla, jenže to Mašabané nemohli vědět. Vládl ve vzdálené provincii, takže žádné zprávy z první ruky o něm neměli.

Kromě toho, obyčejní lidé obvykle přicházívali do styku s vládci v době placení daní, kdy museli obyvatelé měst odevzdat podíl ze všeho, co během roku vydělali nebo vypěstovali. V té době měli vládci pramálo porozumění pro město, které bylo před nedávnem přepadeno a vydrancováno loupeživými Tualagy.

„My hladovíme, zatímco v Mararoku tloustnou,“ znělo staré rčení a lidé v Mašabě cítili, že je hodně pravdivé. Má-li tedy přijít o hlavu dobře placený a dobře živený vládní úředník, nevzbuzovalo to v nich mnoho zármutku. S typickou odevzdaností rolníků usoudili, že se vždycky najde někdo jiný, kdo dychtivě nastoupí na jeho místo.

Takže teď, tváří v tvář divošsky vzrušující vyhlídce na hromadnou popravu, provedenou takovým umělcem, jako je Hasún, začali jásat a povzbuzovat ho k dalším kouskům.

Hasún s radostí vyhověl. Začal tančit ze strany na stranu, předváděl s mohutným mečem seky z boku i shora a hluboké výpady a meč kmital a švihal tak rychle jako hadí jazyk. Hasún přecházel zpředu dozadu, zleva doprava a zase zpátky.

Potom vyskočil vysoko do vzduchu a předvedl sek velikým obloukem směrem k zemi v napodobení stínání hlavy klečící oběti. Hrot meče se dunivě zabodl do dřevěných prken a Hasún ho opět pustil a nechal kmitat silou úderu.

Nato uchopil dvouruční rukojeť, znovu meč vytrhl a začal v polodřepu přecházet ze strany na stranu. Při každém kroku poklesl na koleno a meč celou dobu vířil, blýskal a sekal. Skandování Hasúnova jména se stupňovalo a rytmem se přizpůsobovalo katovým pohybům.

Z polohy v podřepu vyskočil vysoko do vzduchu, a když začal klesat, prudce se otočil k řadě zajatců a dvěma šikmými máchnutími naznačil ve vzduchu velký kříž. Pak se znovu rychle otočil čelem k davu. Navzdory své mohutnosti a síle měl obdivuhodně lehké nohy. Dal znamení jednomu z mužů, kteří ho přinesli k plošině, a bojovník natáhl ruku k nejbližšímu prodejnímu stánku a uchopil meloun. Vyhodil ho vysoko do vzduchu nad obra.

Meč se zablýskl dvěma protilehlými šikmými seky. První rozťal meloun na dvě části a druhý přesekl horní část dřív, než všechny kusy pleskavě dopadly na prkna plošiny.

Voják už bez vyzvání vyhodil obloukem do vzduchu další meloun — tentokrát ho Hasún rozdělil vodorovným švihem a horní polovinu poté rozsekl shora ještě jednou na čtvrtiny.

Dav uchváceně řval.

Hasún odpověděl přehazováním meče z ruky do ruky, rytmickými pohyby ho posílal z levé do pravé a zase zpět, chytal ho za dlouhý jilec těsně u záštity a ovládal ho jen silou ruky a zápěstí.

Vyhodil roztočený meč vysoko do vzduchu, a když se vracel k zemi, uchopil ho za jilec. Pak ve vysokém výskoku provedl otočku v půlkruhu a divoce sekl po zajatci, který stál právě před ním.

Shodou okolností to byl Horác.

Když obr vyskočil, prudce se zatočil a sekl, dav náhle ztichl. Čekali, že uvidí, jak cizinci přinejmenším rozsekne hlavu až po ramena. Jenže Hasún v obdivuhodné ukázce síly a mistrovství v posledním okamžiku sek shora zadržel, a tak se mohutná čepel pouze dotkla Horácových vlasů.

Dav ječel a pak náhle ztichl, když si všichni uvědomili, že mladý cizinec se nepohnul, že neuskočil. Nepokusil se zvednout svázané ruce v marném pokusu strašlivou ránu zadržet. Jenom stál, pevný jako skála, a s pohrdavým výrazem ve tváři kata sledoval.

Horácovi se zrychlil tep a tělo měl napjaté. Ale nebylo to na něm znát. Když velký muž před ním vyskočil a zatočil se, Horác nějak pochopil, co se blíží. Spojení rozmachu s otočkou ho varovalo. Vycítil, co přijde, a rozhodl se, že až úder dorazí, ani se nehne. K tomu byla zapotřebí nesmírná síla vůle, ale Horác to zvládl. Nyní se usmíval.

Kamaráde, tancuj a skákej, jak chceš, myslel si, já ti ukážu, z jakého těsta je araluenský rytíř.

Hasún se zastavil. Podmračeně zíral na smějícího se mladíka před sebou. V minulosti tento výstup spolehlivě končil tak, že vybraná oběť se vrhla k zemi a s rukama nad hlavou žadonila o smilování. Tenhle mládenec se zdvořile usmíval. A co bylo neuvěřitelné, napřáhl svázané ruce dlaněmi vzhůru.