John Flanagan - Výkupné za Eraka

„To bylo vážně moc dobré,“ řekl. „Mohl bych to zkusit taky?“

Vypadalo to, jako by skutečně čekal, že Hasún mu meč podá. Užaslý kat ustoupil o krok. Měl pocit, že věci se mu začínají vymykat z rukou. Pak si ještě ke všemu přisadili ti dva vousatí lotři ze Skandie.

„Dobrá práce, Horáci,“ prohlásil Erak a pobaveně se zachechtal.

Svengal jeho názor potvrdil. „Bravo, chlapče! Teď jsi hrozivýho Hasúna pěkně usadil!“

Se zuřivým výkřikem se Hasún obrátil k oběma rýpavým Skandijcům. Zatočil mečem nad hlavou a pak s ním švihl, tentokrát obloukem vedeným vodorovně, přímo na Erakův krk. Stejně jako u Horáce zadržel ránu v poslední chvíli. Ale Erak, podobně jako Horác, se ani nehnul.

Místo toho se obrátil ke svému krajanovi a uznale prohodil: „Zvládnul to pěkně, Svengale. Ten chlap má dobrý zápěstí. Docela rád bych ho viděl s bojovou sekerou v rukou.“

Svengal svraštil čelo, tak docela nesouhlasil.

„To já bych ho rád viděl s bojovou sekerou v hlavě, veliteli,“ prohlásil a oba se opět zachechtali, naprosto uvolněně, naprosto bez obav.

Hasún vycítil rostoucí netrpělivost a rozpaky davu. Přestal vyvolávat jeho jméno a projevil tak úctu k odvaze cizinců. Arida byla drsná země a násilná smrt byla na denním pořádku. Aridové i Tualagové obdivovali ty, kdo jí tak vyrovnaně dokázali čelit. Hasún věděl, že potřebuje opět získat úctu davu. Přecházel podél řady zajatců a hledal slabý článek.

A spatřil dívku.

Ta nedokáže snášet ohrožení velkým mečem, usoudil. Během několika vteřin ji promění v roztřesený, uplakaný uzlíček. A potom, myslel si, se ostatní zajatci už nebudou k němu chovat tak drze a přezíravě, až se ji budou snažit upokojit.

Zuřivost se v něm hromadila jako voda v přehradě. Pak ji s dlouhým nenávistným výkřikem vypustil a se zdviženým mečem skočil po dívce. Čepel se míhala a sekala před ní, vedle ní, nad ní, dunivě jí dopadala k nohám, až se prkna plošiny pod silou úderů otřásala. Sekal kolem ní, meč se stále pohyboval těsně u jejího těla. Byla to strašlivá, hrůzyplná přehlídka síly a zuřivosti.

Dívka se ani nepohnula.

Evanlyn stála jako socha, věděla, že se nesmí pohnout, nesmí se přikrčit, uhnout ani mrknout, i když kolem ní svištěla hrozivá zbraň a jen o vlásek míjela její hlavu a tělo. Uvědomovala si, že každý z těch úderů by ji mohl přeseknout v půli. A přece se opanovala a nedala najevo žádný strach. Srdce jí tlouklo a tep se hnal spolu s ním, ale Evanlyn to skryla hluboko v sobě. Mlhavě uvažovala, jak to, že Horác vydržel takovou těžkou zkoušku beze strachu, a potom jí svitlo. Nevydržel. Jenom strach ovládl, protože to byla možnost, jak se pomstít tomu hlupákovi, který se teď předváděl a natřásal před ní.

A rozhodla se, že se mu pomstí stejným způsobem. Rozum jí říkal, že celý Hasúnův výstup je pouhé divadlo. Několikrát zaznělo, že Halt zemře jako první. Takže všechno tohle švihání a sekání ji má prostě jen vystrašit. Přitom, jak si uvědomovala, by sebemenší Hasúnova chybička byla osudová. Kdyby ho bezmocná zuřivost přemohla a minul by třeba jen o čtvrt palce, Evanlyn by byla mrtvá.

A tak stála, oči měla otevřené, ale upřené do prázdna, a pět stop dlouhá čepel ostrá jako břitva jí svištěla a hvízdala kolem obličeje, krku a celého těla.

A nakonec to byl Hasún, kdo byl poražen. Ustoupil a sklonil meč. Tělo se mu lesklo potem. Oči nad maskou prozrazovaly naprostou bezradnost. A dav mlčel.

Potom se ozval jeden hlas odněkud zprostřed náměstí.

„Pusťte ji!“

A přidal se další a ještě další. Stejný názor vyjadřovala stále větší část davu. Většinou to byli Aridové. Když ale Júsal spatřil, že několik jeho mužů mává rukama a požaduje, aby byla Evanlyn osvobozena, zúžily se mu oči hněvem.

Rozzuřeně vykročil vpřed a tasil meč, aby jeho slova měla větší váhu.

„Už dost!“ zařval. „Dost!“

Júsalův mrazivý pohled přejížděl po zástupu a volání po propuštění Evanlyn utichalo. Halt za Júsalovými zády si uvědomil, že tohle je pro Evanlyn chvíle nejvyššího nebezpečí.

Júsal se klidně mohl rozhodnout, že s ní rychle skoncuje hned teď, aby překazil všechny další projevy odporu kvůli ní. Halt musel odvést pozornost od dívky a soustředit Júsalův hněv na sebe. Vykročil vpřed, nasadil tón přetékající nudou a pohrdáním a hlasitě oslovil tualažského vůdce: „Júsale, začíná to být hrozná nuda. Prosím tě, můžeme s tím trochu pohnout?“

Júsal se obrátil k němu a na Evanlyn zapomněl. Věděl, že právě tohoto muže jeho vojáci nenávidí. Nabízel se mu způsob, jak se opět stát rychle pánem situace. Haltovo propuštění nebude požadovat nikdo. Ukázal mečem na postavu s šedivými vousy a rozcuchanými krátkými vlasy.

„Zabij ho!“ poručil Hasúnovi. „Zabij ho hned teď!“

Dva z Júsalových mužů dovlekli Halta k okraji plošiny, kam třetí dopravil popravčí špalek — kus rozšířeného kmene vysoký něco přes tři stopy. Klečící odsouzenec byl přinucen sehnout trup k zešikmenému okraji, který poskytl podklad pro úder katova meče. Muž postavil špalek na místo a druzí dva stlačili Halta na kolena. Halt se ohlédl a spatřil Gilanův vyděšený výraz. Pochmurně se usmál.

„Will si dává na čas,“ řekl. „Budu mu muset domluvit.“

„Ticho!“ zaječel Júsal tak důrazně, že mu přeskočil hlas. „Otoč ho dopředu!“ pokračoval už zvládnutým hlasem k jednomu ze svých vojáků. Tualag oběma rukama uchopil Halta za hlavu a obrátil ho čelem k náměstí.

Halt přejížděl očima po obličejích před sebou — po tvářích davu. Byly tiché a nehybné. Žádnou lítost však nevyjadřovaly — jen zvrácené okouzlení z pohledu do očí člověka, který má brzy zemřít. Pak se Halt u jedné tváře zastavil, připadala mu vzdáleně povědomá. Muž mu pohlédl do očí a zvolna kývl. Halt usilovně vzpomínal a uvědomil si, že toho muže už předtím viděl — byl to jeden z aridských vojáků, které Júsal zanechal v poušti napospas smrti. Bylo to jisté!

Dav hlasitě zašuměl, když Hasún předstoupil, nakročil pravou nohou a zvedl meč vysoko nad pravé rameno.

Na chvíli všechno ztichlo. Pak Halt uslyšel zasvištění, cosi velkou rychlostí procházelo vzduchem. Bylo mu to mlhavě povědomé. Při podivně nezaujaté úvaze usoudil, že je to svist meče, který se řítí dolů, aby ukončil jeho život.

Občas uvažoval, jak k tomu asi dojde a jaký to bude pocit. Pomyslel si, že ani ne za vteřinu se to dozví.

Tualažský lupič Talib pohlédl vzhůru, spatřil Willa, jak s lukem a toulcem navlečeným přes rameno visí na dřevěné strážní věži, a podezření se změnilo v jistotu.

Tualag nepoznal mladíka, ale poznal zbraně. Luky jako tenhle viděl už předtím — když se svými druhy útočil na aridský tábor.

„To je jeden z těch cizinců!“ zařval a vytasil meč. „Na něj!“

Oba jeho pochopové se vrhli vpřed spolu s ním a jejich meče s řinčením vyjely z pochvy. Alúm odstoupil od hradeb, odhodil plášť a tasil zbraň, aby je zadržel.

„Wille, lez dál!“ volal. „Já se o ně postarám!“

Jenže oni byli tři, všichni ostřílení rváči, sesypali se na něj a útočili, meče blýskaly, zvedaly se a dopadaly. Alúm se tvrdošíjně bránil, ale bojoval předem prohranou bitvu. Stál zády k hradební zdi a zoufale odrážel smršť úderů dopadajících ze všech stran. Pak, nevyhnutelně, jeden z mečů Alúmovu obranu prorazil a ošklivě ho poranil v nadloktí paže, která držela meč. Další úder ho sekl do stehna a Alúm zavrávoral a vzpamatoval se právě včas, aby se vyhnul ráně vedené na hrdlo.