John Flanagan - Výkupné za Eraka

Vedle hlavní části domu byla přistavěna stáj. Vešli dovnitř a složili otepi na zem. Will do své rychle sáhl, vytáhl dlouhý luk s toulcem a ukryl zbraně do žlabu z poloviny zaplněného starým senem. Ve stáji bylo několik zvířat — dva koně a starý sešlý osel. Zvířata se na návštěvníky zvědavě podívala a potom se vrátila k chroustání sena.

„Zjevně tu příliš mnoho hostů nemají,“ poznamenal Alúm. „Mohl by se tu pro nás najít pokoj.“ Opět si nahodili na ramena otepi dřeva a zamířili ke vchodu do hostince.

Vešli do hlavní místnosti. V Araluenu nebo Galice by to byl šenk, kde pravidelní hosté popíjeli pivo nebo víno. Jenže většina Aridů se kvašeným nápojům vyhýbala a místo toho pila silnou hořkou kávu. Will složil otep a rozhlédl se po místnosti. U nízkých stolků sedělo osm nebo devět mužů, většinou po dvou nebo po třech. Podívali se na nové příchozí, a když viděli, že je neznají, vrátili se zpět k hovoru. Jeden muž seděl stranou. Byl otylý a pořád na Willa a Alúma zíral, když šli k pultu a smlouvali o jídlo a pokoj na přespání výměnou za dřevo a trochu peněz.

„Vás jsem tady ještě neviděl,“ řekl hostinský, jakmile byla dohoda uzavřena. Vyznělo to tázavě. Alúm bez mrknutí čelil jeho pohledu.

„Možná proto, že se společnosti vyhýbám,“ prohlásil. Jeho tón nebyl vůbec přátelský a nevybízel k žádnému dalšímu hovoru. Venkované v Aridě, řekl předtím Willovi, se velice snažili chránit si své soukromí — naproti tomu ale nesmírně rádi strkali nos do cizích věcí.

Hostinský přijal odmítnutí s nadhledem. Naplnil dvě misky kávou a postavil je na dřevěný podnos, přidal mísu s čerstvou chlebovou plackou, trochou kořeněné omáčky a čtyřmi porcemi rožněných kousků jehněčího masa.

Alúm přinesl jídlo a pití ke stolu, který Will vybral, a pustili se do jídla.

Will celou dobu cítil, že tlustý muž z něj nespouští oči.

„Ten člověk nás pozoruje,“ řekl tiše Alúmovi. Aridský důstojník zvedl hlavu a zadíval se tlouštíkovi do očí.

„Něco tě trápí, kamaráde?“ zeptal se ostře.

Muže to do rozpaků nepřivedlo. „Jste tu cizí,“ řekl.

Alúm přikývl. „To proto, že jsme slyšeli, že ty jseš tu hodně často,“ řekl hrubě.

„Tak odkud jste?“ zeptal se tlouštík. Alúm na něj upřel nepřátelský pohled. Posunul se na polštáři a z opasku vytáhl dýku, ještě v pouzdře. Položil zbraň před sebe na stůl.

„Mám dojem, že tobě po tom nic není,“ prohlásil. Potom prohodil k Willovi, ale tak hlasitě, aby to bylo slyšet kolem: „Obyčejný šťoura z malého města. Vždycky se starají o záležitosti jiných.“

Will něco zabručel, nabral si plnou pusu chleba a horkého masa a vyhnul se tak odpovědi.

„Mluví tvůj přítel vůbec někdy?“ zeptal se tlusťoch. Alúm odložil kus chleba, do něhož právě zabalil několik kousků masa, a dopáleně si povzdechl.

„Jednou jsem ho slyšel říct jejda, když uřízl uši jednomu, co se moc vyptával.“ Někteří z ostatních hostů zvedli hlavy a souhlasně pokyvovali. Tlusťoch zřejmě nebyl v hostinci oblíben.

„Saúde, nech toho!“ zavolal někdo z druhého konce místnosti. „Nech je v klidu najíst.“

Ozvalo se sborové přitakání a tlustý muž se rozhlédl kolem sebe s neskrývanou nelibostí nad chováním ostatních pravidelných hostů. Ušklíbl se na všechny a konečně se usadil na svém polštáři a věnoval se kávě. Cizince však nespouštěl z očí.

Když dojedli a zamířili nahoru do poschodí, kde byl jejich pokoj, Will stále cítil, jak se mu tlouštíkův pohled zavrtává do zad. Nevěděl, jestli by s tím neměli něco dělat.

Alúm jeho pochybnosti vycítil. „Neboj se,“ řekl, když vystoupali po schodech, „do rána na nás dočista zapomene. Bude klevetit zase o něčem jiném.“

Will si tak jistý nebyl. Doufal, že má Alúm pravdu.

V zámku skladiště zarachotil klíč. Vězni netečně vzhlédli. Bylo ráno, pár hodin po úsvitu, a oni byli zvyklí, že zhruba v tuto dobu dostávají první denní jídlo. Zvykli si na pravidelnost. Den byl rozdělený třemi jídly, která jim dávali. Jídlo bylo jednotvárné a mdlé — zpravidla včerejší chléb, okoralý a bez chuti, a hrst datlí — ne dost, aby se z nich někdo skutečně najedl.

Alespoň však měli kávu, a i když ji v nejlepším případě dostávali vlažnou, Horác, Halt a Gilan byli rádi. Svengal s Erakem pochopitelně bolestně a hlasitě postrádali silné pivo. Svengal občas toužebně vzpomínal na nedopitý soudek, který před několika týdny zanechal na Vlčím větru. Uvažoval, jak se stravují jeho druhové v Al Šabě. Nejspíš o moc lépe než on tady, pomyslel si mrzutě.

Ostatní se zaobírali svými vlastními myšlenkami. Gilan stále přemítal o plošině, kterou zahlédl Horác. Poprava, řekl mladý bojovník. Gilanovi bylo jasné, že jeho s Haltem si jejich věznitelé rozhodně nemohli oblíbit. Jestli má být někdo popraven, uvažoval, budou to oni dva. Čelil však té myšlence s nadhledem. Hraničáři byli zvyklí, že se dostávají do potíží. Byli zvyklí i na to, že jsou pro nepřátele hlavním terčem. S možností, že dojde k něčemu podobnému, žil Gilan roky. Teď mohl dělat jediné — čekat na příležitost k útěku.

Pochopil, že Haltův zdánlivý nezájem je přetvářka. Starší z obou hraničářů nechtěl přenést na Evanlyn nejistotu nebo strach. Jakmile si to Gilan uvědomil, litoval, že nadělal tolik řečí, jak je „připravený na všecko“. Kdyby se nějaká příležitost naskytla, bude připraven. Stejně tak Halt. Řeči by jim v tom nepomohly. Jenže Evanlyn mohly vystrašit.

Horác zůstával klidný. Věřil Haltovi a Gilanovi. Pokud z jejich nesnází vedla nějaká cesta, věděl, že ti dva ji najdou. Podobně jako Gilan prohlédl Haltovu zdánlivou nečinnost. Věděl, že hraničář je odhodlaný něco podniknout a že usilovně přemýšlí.

Všechny je překvapila skutečnost, že věznitelé pro ně přišli v době, kdy jim obvykle dávali snídani. Čekali, že do skladiště vejdou dva muži obtěžkaní podnosem s jídlem a konvicí kávy, a zaskočilo je, když se otevřenými dveřmi dovnitř vhrnul tucet bojovníků s obnaženými meči a obklíčil je.

Halt seděl opřený zády o stěnu, takže se začal zvedat. Zabránil mu v tom ale hrot zahnutého meče, nešetrně přitlačený ke krku.

„Zůstaň sedět,“ zahrozil mu tualažský kapitán a nespouštěl oči z jeho tváře. „Natáhni ruce před sebe,“ přikázal. Když to Halt provedl, kapitán poručil jednomu ze svých mužů: „Svaž ho.“

Haltovy ruce byly hbitě svázány. Když se k tomu Tualag chystal, Halt se nejprve pokusil napnout svaly na pažích a zápěstí v naději, že je pak uvolní a provazy trochu povolí. Jenže tualažský kapitán starou lest prohlédl. Prudce Halta klepl tupou stranou čepele po kloubech ruky.

„To stačilo,“ nařídil nevrle. Halt pokrčil rameny a ruce uvolnil. Za pokus to stálo. Viděl, že i ostatní mají ruce svázané podobně. Zamračil se. Proč všichni? On s Gilanem, to by pochopil. Možná i Horác. Ale ostatní byli cenná rukojmí. Žaludek se mu sevřel, když sledoval, jak jsou všichni přinuceni vstát. Potom kapitán uchopil provaz, který poutal Haltovy ruce, a vytáhl na nohy i jeho.

„Kam jdeme?“ domáhal se odpovědi, ale muž se jen zasmál a postrčil ho směrem ke dveřím.

„Tohle nevypadá dobře,“ prohodil Horác, když ho postrkovali za Haltem.