Terry Pratchett - Soudné sestry

„Co nikdy, má nejdražší?“

Vévoda zívl. Byla to dlouhá noc. Nejdřív ta bouře, která nebyla nevídané síly, a pak celá ta ošklivá záležitost s dýkami.

Jak už jsme se zmínili, chyběl vévodovi k trůnu jen jediný krůček. Ten krůček, o kterém se mluví, byl na vrcholku schodiště vedoucího do velké síně. Právě toho schodiště, ze kterého po tmě spadl král Verence a proti všem zákonům pravděpodobnosti padl přímo na svou vlastní dýku.

Králův vlastní lékař alespoň celou tu událost prohlásil za nešťastnou náhodu. Pravda, že až potom, kdy ho navštívil Bentzen a vysvětlil mu, že pád ze schodů s vlastní dýkou v zádech může být nakažlivou chorobou zapříčiněnou tím, že někdo nevhodně otevře ústa.

Tu chorobu už ostatně chytilo několik členů královské gardy, kteří byli poněkud nedoslýchaví. Vypadalo to jako malá epidemie.

Vévoda se otřásl. Některé podrobnosti uplynulé noci mu připadaly mlhavé a hrozné.

Pokusil se ujistit sám sebe, že všechny nepříjemnosti už má za sebou a království je jeho. Nebylo to nic moc, hlavně samé stromy, ale království bylo a patřila k němu i královská koruna.

Jenom kdyby ji už konečně našli.

Hrad Lancre byl vybudován na vysokém skalisku architektem, který sice slyšel o Gormenghastu , ale jemuž poněkud zkrátili rozpočet. I tak ze sebe vydal to nejlepší a obdařil hrad celou řadou věží a věžiček, ochozů, ochranných zdí, opěrných pilířů, cimbuří, chrličů, nádvoří a hladomoren; jedním slovem vším, co takový hrad potřebuje, s výjimkou dostatečně hlubokých základů a malty, která se při dešti nerozpouští a nevyplavuje ze spár.

Hrad se poněkud nejistě nakláněl nad prudkými a zpěněnými vodami řeky Lancre, která se hnala svým korytem roklinou v hloubi tři sta metrů pod hradem. Tu a tam se ze skály vydrolil nějaký balvan a padl do vln.

I když hrad nebyl nijak veliký, bylo v něm tisíce míst, kam by se dala ukrýt koruna.

Vévodkyně vyplula z komnaty, aby si našla nějakou další oběť, a nechala vévodu Felmeta s jeho neutěšeným výhledem do kraje. Začalo pršet.

A přesně v té chvíli se ozvalo naléhavé zabušení na hradní bránu. Naprosto nevhodně vyrušilo hlavního klíčníka, který hrál v teplé kuchyni s kuchařem a hradním šaškem Mordýřovou sudou.

Zabručel a vstal. „Venku někdo tluče,“ prohlásil otráveně.

„Kmotře, co by tam tloukl?“ zeptal se šašek.

„Tluče na bráně, idiote!“

Šašek na něj vrhl starostlivý pohled. „Na bráně? A jak na ni vylezl?“ dodal podezřívavě. „Věřímť, že to není nějaký druh učení Zen, že ne?“

Když se klíčním s tichým sakrováním vydal směrem ke strážnici u brány, přistrčil kuchař do banku další šesták a vrhl na šaška ostrý pohled.

„Co je to ten Zen?“

Šašek probral svoje karty a rolničky se mu při tom hlasitě rozcinkaly. Bez zaváhání odpověděl: „To je jedna z vedlejších sekt filozofického směru, rozšířeného především v pootočném Klači. Jmenuje se sumtin a je proslulý svou jednoduchou strohostí, z níž vyplývá nárůst osobního klidu, vyrovnanosti a naplnění osobnosti docílené prostřednictvím meditací a zvláštní techniky dýchání. Jedním z nejzajímavějších aspektů této filozofie je kladení na první pohled nesmyslných otázek za účelem rozšíření bran celkového vnímání.“

„Co jsi to řekl?“ zvýšil kuchař podezřívavě hlas. Byl dnes poněkud nedůtklivý. Když nesl snídani do velké síně, měl celou cestou pocit, že se mu něco pokouší sebrat podnos z rukou. A jako by to nestačilo, poslal ho ten nový vévoda pro… Otřásl se. Pro ovesnou kaši! A vajíčka na měkko! Na takové věci byl už náš kuchař příliš starý. By zvyklý na své. Vařil v pravém feudálním stylu. Když to nemělo v hubě jablko a nedalo se to upéct, nestálo to za servírování.

Šašek zaváhal s kartou v ruce, potlačil strach a rychle se snažil zvládnout situaci.

„Jen tolik, kmotře, přisám bůh,“ zakvičel kozím hlasem, „žes otázek plný jako kravinec much.“

Kuchař se poněkud uklidnil.

„No dobrá,“ zabručel, i když nebyl tak docela spokojen. Šašek z bezpečnostních důvodů pro jistotu prohrál další tři hry.

Klíčník zatím došel k bráně, otevřel špehýrku a vyhlédl ven.

„Kdo tluče?“ zavrčel.

„Zbrojnoš, promočený a vyděšený, zaváhal. „Kdo tluče co?“

„Jestli si chceš tropit šprýmy, můžeš si pro mě za mě zůstat venku třeba celý den,“ utrhl se na něj klíčník.

„Ne! Musím okamžitě mluvit s vévodou!“ vykřikl zbrojnoš. „Čarodějky mají slet!“

Klíčník se mu už už chystal odpovědět něco jako „když se tam všichni čerti žení, proč by se nemohly čarodějnice houfovat“, ale pak se podíval muži před branou do obličeje a rozmyslel si to.

Nezdálo se, že by ten člověk dovedl ocenit nějaký vtípek. Ve tváři měl výraz někoho, kdo viděl věci, o kterých slušný člověk ani neslyšel…

„Čarodějky?“ zavrtěl hlavou lord Felmet.

„Čarodějky!“ prohlásila vévodkyně.

A v dlouhých chodbách, kterými protahoval průvan, se ozval hlas podobný kvílení větru ve vzdálené klíčové dírce: „Čarodějky!“ Chvěl se v něm slabý náznak naděje.

Lidi se slabší povahou by to možná vyděsilo…

„Je to vměšování se do něčeho, do čeho nám nic není, nic víc,“ prohlásila vehementně Bábi Zlopočasná. „A nic dobrého z toho nevzejde.“

„Je to strašně romantické,“ ozvala se Magráta a povzdechla si.

„Kuči, kuči!“ vmísil se do hovoru hlas Stařenky Oggové.

„Vždyť jste sama toho hrozného člověka zabila!“

„To tedy ne. Jenom jsem tak trochu postrčila… věci, aby se braly tím žádoucím směrem.“ Bábi se zamračila. „Neměl v sobě špetku úcty. Jak jednou lidé ztratí úctu, bác ho! máš malér na krku.“

„Budliky, budliky, ťu, ťu, ťu!“

„Ten vozka ho sem přivezl, aby ho zachránil!“ vykřikla rozčilená Magráta. „Chtěl, abychom se ho ujaly! To je jasné! Je to osud!“

„Jo tak jasné?“ prohlásila nevrle Bábi Zlopočasná. „Věřím, že tobě je to jasné. Potíž je, děvenko, v tom, že když jsou věci jasné, neznamená to, že jsou taky pravdivé!“

Zvedla korunu. Cítila, jak jí v rukou těžkne, a věděla, že její váha nespočívá ve zlatě a drahém kamení, že se nedá změřit na pouhá kila a deka.

„No ano, ale důležité je —“

„Důležité je to,“ vskočila jí bábi do řeči, „že se brzo objeví lidé, kteří budou čmuchat široko daleko a hledat. Vážní lidé. A budou hledat velmi vážně a důkladně. Způsobem ‚tamten dům zbořte a tuhle stodolu podpalte‘. A —“

„Ňu, ňu, ňu, chlapešek!“

„— A, Gyto, myslím si, že bychom byly všechny mnohem spokojenější, kdybys na něj přestala konečně šišlat!“ štěkla Bábi přes rameno. Cítila, jak jí povolují nervy. Vždycky, když si nebyla něčím jistá, tak jí povolovaly nervy. Kromě toho se mezitím přesunuly do Magrátina domku a jeho výzdoba ji iritovala. Magráta totiž věřila v moudrost přírody, elfy, léčivou moc barev a magii ročních období a ještě na spoustu dalších věcí, na které Bábi nedala, ani co by se za nehet vešlo.

„Nechceš mi snad radit, jak mám zacházet s dítětem,“ ohradila se odvážně Stařenka Oggová. „Mně, která jsem vychovala patnáct vlastních?“

„Já jenom říkám, že bychom si to měly pořádně rozmyslet,“ ustupovala Bábi.