Terry Pratchett: Soudné sestry

Ostatní dvě ji chvíli mlčky pozorovaly.

„Takže?“ nadhodila nakonec netrpělivá Magráta. Bábiny prsty vyklepávaly pomalé staccato do okraje koruny a na čele jí naskočily starostlivé vrásky.

„Ze všeho nejdřív ho musíme odvézt odsud,“ prohlásila a pozvedla ruku. „Ne, Gyto, já věřím, že tvůj domek je ideální a já nevím co ještě, ale bezpečný není. Musíme ho ukrýt jinde než tady v okolí, někde daleko, kde by nikoho ani nenapadlo, kdo by to mohl být. A pak je tady ještě tohle.“ Přehodila si korunu z ruky do ruky s dovedností pouťového žongléra.

„To? To je snadné,“ usmála se Magráta. „Ta se dá přece schovat pod nějaký kámen nebo tak. To nic není. Co je to proti dítěti!“

„Tak to se mýlíš,“ odtušila klidně Bábi. „Uvědom si laskavě, že celá země je plná dětí a všechny vypadají skoro stejně, ale pochybuju o tom, že by v okolí bylo víc královských korun. Královské koruny už mají takovou vlastnost, že se skoro vždycky nakonec nějakým způsobem objeví. Ony totiž tak nějak přitahují lidské myšlenky. Kdybychom ji teď zahrabaly pod kámen na nejpustějším místě hor, nejpozději do týdne by ji někdo ‚náhodou‘ objevil. Věř mi.“

„Tak, tak, to má pravdu,“ souhlasila Stařenka Oggová. „Kolikrát už člověk hodil kouzelný prsten do nejhlubšího místa oceánu a pak, když se vrátil domů do tepla a dal si k čaji na svačinku kus uzené kambaly — co tam nenašel? Aha!“

Chvilku o tom mlčky hloubaly.

„Já tedy ani jednou,“ prohlásila pevně Bábi. „A ty taky ne. Koneckonců, mohl by tu korunu chtít nazpět. Má na ni právoplatný nárok. Králové si na korunách velmi zakládají. Vážně, Gyto, ty někdy vykládáš ty nej —“

„Já uvařím kapku čaje, co říkáte?“ vskočila jim rychle do řeči Magráta a odběhla do kuchyně.

Obě starší čarodějky seděly proti sobě u velkého stolu a zachovávaly způsobné, nicméně poněkud pichlavé mlčení. Nakonec to Stařenka Oggová nevydržela. „Má to tady docela hezké, co říkáš? Ty květiny a tak. Co to je támhle na té stěně?“

„Astrologická znamení,“ odpověděla Bábi kysele, „nebo něco takového.“

„Nádhera,“ pokývala Stařenka hlavou. „A ta roucha a magické proutky a všechny ty věci, viď?“

„Samá moderna,“ povzdechla si spíš pro sebe Bábi. „Když já byla děvčetem, měly jsme akorát hroudu vosku a pár špendlíků a taky nám to stačilo. V těch dnech jsme si musely vlastní kouzla připravovat.“

„To je pravda, ale od té doby už uteklo hodně vody,“ přikývla Stařenka Oggová s výrazem filozofa. Pak zkušeným pohybem pohoupala dítě.

Bábi Zlopočasná si povzdechla. Stařenka Oggová byla třikrát vdaná a vládla kmeni dětí a vnoučat rozběhlých po celém království. Samozřejmě, čarodějky neměly zakázáno se vdávat. To musela Bábi připustit, i když nerada. Velmi nerada. Znovu si zhluboka nesouhlasně povzdechla a to byla chyba.

„Co to tady smrdí?“ vyskočila.

„No jo,“ zabručela Stařenka Oggová a opatrně si přesunula dítě na ruce. „myslím, že se raději skočím podívat, jestli tady má Magráta nějaké čisté hadříky, co?“

Bábi Zlopočasná osaměla. Cítila se maličko nesvá, jako skoro každý, kdo zůstane sám v cizím pokoji, a zaháněla nutkání vstát a prohlédnout si knihy na polici nad příborníkem nebo zkontrolovat, zda na krbové římse není prach. Začala otáčet korunou v rukou. A znovu měla ten dojem, že je mnohem těžší a větší, než jak vypadala.

Všimla si velkého zrcadla nad krbem a oči jí znovu sklouzly ke koruně. Bylo to velmi lákavé. Ta věc ji prakticky prosila, aby si ji vyzkoušela. No, a nakonec proč ne? Znovu se přesvědčila, že hlasy obou čarodějek se ozývají z kuchyně, stáhla si z hlavy klobouk a nasadila si korunu.

Zdálo se, že je jí akorát. Bábi se pyšně narovnala panovačným gestem máchla všeobecným směrem ke krbu.

„Toť bystře udělejte, co pravím,“ prohlásila. Pak se arogantně naklonila ke starým kukačkám, které tikaly na stěně. „V téže chvíli hlavu jemu mžikem setněte,“ přikazovala a k tomu se pochmurně usmála.

Náhle ale ztuhla, protože zaslechla zoufalé výkřiky, dunění koňských kopyt, děsivý šepot letících šípů a vlhké nárazy hrotů oštěpů zabodávajících se do masa. Lebkou se jí valil útok za útokem. Meče neustále dopadaly na štíty, jiné meče na lidské svaly a kosti. Mozkem jí prolétla ve zlomku vteřiny celá léta. Zažila chvíle, kdy ležela mezi umírajícími nebo ji věšeli na větev nějakého stromu, ale pokaždé se nakonec objevily ruce, které ji zvedly a znovu posadily na sametové potahy…

Bábi velmi opatrně sundala korunu z hlavy — stálo jí to dost námahy a koruně se to očividně nelíbilo — a položila ji na stůl.

„Takže takhle to podle tebe vypadá, když je někdo králem, co?“ řekla tichým hlasem. „V tom případě by mě zajímalo, proč o to zaměstnání všichni tolik stojí?“

„Dáte si cukr?“ ozval se jí za zády Magrátin hlas.

„To by se jeden musel narodit jako naprostý idiot, aby chtěl být králem,“ pokračovala polohlasem Bábi ve svých úvahách.

„Prosím?“

Bábi se otočila. „Nevšimla jsem si, že už jsi tady. Co jsi říkala?“

„Sladíte čaj?“

„Tři lžičky,“ odpověděla Bábi bez zaváhání. To byla jedna z velkých bolestí, které Bábi v životě potkaly. Navzdory všem snahám dospěla na vrchol své kariéry s tvářemi jako míšeňská jablíčka a kompletní sadou vlastních zubů. Žádná kouzla ani zaříkání nedokázala zošklivit její hezkou, i když mírně koňskou tvář a neuvěřitelné množství konzumovaného cukru jí dodávalo nevyčerpatelnou energii, aniž zanechalo nejmenší následky na jejím běloskvoucím chrupu. Jeden mág, se kterým svůj problém konzultovala, jí vysvětlil, že je to způsobeno jejím skvělým metabolismem. To jí alespoň umožnilo cítit se mírně nadřazeně i ve společnosti Stařenky Oggová, která podle Bábina přesvědčení metabolismus v životě ani nezahlédla.

Magráta jí uctivě nasypala do šálku tři vrchovaté lžičky cukru. Přitom si pomyslela, že by bylo docela příjemné, kdyby jí někdo aspoň občas řekl nějaké to „děkuji“.

Najednou měla pocit, že na korunu zírá.

„Taky to cítíš, co?“ naklonila se Bábi na židli kupředu. „Copak jsem to neříkala? Volání koruny!“

„To je strašné!“

„Ne, ne. Snaží se jen být tím, čím být má. Ona si nepomůže.“

„Ale to je magie!“

„Snaží se jen být tím, čím být má,“ opakovala Bábi.

„Pokouší se mě přinutit, abych si ji dala na hlavu,“ zasténala Magráta a ruce se jí roztřásly.

„Jo, přesně o to se pokouší.“

„Ale já budu silná,“ rozhodla se Magráta, „a nenasadím si ji.“

„Bodejť by jo!“ prohlásila Bábi a obličej jí najednou podivně zdřevěněl. „Co dělá Gyta?“

„Koupe dítě ve škopku na nádobí,“ odpověděla jí nepřítomně Magráta. „Jak něco takového schováme? Co by se stalo, kdybychom ji někde zakopaly opravdu hodně hluboko?“

„Vyhrabal by ji jezevec,“ odpověděla jí Bábi. „Nebo by na tom místě někdo hledal zlato, co já vím? Nebo by ji obrostl kořeny nějaký strom a ten by vzápětí potom vyvrátila vichřice i s kořeny, pak by ji někdo našel, dal si ji na hlavu a…“

„Pokud by ovšem neměl tak silnou vůli jako my,“ zdůraznila Magráta.

„Samozřejmě, pokud by ovšem to…“ souhlasila Bábi a s neobyčejným zájmem si prohlížela vlastní nehty. „I když u královských korun nespočívá ten hlavní problém v tom, že si je člověk nasadí, víš? Potíž nastane ve chvíli, kdy si ji má sundat.“