Terry Pratchett: Soudné sestry

„To je v pořádku,“ zašeptala a šepot zazněl hlukem bouře stejně čistě jako zvuk zvonu.

Postoupila několik kroků kupředu a další blesk jí umožnil pohlédnout muži přímo do očí. Byly zaostřeny tím zvláštním způsobem, ze kterého poznal každý, kdo Ví, že ten člověk už se dívá do jiného světa.

Posledním nejistým pohybem vložil uzlíček do bábiných rukou a pomalu přepadl kupředu. Ležel na zemi a ze zad mu trčela střela z kuše.

V okruhu světla z ohně se objevily tři postavy. Bábi se setkala s pohledem dalšího páru očí, které byly mrazivé jako úbočí ledového pekla.

Jejich vlastník právě odhodil stranou samostříl. Ladným pohybem vytáhl meč a při tom se mu pod širokým pláštěm zablýskla kroužková zbroj.

Nesnažil se nic předstírat… oči, které se nespouštěly z Bábiny tváře, nepatřily někomu, kdo by chtěl věci zdobit. Patřily muži, který přesně věděl, k čemu slouží meč. Natáhl ruku.

„Tak. Teď mi to dejte,“ prohlásil.

Bábi rozhrnula přikrývku, do které byl uzlíček zabalen, a podívala se na malou tvářičku pokrčenou spánkem.

Zvedla hlavu.

„Ne,“ prohlásila už ze zásady.

Voják sklouzl pohledem z její tváře k Magrátě a Stařence Oggové, které stály stejně nehybně jako menhiry na blatech.

„Vy jste čarodějnice?“ spíš prohlásil než se zeptal. Bábi přikývla. Z nebe sjel blesk a křoví nějakých třicet metrů od nich vzplálo jako pochodeň. Dva vojáci, kteří stáli za svým vůdcem, něco zamumlali, ale on se usmál a pozvedl ruku v železné rukavici.

„Že by kůže čarodějnice dokázala vzdorovat nabroušené oceli?“ ušklíbl se.

„Pokud já vím, tak ne,“ odpověděla klidně Bábi. „Máš skvělou příležitost to zkusit.“

Jeden z vojáků postoupil kupředu a opatrně se dotkl vůdcovy paže.

„Pane, odpusťte, ale když dovolíte, to není právě nejlepší nápad —“

„Mlč.“

„Ale to přináší strašlivou smůlu, když se —“

„Mám ti to opakovat znovu?“

„Sire,“ pokusil se zaprosit voják. Jeho pohled se na okamžik střetl s Bábinýma očima a odrazila se mu v něm beznadějná hrůza.

Vůdce se znovu ušklíbl na Bábi, která se ani nepohnula.

„Ty vaše venkovské čáry jsou dobré právě jen pro hlupáky, matko noci. Já sám tě mohu srazit k zemi na místě, kde stojíš.“

„Pak udeř, člověče,“ odpověděla Bábi Zlopočasná a ohlédla se přes rameno. „Jestliže ti to dovolí srdce, udeř tak silně, jak se odvážíš!“

Ozbrojenec pozvedl meč. Opět se zaklikatil blesk, rozdrtil kámen o dva metry dál a vzduch se naplnil kouřem a pachem spáleného křemene.

„Vedle,“ utrousil jízlivě a Bábi viděla, že se mu napjaly všechny svaly, jak se připravoval udeřit těžkým mečem.

Pak se mu na tváři objevil výraz nesmírného úžasu. Naklonil hlavu k jedné straně a pootevřel ústa, jako by se chystal vyrovnat s nějakým novým nápadem. Meč mu vypadl z ruky a zabodl se do rašeliny. Hlasitě vydechl, předklonil se a pomalu, neuvěřitelně pomalu se složil na zem, k nohám Bábi Zlopočasné.

Mírně do něj strčila nohou. „Tak to vypadá, že sis neuvědomil, co mám za lubem,“ zašeptala. „Já ti dám matku noci!“

Voják, který se předtím svého vůdce pokoušel zadržet zíral s hrůzou na krvavou dýku ve své ruce a pomalu ustupoval.

„Já…, já…, já… to opravdu nechtěl. Neměl to udělat. Nebylo — nebylo to správné,“ vypravil ze sebe pracně.

„Ty jsi místní, mladý muži?“ zeptala se ho Bábi.

Padl na kolena. „Divoký vlk, k vašim službám, paní,“ odpověděl. Vrhl rychlý pohled k mrtvému kapitánovi. „Teď mě určitě zabijou!“ zakvílel.

„Udělal jsi jen to, co jsi považoval za správné,“ utěšovala ho Bábi.

„Kvůli něčemu takovému jsem do armády nevstupoval. Nemyslel jsem si, že se budu potulovat po kraji a zabíjet lidi.“

„Tak to máš svatou pravdu, synu. Kdybych byla já na tvém místě, stala bych se námořníkem,“ přikývla zamyšleně Bábi. „To je ono, kariéra na moři! A začala bych hned. Dej se na útěk. Uprchni na moře, kde po tobě nezůstanou žádné stopy. Prožiješ dlouhý a úspěšný život, to ti slibuju.“

Zvedl se ze země, vrhl na ni pohled, který byl směsicí vděčnosti a obdivu, a zmizel v mlze.

„Tak a teď doufám, že nám konečně někdo vysvětlí, o co tady jde,“ obrátila se Bábi k třetímu muži. Přesněji řečeno k místu, kde měl třetí muž stát.

Zaslechla už jen vzdálené dunění kopyt na rašelině a pak ticho.

To už se k ní přibelhala Stařenka Oggová.

„Mohla bych ho chytit, co říkáš?“ navrhla. „Mám?“

Bábi zavrtěla hlavou. Sedla si na velký kámen a prohlížela si dítě, které měla v náručí. Byl to chlapec, necelé dva roky starý a pod peřinkou úplně nahý. Pomalu ho kolébala a zírala do prázdna.

Stařenka Oggová si zatím prohlédla oba mrtvé s výrazem někoho, pro koho jsou prohlídky mrtvol denním chlebem.

„Co když to byli lupiči?“ ozvala se Magráta roztřeseným hlasem.

Stařenka zavrtěla hlavou.

„Zvláštní věc,“ prohlásila po chvilce. „Oba mají stejný erb. Dva medvědi ve stříbrně a zlatě půleném štítě. Ví některá z vás, co to znamená?“

„To je znak krále Verence,“ přikývla Magráta.

„Co je to za chlapa?“ zeptala se Bábi Zlopočasná.

„On je v téhle zemi vládcem,“ vysvětlovala jí Magráta.

„Jo ták, ty myslíš toho krále,“ zavrtěla hlavou Bábi, jako kdyby ta skutečnost vlastně ani nestála za zmínku.

„Vojáci, kteří bojují mezi sebou. To nedává smysl,“ zabručela Stařenka Oggová. „Magráto, mrkni do toho kočáru.“

Nejmladší čarodějka vstrčila otevřenými dvířky hlavu dovnitř a vrátila se s pytlem. Obrátila ho vzhůru nohama a něco se slabým zaduněním vypadlo na trávu.

Bouře se mezitím přesunula na druhou stranu hor a bledý měsíc vrhal na mokrá blata slabou záři. Stejnou záři vrhal kupodivu i na to, co se lesklo v trávě a vypadalo jako neobyčejně důležitá koruna.

„Je to koruna,“ ozvala se Magráta. „Nahoře má kolem dokola takové ty špičaté ozdoby.“

„No nazdar!“ prohlásila nevrlým tónem Bábi.

Dítě zavrnělo ze spaní. Bábi Zlopočasná jen velmi nerada nahlížela do budoucnosti, ale teď měla dojem, že budoucnost pohlíží na ni.

A její výraz se jí ani za mák nelíbil.

Král Verence se díval na minulost a jeho dojem byl naprosto stejný.

„Ty mě vidíš?“ zeptal se.

„Jistě. Naprosto jasně,“ přikývl nově příchozí.

Verence nakrčil obočí. Zdálo se, že být duchem vyžaduje mnohem větší duševní vypětí než být naživu. V minulých čtyřiceti letech v životě vystačil s tím, když myslel jednou dvakrát denně, a teď to musel dělat neustále.

„Aha,“ řekl nakonec, „ty jsi taky duch.“

„Přesná úvaha.“

„To ta hlava, co si neseš pod paží,“ řekl Verence, pyšný sám na sebe. „Ta mě přivedla na správnou myšlenku.“

„Vadí ti? Jestli ano, klidně si ji nasadím,“ navrhoval starý duch přátelsky. Natáhl volnou ruku. „jsem rád, že tě poznávám. Champohár, král Lancre.“

„Verence, totéž.“ Verence se zadíval do tváře starého krále a dodal: „Víš, nějak si nevzpomínám, že bych tvou tvář zahlédl v obrazové galerii velké síně.“

„Tu založili až po mé smrti,“ vysvětlil Champohár téměř pohrdlivě.

„A jak jsi tady vlastně dlouho?“