Terry Pratchett - Soudné sestry

„V lese?“ zeptala se Stařenka Oggová. „Nebylo by lepší ten tác sníst hezky doma v teple?“

„Ona myslí sabat, Gyto,“ vysvětlovala Bábi Zlopočasná. „Vzpomeň si, jako za starých časů. Setkání.“

„Myslíš, jak jsme vždycky vyhazovaly nohama?“ obrátila se k ní Stařenka a v hlase jí zaznělo něco jako naděje.

„Ne, žádné bláznivé tancování,“ varovala ji hned Bábi. „Myslím si, že tancování není nic pro nás. Ani různé ty odrhovačky, které jsme prozpěvovaly, žádné rozčilování a žádné ty hlouposti s kouzelnými mastmi a létáním za úplňku.“

„Myslím, že by nám všem prospělo vyrazit si trochu do přírody,“ zabroukala Stařenka se šťastným výrazem.

Magráta byla zklamaná tím, že se nebude tančit, a byla docela ráda, že nenavrhla ještě ty další dvě tři věci, co měla na mysli. Chvilku se přehrabovala v balíčku, který přinesla s sebou. Byl to vlastně její první sabat a ona chtěla, by všechno bylo, jak má být.

„Měly byste chuť na koláček k čaji?“

Bábi si na ten svůj velmi pečlivě prohlédla a teprve pak se do něj zakousla. Magráta koláčky vyzdobila vzorem netopýrů, kterým dokonce udělala oči z hrozinek.

Kočár skřípěl mezi stromy na kraji pralesa, narazil na kámen, chvilku jel po dvou kolech, proti všem zákonů přitažlivosti a rovnováhy se znovu narovnal a duněl mokrou temnotou dál. Bylo vidět, že zpomalil. Cesta vedla do svahu a zvířata do kopce táhla mnohem pomaleji.

Kočí, který stál na kozlíku, podobný kočímu závodního nebo válečného vozu, si odhrnul vlasy z očí a pokoušel se pohledem proniknout neproniknutelnou temnotu. Tady, v drsném klínu hor Beraní hlavy nikdo nežil, a přece se mu zdálo, že v dálce před sebou vidí světélko. Stačil ještě kousek cesty a byl si jistý. Při všem milosrdenství, v lese před ním hořel oheň!

Do střechy kočáru těsně za jeho hlavou se zarazil šíp.

Zatím král Verence, vládce království Lancre, udělal velký objev.

Jako většina lidí — tedy alespoň většina lidí, kterým ještě nebylo šedesát — si ani Verence nezatěžoval hlavu zbytečnými úvahami, co se s člověkem stane, když zemře. Když na něj přišly podobné úvahy, tak si jako téměř každý člověk od úsvitu lidstva v duchu pomyslel, že se to nakonec jistě nějak vyvrbí samo.

A — stejně jako téměř každý člověk od úsvitu lidstva — byl najednou mrtev.

Přesněji řečeno ležel na úpatí jednoho ze schodišť, kterých bylo v jeho hradu Lancre bezpočet, a ze zad mu trčela dýka.

Posadil se a velmi ho udivilo, že zatímco si jedno jeho já myslelo, že si sedlo, a taky to udělalo jeho druhé já v podobě těla zůstalo ležet na zemi.

Náhodou to bylo velmi pěkné tělo, pomyslel si, když si ho teď poprvé v životě prohlížel zvenčí. Vždycky k němu byl svým způsobem připoután, připustil si v duchu, i když v tomhle okamžiku už to tak zdaleka nevypadalo.

Bylo velké a svalnaté. Taky na ně celý život dbal. Povolil mu knírek a dlouhé vlnité lokny. Dopřál mu spoustu procházek, jízdy na koni a zábav pod širým nebem a taky pěkné množství tmavého masa. A teď, když mu mohlo být užitečné, ho jeho vlastní tělo nechalo padnout. Nebo vypadnout.

A co víc, ještě se musel vyrovnat s tou vysokou hubenou postavou, která stála hned vedle něj. Byla zahalena do širokého černého pláště s kápí, která jí kryla prakticky celou tvář. Ruka, která vyčnívala ze záhybů pláště a svírala obrovskou kosu, byla jen kost bez kůže.

Když je jeden mrtev, jsou věci, které pozná okamžitě, ač je nikdy předtím neviděl.

UCTIVOST.

Verence se narovnal do celé své výše, nebo přesněji řečeno do toho, co by bylo bývalo jeho celou výší, kdyby ta jeho část, na niž se to vztahovalo, pomalu netuhla na zemi v očekávání budoucnosti, která se dala popsat dvěma slovy. Neperspektivně chladná.

„Já jsem král, pokud ti to nevadí,“ prohlásil.

BYL JSTE, VAŠE VELIČENSTVO.

„Cože?“ vyštěkl Verence.

ŘEKL JSEM, ŽE JSTE BYL. TO JE MINULÝ ČAS. ALE NA TO SI BRZO ZVYKNETE.

Vysoká postava poklepala kostěným prstem na držadlo kosy. Zdálo se, že ji něco rozčiluje.

Když už je o tom řeč, pomyslel si Verence, to mě taky. Ale i silnou vrstvou sebevědomé hlouposti, mnohokrát hraničící s naivní odvahou vlastní určitému druhu pomazaných hlav, k němu za současné situace pomalu pronikalo určité poznání. Docházelo mu, že ať je to království, ve kterém se ocitl, kdekoliv, on tam králem nebude.

„Ty jsi Smrť, člověče?“ zkusil hádat.

MÁM MNOHO JMEN.

„A které z nich užíváš právě teď?“ prohlásil Verence a v jeho hlase se objevil slabý náznak uctivosti. Všude kolem se hemžili lidé, přesněji řečeno několik z nich se hemžilo přímo králem a Smrtěm, procházeli jimi jako duchové.

„Aha, takže to byl Felmet,“ prohlásil najednou král s mírným zájmem a upřel pohled na postavu, která s obscénní radostí přihlížela celé scéně z vrcholku schodiště. „Otec mi vždycky říkal, abych si ho nikdy nepouštěl za záda. Proč necítím vztek?“

ŽLÁZY, odpověděl Smrť krátce. ADRENALIN A TAK. A TAKY EMOCE. UŽ JE NEMÁTE. JEDINÉ, CO VÁM TEĎ ZBÝVÁ, JE MYŠLENÍ.

Zdálo se, že vysoká postava došla k jakémusi rozhodnutí.

TOHLE JE VELMI NEZVYKLÉ, pokračoval Smrť očividně pro sebe. ALE KDO JSEM JÁ, ABYCH SE TO POKOUŠEL ZMĚNIT?

„Jasně, kdo?“

COŽE?

„Řekl jsem ‚jasně, kdo?‘ “

SKLAPNI.

Smrť stál s lebkou nakloněnou k jedné straně, jako by naslouchal jakémusi vnitřnímu hlasu. Kápě se mu svezla z hlavy a bývalý král viděl, že až na jedinou výjimku připomíná navoskovanou a vyleštěnou lebku. V temných očních důlcích mu blýskaly modré plamínky. Verence to nijak nepoděsilo. Nejen proto, že všechny ty věcičky, kterými se normálně bojíte, ležely v jeho případě několik metrů od něj, ale také proto, že se v životě ničeho nebál a nehodlal s tím na stará kolena začínat. Bylo to způsobeno jednak tím, že neměl žádnou představivost, a pak tím, že král patřil k lidem přesně zaostřeným v čase.

To totiž většina lidí není. Velká část lidí žije v jakési časové šmouze, která je rozmáznutá kolem bodu, kde se právě nachází jejich tělo — buď se o chloupek předbíhají do budoucnosti, nebo se maličko zdržují v minulosti. Obvykle se tak úpěnlivě zabývají myšlenkami na to, co se stane, že to, co se děje teď, zjistí, až když na to vzpomínají. Většina lidí je bohužel taková. Bojí se proto, že dokážou podvědomě vytušit nebo předpovědět, co se stane v nejbližší budoucnosti. A bác ho, už se jim to děje!

Jenže Verence vždycky žil jen v současnosti a pro ni. Až dosud, samozřejmě.

Smrť si povzdechl.

PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE TOBĚ NIKDO NIC NEŘEKL, CO?

„Prosím?“

ŽÁDNÉ PŘEDTUCHY? PŘEDPOVĚDI? ŠÍLENÝ STARÝ VĚŠTEC, KTERÝ NA TEBE VYKŘIKOVAL NEPOCHOPITELNÉ VĚCI NA ULICI?

„O čem? Že umřu?“

NE, ZŘEJMĚ NE. TO BYCH TOHO CHTĚL ASI OPRAVDU PŘÍLIŠ MNOHO, prohlásil Smrť kysele. ZASE TO VŠECHNO HODILI NA MĚ.

„Kdo, že to?“ zajímal se nic nechápající Verence.

PŘEDURČENÍ. OSUD. A VŠICHNI TI OSTATNÍ. Smrť položil králi ruku na rameno. VÍŠ, OBÁVÁM SE, ŽE SE Z TEBE MÁ STÁT DUCH.

„Cože?“ Král se podíval na své nové… tělo, které mu připadalo dostatečně hmotné. Pak jím někdo prošel.

NENECH SE TÍM ZNERVÓZNIT.

Verence pozoroval vlastní tuhnoucí mrtvolu, kterou několik sloužících odnášelo ze sálu.