Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Co to máte za zády?“

„Já, arcikancléři?“ žasl lektor Zaniklých run.

„Mám dojem, že je to nějaké nářadí,“ řekl Výsměšek.

„Co, jak… a ták, myslíte tohle? “ podivil se lektor, jako kdyby si právě teď všiml čtyřkilové palice, kterou svíral v rukou. „Ale tohle… to vypadá jako palice. Kde se tady vzala? Musel jsem ji někde náhodou sebrat… Vždyť víte, asi někde překážela.“

„A nemohl jsem si nevšimnout,“ pokračoval Výsměšek, „že děkan, jak se zdá, se před námi snaží ukrýt válečnou sekeru.“

Za zády profesora. Neurčitě mlhavých studií se ozval melodický kovový sten.

„A tohle mi připadalo jako pila,“ pokračoval Výsměšek. „Je tady někdo, kdo neskrývá žádné nářadí? Dobrá. A je tady někdo, kdo by byl ochoten odhalit mi, o co tady, k sakru, jde?“

„Pch, vy nevíte, jaké to je,“ brumlal děkan a očima se vyhýbal arcikancléřovu pohledu. „V těch dnech se člověk bál obrátit se na pět minut zády kamkoliv. Uslyšel jste pleskot těch malých nožiček a —“

Výsměšek si ho přestal všímat. Objal rukou Mrakoplašova kostnatá ramena a vedl ho k Velké síni.

„Takže, Mrakoplaši,“ začal, „řekli mi, že nejste dobrý v magii.“

„To je pravda.“

„Nikdy jste neudělal žádné zkoušky a takové věci?“

„Obávám se, že ne.“

„Ale každý vám říká mág Mrakoplaš.“

Mrakoplaš sklopil oči. „Víte, já tady pracoval jako zástupce knihovníka —“

„Opice číslo dvě —“ zabručel děkan.

„— a víte, jak to bývá, dělal jsem, co bylo třeba, tady to a támhle ono, podrž, dones, vyřiď —“

„ Povídám, všiml jste si toho někdo? Opice číslo dvě? To bylo chytré, co? “

„Ale ve skutečnosti jste nikdy nezískal oficiální oprávnění říkat si mág? “ pokračoval Výsměšek.

„No, technicky… asi ne.“

„Aha. Hm, to je trochu potíž.“

„Ale mám ten klobouk s nápisem MÁK,“ snažil se Mrakoplaš.

„No, obávám se, že to nám moc nepomůže. Hmm. Tak to nás staví před jistý problém. Jak bychom to… Poslyšte, na jak dlouho dokážete zatajit dech?“

„Já? To nevím. Pár minut. Je to důležité?“

„No, je a není. Souvisí to s tím být přibit hlavou dolů na pilíř Mosazného mostu na dobu dvou přílivů a pak sťat, což je obvyklý trest za to, když se někdo neoprávněně vydává za mága. Vyhledal jsem si to. Nikomu to nebude tak líto jako mně, to mi věřte. Ale tradice je tradice.“

„To snad ne!“

„Bohužel, je to tak. Není vyhnutí. Jinak by nás za chvíli ušlapali lidi ve špičatých kloboucích, kteří je nemají právo nosit. To je hrozná ostuda. Nemůžu nic dělat. Ve vašem případě bych rád. Mám svázané ruce. Pravidla však říkají, že za obvyklých podmínek se můžete stát mágem, jen když absolvujete univerzitu nebo když vykonáte nějaký velký čin ve službách a ve prospěch magie, a obávám se, že to jste taky —“

„A nemohli byste mě zase prostě poslat zpátky na můj ostrov? Mně se tam docela líbilo. Dokonce jsem se tam nudil! “

Výsměšek smutně zavrtěl hlavou.

„Obávám se, že to nepůjde. Urážka byla páchána mnoho let, a protože jste neudělal oficiální zkoušky ani jste,“ teď Výsměšek mírně zesílil hlas, „ nevykonal žádný velký čin ve službách a ve prospěch magie, ač nerad, budu muset požádat zadely [11] Pozn. autora: Zřízenci NU. Jsou proslulí v celém ústavu tvrdostí lebek, neústupností tváří v tvář sebelogičtějším důvodům a hluboce zakořeněným přesvědčením, že bez nich by se celá univerzita jednoduše rozpadla. , aby donesli nějaké provazy a —“

„Ehm, myslím, že jsem několikrát zachránil svět před zkázou,“ odhodlal se Mrakoplaš. „To by nestačilo?“

„A viděl vás při tom někdo z univerzity?“

„Myslím, že neviděl.“

Výsměšek smutně zavrtěl hlavou. „Takže to se pravděpodobně nepočítá. Je to škoda, protože kdybyste vykonal nějaký velký čin ve službách a ve prospěch magie, pak bych byl velmi šťastný, kdybych vám mohl udělit právo nosit špičatý klobouk a ponechat vám samozřejmě i něco, na co byste si ho nasadil.“

Mrakoplaš vypadal poněkud zmateně. Výsměšek si povzdechl a zkusil to ještě jednou.

„Takže,“ prohlásil, „protože, jak se zdá, jste neabsolvoval předepsané zkoušky ani jste NEVYKONAL ŽÁDNÝ VELKÝ ČIN VE SLUŽBÁCH A VE PROSPĚCH MAGIE, budu bohužel muset —“

„Já… předpokládám, že… Nemohl bych zkusit vykonat nějakej ten velkej čin?“ zeptal se Mrakoplaš s výrazem člověka, který ví, že to světlo na konci tunelu je čelní světlomet přijíždějícího rychlíku.

„Že by? Hleďme, to je ale zajímavá myšlenka,“ podíval se na něj Výsměšek.

„A o jaké služby by se to, jaksi, jednalo?“

„Hm, naprosto typické, takové, jaké byste jistě čekal, například vydat se na nějakou dlouhou cestu nebo nalézt odpověď na pár prastarých a důležitých otázek — Co je, k sakru, támhleta divná věc na nožičkách!? “

Mrakoplaš se ani neunavoval tím, aby se ohlédl. Výraz na tváři arcikancléře Výsměška, který mu vyděšeně zíral přes rameno, mu byl více než důvěrně známý.

„Hm,“ zabručel Mrakoplaš, „tu, myslím, znám.“

Magie není jako matematika. Stejně jako sama Zeměplocha se spíše než logikou řídí selským rozumem. Není ani jako vaření. Koláč je koláč. Smíchejte jednotlivé přísady ve správném množství a pořadí, upečte je při správné teplotě a máte koláč. K upečení žádného koláče nepotřebujete měsíční svit. Žádné těsto vám nemusí míchat panna.

Přesto lidé obdaření pátravou myslí často přemýšlejí o tom, jestli i v magii existují nějaká pravidla. Existuje více než pět set známých návodů, s jejichž pomocí si člověk může zajistit lásku milované osoby, a ty zahrnují širokou škálu činností od použití pylu kapradin o půlnoci až po něco velmi nepříjemného, co se provádí nosorožčím rohem v libovolném čase, i když pravděpodobně ne po jídle. Bylo by možné (říkají si ti lidé obdaření pátravou myslí), že bychom mohli pečlivou analýzou oněch návodů odhalit nějakého sice malého, ale mocného společného jmenovatele, nějaké metazaklínadlo, malou jednoduchou rovnici, která umožní dosáhnout požadovaného výsledku rychleji a jednodušeji, a tak přinést nesmírnou úlevu všem nosorožcům?

Hex byl postaven právě proto, aby dával odpovědi na podobné otázky, i když Rozšafín Ctibum, slovo postaven v této souvislosti používal jen velmi rozpačitě. On a pár studentů ho sice skutečně dali dohromady, to ano, ale… jednoduše…, jak by to řekl… někdy se některé jeho součásti, i když to možná bude znít dost podivně, prostě jen tak objevily.

Tak například byl si jistý, že nikdo nenavrhl Fázi měsíčního dynama, ale ona tam byla a stala se nedělitelnou součástí celého zařízení. Vestavěli tam Hodiny nereálného času, i když ani jeden z nich nevěděl tak docela přesně, jak fungují.

Měl podezření, že tady mají co do činění s případem tvůrčí příčinnosti, což bylo na místech, jako je Neviditelná univerzita, vždycky velmi riskantní, protože tam bývala vrstva reality podobná slabé blance, a i tu ještě napínaly prapodivné vánky. Jestli to tak ale skutečně bylo, pak vlastně vůbec nic nenavrhovali. Navlékali jen fyzické šatstvo na nápad, který už tady byl, na stín čehosi, co už dávno čekalo na svou existenci.