Terry Pratchett - Zajímavé časy

„No řekněte, není to úžasné?“

„Ano, a bude to asi pravda, protože on je nemá. Ale stejně by mě zajímalo proč. V knihovně je rozhodně dominantní.“

„To ano,“ vmísil se do hovoru starší pAsák, „jenže on dobře ví, že je především mág. Takže je to jinak, než kdyby byl dominantní na celé univerzitě.“

Jeden po druhém, jak se jim ta myšlenka vstřebávala do hlavy, se začínali usmívat na arcikancléře.

„Nedívejte se mi takhle na tváře!“ zrudl Výsměšek. „Já se nikde nesnažím být dominantní!“

„Já jsem jenom —“

„Takže laskavě všichni hezky rychle zklapněte, nebo toho budete do jednoho litovat!“

„Měl byste si to přečíst,“ řekl kvestor, který stále ještě šťastně žil v údolí sušených žab. „Je úžasné, co všechno se tam člověk dozví.“

„A co? Jako třeba… jak vystrkovat na lidi zadek?“ zajímal se děkan ze svých výšin.

„Ne, děkane. To dělají paviáni,“ opravil ho starší pAsák.

„Omlouvám se, ale domnívám se, že myslíte gibbony,“ upozornil ho profesor Neurčitě mlhavých studií.

„Houby gibboni, to jsou ti, co tak houkají. Jestli chcete vidět zadky, musíte jít za paviány.“

„No, mně nikdy zadek neukázal,“ odsekl arcikancléř.

„Haha, bodejť, to by ho ani nenapadlo,“ ozval se hlas shůry, „když jste dominantní samec a tak dále.“

„Okamžitě slezte dolů!“

„Zdá se, že jsem se tady nějak zahákl, Vzoromile. Mám potíže s nějakou svíčkou.“

„Pch!“

Mrakoplaš několikrát potřásl hlavou a opatrně se vytratil. Jak viděl, během doby, kdy byl tam, tady došlo k různým změnám, a když na to přišlo, nevěděl vlastně ani, jak dlouho byl pryč.

Nikdy netoužil po vzrušujícím životě. To, co měl opravdu rád, co hledal při každé příležitosti, byla nuda. Jenže potíž byla v tom, že právě nuda měla ty sklony vybuchnout vám přímo do obličeje. Pokaždé když už si říkal, že ji konečně našel, najednou spadl po hlavě do toho, co by jiní lidé — hloupí a nezodpovědní — nazvali dobrodružstvím. Byl přinucen navštívit mnoho podivných cizích zemí, setkal se s exotickými lidmi různých barev pleti, i když obvykle to byla setkání krátká, protože byl většinou na útěku. Viděl stvoření vesmíru, i když ne právě z lóže, a navštívil peklo i život posmrtný. Byl mnohokrát zajat, vězněn, zachráněn, ztracen i vyplaven po ztroskotání na pustý ostrov. Někdy se mu to všechno stalo během jednoho dne.

Dobrodružství! Lidé o tom mluvili, jako kdyby to bylo něco, co stojí za to, a ne většinou směs mizerného jídla, nedostatek spánku a cizích lidí, kteří se do vás snaží zabodnout různé ostré předměty.

Základní potíž spočívala podle Mrakoplaše v tom, že byl zřejmě pronásledován preventivní karmou. Když to vůbec někdy začalo vypadat, že by se mu v nejbližší budoucnosti mohlo přihodit něco pěkného, přihodilo se mu něco ošklivého hned. A dělo se mu to pořád, i během té chvíle, kdy se mu mělo přihodit to příjemné, takže v praxi vlastně nic příjemného nezažil. Bylo to, jako kdyby měl zažívací potíže vždycky už před jídlem a cítil se tak hrozně, že vlastně nikdy nic pořádného nesnědl.

Někde na světě, říkal si, je někdo, kdo sedí na druhém konci oné houpačky, něco jako Mrakoplaš v zrcadle, jehož život sestává z jediné řady skvělých a pohodových událostí. Doufal, že se s ním jednoho dne setká, nejraději ve chvíli, kdy bude v ruce držet nějakou vhodnou zbraň.

Teď zas lidé kolem žvaní o tom, že ho pošlou na Vyvažovací světadíl. Slyšel, že je tam nudný život. A Mrakoplaš přímo toužil po nudě.

Jemu se na ostrově skutečně líbilo. Miloval kokosové překvapení. Rozbili jste ořech, a ejhle! uvnitř bylo kokosové mléko a šťavnatá dužina. To bylo přesně takové překvapení, jaké miloval.

Otevřel dveře. To místo kdysi bývalo jeho pokojem. Vládl tady strašlivý nepořádek. U stěny stála obrovská otlučená skříň a to bylo, co se týkalo nábytku, skoro všechno, pokud pod ten název nejste ochotni zahrnout ošklivou židli bez výpletu a bez jedné nohy a matraci, která se tu a tam líně přesunovala po podlaze a vrážela do věcí. Zbytek místnosti byl plný předmětů, které sem byly očividně přineseny zvenčí — starých beden, kousků dřeva, pytlů…

Mrakoplaš cítil, jak se mu svírá hrdlo. Nechali jeho pokoj tak, jak byl.

Otevřel skříň a prohrábl se moly křižovanou tmou uvnitř, až jeho tápající ruka nahmátla —

— ucho —

— které bylo součástí trpaslíka.

„Au!“

„Co,“ rozhořčil se Mrakoplaš, „děláš v my skříni?“

„Skříni? Nó… nó… Copak tohle není magické království Hogo-fogo?“ prohlásil trpaslík a snažil se tvářit nevinně.

„Není, a ty boty, co máš v ruce, nejsou Zlatý skvosty Královny víl,“ zavrčel Mrakoplaš a vytrhl boty zloději z rukou. „A tohle není Hůlka neviditelnosti a tady to to nejsou Úžasné ponožky obra Hromonosa, ale tohle je špička my boty —“

„Au!“

„A už ať tě tady nevidím!“

Trpaslík se rozeběhl ke dveřím a tam se na okamžik zastavil, aby vykřikl: „Mám oprávnění Cechu zlodějů! A neměl bys tlouct trpaslíky, to je druhismus!“

„Výborně,“ přikývl spokojeně Mrakoplaš a začal sbírat různé součástky oděvu.

Našel další roucho a oblékl si ho. Tu a tam na něm předvedli molové svou krajkářskou zručnost a většina červené barvy vybledla do odstínů oranžové a hnědé, ale k jeho úlevě to bylo pravé mágské roucho. Je těžké být obávaným mistrem magie, když při tom máte holá kolena.

Ozvaly se složité tiché kroky, které se mu zastavily za zády. Otočil se.

„Otevři.“

Zavazadlo poslušně zvedlo tiše skřípající víko. Teoreticky by mělo být plné žralocích zbytků, ale ve skutečnosti bylo plné kokosových ořechů. Mrakoplaš je rychle vytahal na zem a uložil dovnitř všechno své šatstvo.

„Zavři.“

Víko spadlo.

„A teď běž do kuchyně a sežeň nějaký brambory.“

Zavazadlo provedlo nohama velmi komplikovaný manévr, díky němuž se otočilo, a s tichým pleskáním odklusalo. Mrakoplaš ho následoval a zamířil k arcikancléřově pracovně. Za zády slyšel hlasy mágů, kteří se stále ještě dohadovali.

Za ta dlouhá léta, kdy žil na Neviditelné univerzitě, znal pracovnu jako svou dlaň. Mnohokrát tam byl odpovídat na závažné otázky jako „ Jak může někdo dostat zápornou známku ze Základního ohňostrůjství?“ a strávil tam mnoho času tím, že si prohlížel inventář, zatímco ho někdo plísnil.

I tady se různé věci změnily. Pryč byly křivule a bublající baňky, jež byly tradičními rekvizitami magie. Výsměškově pracovně dominoval kulečníkový stůl, na kterém byly navrstveny papíry v takové vrstvě, že zelené sukno docela zmizelo. Výsměšek totiž zastával názor, že když mají lidé čas něco napsat, nemůže to být důležité.

Ze stěn na něj udiveně zíraly vycpané hlavy různých zvířat. Z parohů jedné jelení trofeje visely odrané boty, které Výsměšek obul v mládí jako člen školního veslařského týmu s přezdívkou Veslující Výsměšek Hnědý [12] Pozn. autora: S výjimkou rekordních záplav je nesmírně obtížné uplout po Ankhu byť i krátkou vzdálenost, a univerzitní mužstva proto soutěží v běhu po hladině řeky. To je celkem bezpečné, pokud nezůstanou příliš dlouho stát na jednom místě. Kromě toho při tom ovšem dokonale zničí podrážky svých bot. .