Robert Jordan - Cesta nožů

S povzdechem se obrátila zpátky ke Coramovi. „Až se Mendan vrátí, zašel bys říct Colindě, že bych ráda viděla Irgain Fatamed?“ Zítřejší bolest ve svalech bude malým trestem za to, jak bude Beldeine trpět kvůli vylité vodě, ale proto to neudělala, dokonce ani ze zvědavosti ne, vážně. Stále měla úkol. Musela udržet mladého Randa naživu, než přijde čas, aby zemřel.

Místnost mohla být ve skvělém paláci, až na to, že tu nebyla okna ani dveře. Oheň v krbu ze zlatého mramoru nevydával žádné teplo a plameny nepálily dřevo. Muž seděl u stolu s pozlacenými nohami na hedvábném koberci protkaném zlatými a stříbrnými nitěmi a na ozdobách jeho věku mu nijak nezáleželo. Byly důležité jen k tomu, aby udělaly dojem. Nic víc. Ne že by potřeboval víc než svou osobu, aby překonal i tu největší pýchu. Říkal si Moridin a nikdo určitě neměl větší právo říkat si Smrt.

Čas od času nedbale pohladil jednu ze dvou myslipastí, které měl na prostých hedvábných šňůrkách pověšené kolem krku. Pod jeho prsty krvavě rudý krystal cour’souvra zažhnul a v jeho nekonečných hlubinách jako by tepalo živé srdce. Skutečnou pozornost upíral na hru rozloženou na stole před sebou, třiatřicet červených a třiatřicet zelených figur bylo rozestavených na hracím povrchu třináct čtverečků na třináct. Bylo to znovu vytvořené časné stadium jedné slavné hry. Nejdůležitější kus, rybář, černobílý, stejně jako hrací povrch, stále čekal na zahajovacím místě přímo uprostřed čtverce. Ša’rah byla složitá hra dávno před válkou jediné síly. Ša’rah, čeran a no’ri , hra nyní zvaná prostě „kameny"; každá varianta měla své příznivce, kteří tvrdili, že zahrnuje všechny jemnosti života, ale Moridin vždycky dával přednost ša’rah . Byl v ní mistr. Byla mnohem složitější než čeran nebo no’ri . Prvním úkolem bylo lapit rybáře. Teprve pak hra skutečně začínala.

Vstoupil sluha, štíhlý půvabný mladík celý v bílém, neuvěřitelně pohledný, a uklonil se, když mu podával stříbrný podnos s křišťálovou číší. Usmál se, ale úsměv nedostoupil až k jeho černým očím, ve kterých nebylo víc života než v očích mrtvých. Moridin si číši vzal a sluhu poslal pryč. Vinaři této doby vyráběli několik skvělých značek. Ale Moridin se nenapil.

Jeho pozornost poutal rybář, lákal ho. Některé figury mohly postupovat různě, ale jen rybářovy atributy se měnily podle toho, kde stál. Na bílém čtverci byl slabý, ale hbitý v útoku a při útěku se dostal daleko. Na černém byl silný v útoku, ale pomalý a zranitelný. Když hráli mistři, rybář během hry mnohokrát změnil strany. Zelenočervenou cílovou čáru obklopující hrací povrch mohla ohrozit kterákoliv figura, ale jen rybář na ni mohl vstoupit. Ne že by i tam byl v bezpečí. Rybář nebyl nikdy v bezpečí. Když byl rybář váš, snažili jste se ho vmanévrovat do čtverce vaší barvy za protivníkovým koncem hrací desky. To bylo vítězství, nejsnazší způsob, ne však jediný. Když měl rybáře protivník, snažili jste se mu nedat jinou možnost, než aby musel rybáře přesunout na čtverec vaší barvy. Kdekoliv podél cílové čáry. Držet rybáře mohlo být nebezpečnější než ho pustit. V ša’rah byla k vítězství samozřejmě ještě třetí cesta, pokud jste se na ni dostali dřív, než jste se ocitli v pasti. Pak se hra vždycky zvrhla v krvavou pranici a vítězstvím bylo jen naprosté zničení nepřítele. Jednou to ze zoufalství zkusil, ale při tom pokusu neuspěl. Bolelo to.

Náhle se ho zmocnil hněv, a když uchopil pravý zdroj, před očima mu tančily černé tečky. Zmítala jím extáze hraničící s bolestí. Rukou sevřel obě myslipasti a pravý zdroj se sevřel kolem rybáře, zvedl ho do vzduchu a jen tak tak ho nerozdrtil na prach a prach nezničil. Číše se rozbila. Zatínal ruku tak, že cour’souvra málem rozmačkal. Saa byla jako černá vánice, ale zrak mu neomezovala. Rybář byl vždy zpodobňován jako muž s obvazem přes oči a jednou rukou přitisknutou k boku, jen mezi prsty mu pronikalo pár kapek krve. Důvody, stejně jako původ jména, byly ztraceny v mlhách času. To mu občas dělalo starosti, rozčilovalo ho, jaké znalosti mohly být působením kola času ztraceny, vědomosti, které potřeboval, vědomosti, na něž měl právo. Právo!

Pomalu postavil rybáře zpátky na hrací desku. Pomalu pustil cour’souvra . Nebylo třeba nic ničit. A přesto. Vztek vmžiku nahradil ledový klid. Z pořezané ruky mu kapala krev a víno, ale on si toho ani nevšiml. Možná rybář pocházel z nějakých temných pozůstatků vzpomínek Randa al’Thora, toho stínu stínů. Nezáleželo na tom. Uvědomil si, že se směje, ale nepokoušel se přestat. Na desce stál rybář a čekal, ale ve větší hře se již al’Thor pohyboval podle jeho přání. A již brzy... Bylo těžké prohrát hru, když jste hráli na obou stranách desky. Moridin se smál, až se mu po tvářích koulely slzy, ale ani si to neuvědomoval.

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, které se stávají pověstmi. Pověsti vyblednou do bájí, a dokonce i báje je dávno zapomenuta, když věk, který ji zrodil, opět nastane. V jednom věku, některými nazývaném třetím, věkem, který teprve přijde, věkem dávno minulým, se nad velkým hornatým ostrovem Tremalkingem zvedl vítr. Vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátky ani konce. Ale byl to nějaký začátek.

Na východ tenhle vítr vál, přes Tremalking, kde Amayarové se světlou pletí obdělávali svá pole, vyráběli krásné sklo a porcelán a řídili se Cestou vody. Amayarové si světa mimo své roztroušené ostrovy nevšímali, poněvadž Cesta vody je učila, že tento svět je pouhou iluzí, zrcadlovým odrazem víry. Přesto někteří sledovali, jak vítr zvedá prach, a letní žár v době, kdy měl padat studený zimní déšť, a vzpomínali na příběhy, které zaslechli od Atha’an Miere. Příběhy ze světa za mořem, a také o tom, co předpovídalo proroctví. Někteří se dívali na kopec, kde se z hlíny zvedala obrovská kamenná ruka držící křišťálovou kouli větší než několik domů. Amayarové měli vlastní proroctví, a některá hovořila o ruce a kouli. A o konci iluzí.

Dál ten vítr vál, přes Bouřlivé moře, na východ pod spalujícím sluncem, pod oblohou, již opustily mraky, bičoval vrcholky zelených mořských vln a bojoval s větry od jihozápadu, zmítal se a točil, a vody se zvedaly a klesaly. Ještě to nebyly bouře vrcholné zimy, ačkoli zima již měla být za polovinou, natož větší bouře konce léta, ale byly to větry a proudy, které námořníci využívali k plavbě podél kontinentu od Konce světa po Mayene a dál, a pak zase zpátky. Dál na východ ten vítr vál, s vytím se hnal přes vlnící se oceán, kde pluly a zpívaly veliké velryby a létající ryby se vznášely na roztažených ploutvích se sáhovým rozpětím, dál na východ, přičemž se stáčel k severu a severovýchodu, nad malými flotilami rybářských člunů tahajících sítě na mělčinách. Někteří rybáři stáli a jen tupě zírali na obrovskou floru vysokých i menších plavidel, která se hnala na prudkém dechu větru a tupými příděmi rozbíjela vlny. Na vlajkách se skvěl zlatý jestřáb svírající v pařátech blesk a množství vlajek povlávalo jako předzvěst bouře. Vítr se hnal na severovýchod, až dorazil k širokému ebúdarskému přístavu, plnému lodí, kde kotvilo mnoho lodí Mořského národa, jako kotvily v jiných přístavech, očekávajíce zprávu o Coramoorovi, o Vyvoleném.