Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Egwain nevěděla, jak dlouho tam seděla a zírala na ten kousek papíru s jediným jménem, ale když se vrátila Siuan, už byla rozhodnutá. Věž byla přísná a nikdy nikoho neprotěžovala. „Už Leana s Bode odjely?“ zeptala se Siuan. „Už před dvěma hodinami, matko. Leana má doručit Bode a pak odplout po řece.“

Egwain kývla. „Prosím, nech mi osedlat Daišara…“ Ne. Někteří lidé už amyrlinina koně poznali. Bylo jich příliš mnoho. Na dohadování a vysvětlování nebyl čas. Nebyl čas prosadit svou autoritu. „Osedlej Belu a počkej na mě na rohu dvě ulice na sever.“ Skoro všichni znali i Belu. Každý znal Siuanina koně.

„Co chceš dělat, matko?“ vyptávala se Siuan ustaraně. „Chci se projet. A Siuan, nikomu o tom neříkej.“ Podívala se jí do očí a vydržela. Siuan bývala amyrlin a dokázala pohledem umlčet i kámen. Teď byla amyrlin Egwain. „Nikomu, Siuan. Tak běž. Honem.“ Čelo stále svraštělé, Siuan odběhla.

Jakmile byla Egwain opět sama, sundala si z krku štolu, pečlivě ji poskládala a strčila si ji za pás. Plášť měla z dobrého sukna, ale docela prostý. Bez štoly na krku mohla být kýmkoliv.

Ulička před její pracovnou byla pochopitelně prázdná, jenomže jakmile překročila zamrzlou ulici, musela se proplétat obvyklou bílou řekou novicek s několika pruhy přijatých a občas i Aes Sedai. Mladší novicky se jí klaněly, aniž by zpomalily, a přijaté dělaly pukrlata, jakmile si všimly, že její sukně pod pláštěm není bílá s pruhy, a Aes Sedai kolem pluly s tvářemi skrytými v kapucích. Pokud si někdo všiml, že za ní nejde strážce, no, hodně sester nemělo žádného. A ne všechny obklopovala záře saidaru . Jenom většinu.

Dvě ulice od své pracovny se zastavila na kraji dřevěného chodníku a obrátila se zády k proudu spěchajících žen. Snažila se uklidnit. Slunce bylo v polovině cesty k západnímu obzoru, zlatá koule nabodnutá na zlomený štít Dračí hory. Stín hory již padal na tábor a na stany se snášelo večerní šero.

Konečně se objevila Siuan na Bele. Kosmatá kobylka kráčela na kluzké ulici pevným krokem, avšak Siuan jí visela na otěžích a na sedle, jako by se bála, že spadne. Možná se i bála. Siuan byla jedním z nejhorších jezdců, jaké kdy Egwain viděla. Když s kletbami slezla na zem, zřejmě se jí ulevilo, že to přežila. Bela na Egwain zařehtala, jak ji poznala. Siuan si upravila kapuci a otevřela ústa, ale Egwain zvedla ruku dřív, než mohla promluvit. Všimla si, jak se druhé ženě na rtech tvoří slovo „matko“. A nejspíš by promluvila dost hlasitě, aby ji slyšeli na padesát kroků.

„Nikomu o tom neříkej,“ napomenula ji Egwain tiše. „A žádné poznámky a náznaky.“ To by mělo pokrýt všechny možnosti. „Dělej společnost Chese, dokud se nevrátím. Nechci, aby si dělala starosti.“

Siuan jen neochotně kývla. Tvářila se málem trucovitě. Egwain usoudila, že bylo moudré dodat „poznámky“ a „náznaky“. Nechala bývalou amyrlin stát jako trucující holčičku a nasedla.

Nejdřív musela jet krokem kvůli zamrzlým kolejím vyježděným v blátě. A protože by se každý divil, kdyby viděl jet Siuan na Bele rychleji. Snažila se držet v sedle jako Siuan, nejistě se kymácela a držela se jednou rukou sedlové hrušky. Měla pocit, že spadne. Bela otočila hlavu a podívala se na ni. Věděla, koho má na zádech, a věděla také, že Egwain umí jezdit lépe. Egwain dál napodobovala Siuan a snažila se nemyslet na to, kde je slunce. Celou cestu z tábora za řady vozů, až ji první stromy skryly před pohledy z tábora.

Pak se předklonila a přitiskla tvář do Běliny hřívy. „Odnesla jsi mě z Dvouříčí,“ zašeptala. „Dokážeš ještě běhat tak rychle?“ Narovnala se a pobídla Belu patami.

Bela nedokázala cválat tak rychle jako Daišar, ale hned zrychlila. Kdysi to byl tahoun, ne závodní nebo válečný oř, ale dávala do běhu své srdce a natáhla krk tak chrabře jako Daišar. Hnala se sněhem a slunce sklouzlo pod obzor, jako by ho někdo namazal. Egwain se skláněla v sedle a pobízela kobylu do běhu. Byl to závod se sluncem, o kterém Egwain věděla, že jej nemůže vyhrát. Jenže i když slunce nedokáže porazit, pořád měla dost času. A Bela běžela.

Smrákalo se, pak se setmělo docela, než Egwain zahlédla měsíc odrážející se na hladině Erinin. Pořád byl čas. Byla na tom samém místě, jako když tenkrát na Daišarovi hovořila s Garethem a dívali se, jak říční bárky přistávají v Tar Valonu. Zastavila Belu a poslouchala.

Ticho. Pak tlumená nadávka. Tiché bručení a škrábání, jak muži táhli po sněhu těžké břemeno a snažili se u toho být potichu. Egwain obrátila Belu po zvuku. Stíny se zavlnily a ona zaslechla tiché šustnutí oceli vyjíždějící z pochvy.

Pak kdosi zamumlal, ne dost potichu. „Toho poníka znám. Je to jedna ze sester. Ta, o který říkají, že bývala amyrlin. Mně tak nepřipadá. Není o nic starší než ta, co přej dělá amyrlin teď.“

„Bela není poník,“ odsekla Egwain. „Odveďte mě k Bode Cauthonové.“

Z nočních stínů se vynořila desítka mužů a obklopila ji s Belou. Všichni ji zřejmě považovali za Siuan, ale to byla jejich věc. Pro ně byla Aes Sedai jako Aes Sedai, a odvedli ji k místu, kde na koni velkém jako Bela seděla Bode v tmavém plášti. Šaty měla taky tmavé. Bílá by byla v noci příliš vidět.

I Bode poznala Belu a poškrábala ji za uchem, když k ní Egwain dojela.

„Zůstaneš na břehu,“ řekla Egwain tiše. „Až bude po všem, můžeš se vrátit se mnou.“

Bode při zvuku Egwainina hlasu ucukla, jako kdyby se popálila. „Proč?“ zeptala se celkem zdvořile. Aspoň tolik se naučila. „Já tohle zvládnu. Leana Sedai mi to vysvětlila a já to zvládnu.“

„Já vím, že ano. Ale ne tak dobře jako já. Ještě ne.“ To znělo jako až příliš tvrdá kritika, jakou si druhá žena nezasloužila. „Jsem amyrlin, Bode. Některé věci můžu rozhodnout jenom já. A o něco bych neměla žádat mladší novicku, když to zvládnu líp.“ Možná to nebylo o tolik mírnější, ale nemohla jí vysvětlovat, jak je to s Larine a Nicolou, ani jakou cenu Bílá věž žádá ode všech svých dcer. Amyrlin to první nemohla vysvětlovat novicce a novicka nebyla připravená zjistit to druhé.

I v noci bylo z jejího držení těla zřejmé, že Bode nerozumí, ale naučila se také, že se nemá hádat s Aes Sedai. Stejně jako se naučila, že Egwain je Aes Sedai. Na ten zbytek dojde později. Věž ji může učit, jak dlouho bude potřeba.

Egwain sesedla, předala Běliny otěže jednomu vojákovi a zvedla si sukni, jak procházela sněhem k funícím mužům. Ti po sněhu jako sáně táhlí velkou pramici. Pramice byla velká a neohrabaná a oni se s ní museli vyhýbat stromům. Nadávali přitom, i když méně, než je u mužů obvyklé, jakmile si všimli, že jde za nimi. V přítomnosti Aes Sedai si muži obvykle dávali pozor na jazyk, a i když jí ve tmě neviděli do tváře, kdo jiný by byl tady u řeky? A i když poznali, že to není žena, jež je měla doprovázet, kdo by se Aes Sedai na něco ptal?

Dotlačili pramici do řeky a dávali pozor, aby voda nešplouchala. Šest se jich vyškrábalo na palubu a nasadilo vesla do havlen obalených hadry. Muži byli bosí, aby nedupali. Po řece pluly i menší čluny, ale dnes v noci museli překonat proud. Jeden z mužů na břehu jí podal ruku a ona se posadila na sedátko na přídi a držela si plášť u těla. Pramice odrazila od břehu a kromě tichého šplouchání vesel ve vodě byla úplně tichá.