Arkadij Strugackij - Dravci meho stoleti

„Líbí se vám pokoje?“

„Celkem to ujde.“

„No vidíte, a vdova je taky ucházející, dokonce velice ucházející. A o dceři platí totéž.“ Vytáhl z boční kapsy ploché kožené pouzdro. V tom byly jako patrony v zásobníku uloženy ampulky s kapalinami různých barev. Amadeus se v nich chvilku přehraboval ukazovákem, soustředěně očichával míchaná vejce, po chvíli váhání vytáhl ampulku se zeleným obsahem, opatrně odlomil špičku a rajská jablíčka pokapal. Salónem to zavonělo. Nedalo se říct, že by ta vůně byla nepříjemná, ale na můj vkus se k jídlu nehodila. „Teď ještě všichni spí,“ pokračoval Amadeus. Jeho pohled zroztržitěl. „Spí a nechávají si něco hezkého zdát...“

Pohlédl jsem na hodinky.

„Spí?!“

Amadeus jedl.

„Je půl jedenácté,“ poznamenal jsem.

Amadeus jedl. Čepičku si posunul do týla, takže štítek trčel kolmo vzhůru jako hřebínek podrážděného mimikrodonta. Oči měl lehce přivřené. Pozorně jsem ho sledoval.

Polkl poslední dílek rajčete, ulomil kousek střídy bílého chleba a pánvičku důkladně vytřel. Jeho zrak se zjasnil.

„Co jste to říkal?“ zeptal se. „Že je půl jedenácté? Vy zítra taky budete vstávat v půl jedenácté. Možná i ve dvanáct. Například já normálně vstávám ve dvanáct.“

Vstal, slastně se protáhl a zapraskal klouby sepjatých prstů.

„No,“ řekl, „konečně se mohu vypravit domů. Tady máte mou vizitku, Ivane. Postavte si ji na psací stůl a až do odjezdu ji tam nechtě...“ Přistoupil k ploché bedýnce vedle baru a zasunul do ní jinou kartičku. Ozvalo se zvučné cvaknutí. „Tohle dejte vdově,“ řekl a pohlédl na kartičku proti světlu. „A že se co nejzdvořileji poroučím.“

„A co se stane?“

„Půjde o peníze. Doufám že nejste zvyklý smlouvat, Ivane. Vdova vysloví sumu, kterou byste měl bez řečí zaplatit. My si na smlouvání nepotrpíme.“

„Vynasnažím se nesmlouvat, i když bych to rád zkusil,“ slíbil jsem mu.

Amadeus povytáhl obočí.

„Pokud o to stojíte, tak to tedy klidně zkuste, proč ne! Vždycky dělejte jen to, co chcete, a bude vám výtečně trávit. Hned donesu váš kufr.“

„Potřeboval bych prospekty a turistické průvodce,“ řekl jsem. „Chci tu přece něco psát, Amadee. Hodily by se mi i brožury o ekonomické situaci všech vrstev obyvatelstva a statistické ročenky. Kde by se to všechno dalo sehnat? A kdy?“

„Turistického průvodce vám dám,“ slíbil Amadeus. „Tam najdete statistické údaje, adresy, telefony a podobně. Ale co se týče těch lidových vrstev — mám takový pocit, že podobné nesmysly se u nás vůbec nevydávají. Můžete si samozřejmě objednat materiály UNESCO, ale proč byste to dělal? Však to všechno uvidíte na vlastní oči... Počkejte chvilku, hned jsem tu s kufrem i s průvodcem.“

Odešel a zase se rychle vrátil s mým zavazadlem v jedné a s tlustou modrou knížkou v druhé ruce. Vstal jsem.

„Z vaší tváře soudím,“ pousmál se, „že teď přemítáte, zda se hodí dát mi nějaké spropitné nebo ne.“

„Abych pravdu řekl, tak ano,“ přiznal jsem se.

„A co? Chtělo by se vám, nebo ne?“

„Abych pravdu řekl, tak ne.“

„Máte zdravou a pevnou náturu,“ schválil mé rozhodnutí Amadeus. „Nedávejte nic. Spropitné nedávejte nikomu. Mohl byste dostat pres hubu, zvlášť od děvčat. Jinak je to všechno nesmysl. Jenže vy třeba dostáváte pres hubu rád, jako ten Jonathan Kreis, to já nemůžu vědět... Mějte se dobře, Ivane. Dobře se bavte. A přijďte k Labužníkovi. Kdykoli večer po sedmé. Ale hlavně o ničem nepřemýšlejte.“

Zamával mi a odešel. Posadil jsem se, uchopil orosenou sklenici s koktajlem a otevřel průvodce.

Bedekr se zlatou ořízkou byl vysázen na křídovém papíře. Napřeskáčku s přepychovými fotografiemi obsahoval vskutku zajímavé informace. Ve městě žilo padesát tisíc obyvatel, půldruhé tisícovky koček, dvacet tisíc holubů a dva tisíce psů (včetně sedmi set laureátů a medailistů). Město mělo patnáct tisíc osobních aut, pět set vrtulníků, tisíc taxíků (s řidiči i bez), devět set automatických popelářů, čtyři sta stálých barů, kaváren a cukráren, jedenáct restaurací, čtyři hotely mezinárodní extratřídy a přímořské lázně, v nichž se ročně vystřídá na sto tisíc rekreantů. Město se mohlo pochlubit i šedesáti tisíci televizory, padesáti kiny, osmi zábavními parky, dvěma Salóny dobré nálady, šestnácti salóny krásy, čtyřiceti knihovnami a sto osmdesáti kadeřnickými automaty. Osmdesát procent obyvatelstva pracuje ve sféře služeb, zbytek ve dvou soukromých kombinátech na umělé cukrovinky a jedné státní loděnici. Ve městě je šest škol a jedna univerzita, sídlící ve starobylém zámku křižáka Ulricha de Cassy. Ve městě působí osm občanských spolků jako například Spolek horlivých ochutnavačů, Spolek znalců a milovníků a také Spolek za starou dobrou vlast, proti škodlivým vlivům. Navíc je půldruhé tisícovky lidí přihlášeno do celkem sedmi set jednoho kroužku, kde se zpívá, hraje se ochotnické divadlo a kde se jejich členové učí rozestavovat nábytek, kojit děti a léčit psy. Ve spotřebě alkoholických nápojů na jednoho obyvatele městu náleželo šesté místo v Evropě, ve spotřebě přírodního masa dvanácté a ve spotřebě kapalného kyslíku třicáté... Ve městě bylo sedm pánských a pět dámských klubů a také dva kluby sportovní — Býci a Nosorožci. Starostou města byl zvolen (většinou šestačtyřiceti hlasů) jistý Flim Gao. Peka jsem nenašel ani mezi členy městské rady...

Odložil jsem bedekr, sundal si sako a přistoupil jsem k podrobné prohlídce svého nového domova. Salón se mi líbil. Byl celý bledě modrý a já tuhle barvu mám rád. Domácí bar doslova hýřil všemožnými láhvemi a vychlazenými potravinami, takže v případě potřeby jsem mohl třeba okamžitě přijmout rovný tucet vyhladovělých hostí.

Zašel jsem do pracovny. Pod oknem stál velký psací stůl s pohodlným křeslem. Všechny zdi byly zastavěny regály rozmanitých sebraných spisů a slovníků. Čisté a výrazné hřbety vytvářely s nesmírným vkusem komponované řady a jako celek pak oku lahodící barevnou škálu. Na nejhořejší polici jsem zahlédl padesátidílnou encyklopedii UNESCO, úplně dole zase pestrobarevnou směsici lesklých paperbackových detektivek.

Na stole mě zaujal především telefon... Zvedl jsem sluchátko, posadil se na opěradlo křesla a vytočil Riemayerovo číslo. Ve sluchátku se ozvaly táhlé zvuky volného tónu. Čekal jsem a bezmyšlenkovitě si hrál s malým diktafonem, který tu nechal někdo přede mnou. Riemayer se nehlásil. Zavěsil jsem a přístroj si prohlédl pořádně. Páska byla z poloviny natočená, a tak jsem ji vrátil, abych si ji poslechl.

„Nazdar, nazdar a ještě jednou nazdar!“ zvolal veselý mužský hlas. „Pevně tisknu pravici, případně líbám na tvářinku — to přijde na pohlaví a věk. Žil jsem tu dva měsíce a musím říct, že se mi dařilo výtečně. Dovol, abych ti udělil několik rad. Nejlepší podnik ve městě je Hoyti-Toyti v Parku snů. Nejlepší holka ve městě je Basia z Domu modelů. Nejlepší kluk ve městě jsem já, ale já už jsem odjel. V televizi sleduj devátý program, všechno ostatní je nuda. Nezačínej si s intly a vyhýbej se Nosorožcům... A neber nic na dluh, to by ses ze starostí nevymotal. Vdova je ohromná ženská, ale ráda si při tom popovídá a tak... a vůbec... Vuzi jsem tu nezastihl, byla někde v zahraničí, u babičky... Řekl bych, že je sladká, vdova měla v albu fotografii, kterou jsem si s dovolením vzal. A ještě něco. Napřesrok přijedu v březnu, takže měj uznání, a pokud se rozhodneš znovu si tu pobýt, vyber si jiný měsíc. Měj se...“